Let do Kataru byl pro mne novinkou. Nikdy jsem neletěl tak daleko a taky s takovým komfortem. I když let trvá pět hodin, nemůžu říct, že bych se nudil tak, jako při častých letech do Londýna nebo Dublinu.

Přestože v Kataru jsme prakticky nic neviděli, mrakodrapy v dálce, všechny auta na letišti vyleštěná a luxusní. Dělá to docela dojem.

Let z Kataru probíhal podobně. Navíc podstatně větší letadlo. Na indickou půdu vstupujeme v osm ráno jejich času. Prakticky bez zamhouření oka. Vyměnujeme nějaké peníze a míříme taxíkem (spíš bych řekl starým mikrobusem) do města.

Cesta z letiště vypadala úsměvně. Taxík nás sice vyšel jen na nějakých 6 euro a za to jsme jeli asi deset kilometrů, ale dopravní chaos si nezadala s ničím, co jsem dosud viděl. Projíždka na skútru po Řimu je proti tomu růžová zahrada. Zkoušel jsem fotit, ale myslím, že z toho zatím moc nebude.

Asi po třičtvrtě hodině jsme sjeli z dálnice, jestli se tomu tak dalo říkat a šinuli jsme si to do stále menších uliček. Ta poslední byla ovšem pro začátečníka v Indii, jako jsem já, docela šok. Město samo o sobě je celé zahaleno ve směsici prachu a smogu a stejně tak je i cítit, ale ulička ve které nám taxi zastavil byla prostě neskutečná. Prach se tak nějak nacházel na všem, na co jsem dohlédl, všude kolem indové, neustálé houkání projíždějících motorek a tuktuků. A bordel na ulicích. Řidič taxíku nám sděluje kde se hostel nachází a my vcházíme do asi metr široké uličky. Snad to ale není ani ulička. Jsou to prostě jakési obydlí, které mají mezi sebou průchozí otvor. K mému překvapení to v tomhle úzkém prostoru žije stejně jako na ulici. Jsou tu obchody, lidé tu sedí nebo stojí a mluví, kolem se prochází zdivočení psi a sem tam tudy projede i motorka. Obchody tu nemají žádné dveře, není totiž kam vstoupit. To nejsou budovy, jen jakési stropy přidělané k čemu jde. Vidím tedy nalevo holiče, jak právě břitvou stírá vousy obalené v pěně na holení, vedle jakýsi kiosek a v další menší uličce žebrá stařenka vychtrlá jak smrt. Nejsilnější zážitek dne. Připomíná mi to obrázky třetího světa z několika filmů. O případné nebezpečnosti těchto uliček ani nemluvím. Vejdete a už nevylezete. Člověk tu prostě musí přestat takhle myslet. To my připadá jako jediné řešení.

Nacházíme hotel. Vlastně mu chybí přední stěna a místo ní je do otvoru vpasována lednička nebo co to je. Dostáváme pokoj. Místnost na spaní je ještě celkem ucházející. Bez naší spací kapsy by to asi nešlo, ale jinak se to dá přežít. Koupelna je na tom o poznání hůř. Ze země se na nás směje pověstný turecký záchod. Nu což, s tím se dalo počítat. Za dvěstě rupií na noc se nedal čekat komfort.

Vycházíme ven. Zase ta ulička. Fotil bych jak o život, ale nějak se k tomu nemůžu odhodlat. A jdeme do města. Každou chvilku na nás někdo mluví, něco chce, něco nabízí, na něco se ptá. Překvapuje mne, že to není tak na tělo. Vlastně jsem čekal něco horšího. Překvapuje mne i binec na ulicích. Čekal jsem totiž horší. Ty váhy očekávání, strachu a reality se tak nějak upravily. Něco je lepší něco horší.

Teď kolem prolezl nějaký brouk po posteli. Píšu tohle po návratu na pokoji a ležím v posteli. Odcvrnkul jsem ho...

Přes den jsme navštívili jakousi turistickou kancelář, kde nám vyšli vstříc a naplánovali s námi další týden v Indii. Jízda tuktukem, bloumání v ulicích. Několik pamětihodností. Jedna na mne dělá obrovský dojem, ale co to stálo sil se až do ní dostat... Všechny důležité věci jsme od rána brali sebou. Hostel nevypadal dvakrát bezpečně. O to horší bylo rozhodování, zda vstoupit do chrámu a všechny své věci nechat povinně v šatnách! Šacují i nás. Procházejí nám i peněženky a až poté je nám umožněno vstoupit.

Chrám je úchvatný. Neuvěřitelná Indie... Nic jiného se nedá říct. Špína a bída ulic se tu prolíná s tisíciletou historií a ohromnými chrámy.

Nespíme už 35 hodin. V letadle jsem nenaspal vůbec nic a už jedu téměř na pátou mízu. Na další den domlouváme lepší hotel. Musíme se dát trošku do kupy! Vracíme se do hostelu a velká radost na nás padá, když zjišťujeme, že teče teplá.

Sprcha... Voda odtéká přes celou koupelnu rovnou do záchodu. Nepřestávám myslet na to, že voda se tu nesmí pít, pít jen z láhve a to jen takovou co byla zavřená.

Ležíme v posteli, schoulení ve svých vacích a na další dece. Zarážím petlici na dveřích a uleháme. Všude kolem je slyšet tlumený křik i smích, hraje tu indická hudba. Myslím nebo spíš doufám, že i tak usneme.

Asi většina lidí (nebo si to aspoň myslím) co se sem dostane poprvé má před sebou spoustu otázek, které musí sami sobě odpovědět. Jak budu řešit desinfekci, jak moc, jak moc si budu užívat bezprostřední chvíle namísto přemýšlení o situaci a bezpečnosti? Je vůbec možné zachovat si stejné návyky a předsudky vůdči evropanům i tady? Čím dál častěji se dostáváme do situací, kdy to prostě nejde. Například odevzdání vlastně téměř všech věcí kromě peněz a pasu do jakési šatny, kde dostáváte pouze číslo... Mám se celou dobu bát jestli, až se vrátím, tam vše bude, nebo si užít tu chvilku, kdy se kolem Vás rozprostírá ta starověká krása? Co třeba hygiena? Dát si převařený čaj by mělo být v pořádku, ale co sklenička ze které piji? Otázky, otázky, otázky...

Co se týká stravy, tak se snažíme být celkem střídmí. Problémy zatím žádné, i když to stejně přijít musí.

První den byl křest ohněm. Z lesku Kataru se dostáváme do bídy chudé čtvrti, v zápětí zase do úchvatné svatyně. Dobrou noc. A ať nás NIC neštípe celou noc!

DOPLNĚNÍ : Během jedenácté večer hotel docela utichá. Jsou slyšet už jen tlumené hovory v hotelu a kapající kohoutek, který ukrajuje vteřiny. O půl jedné kapající kotoutek svedu provázkem do kyblíku a nakonec také usínám. Třetina prášku na spaní to jistí. Na další brouky jsme už nenarazili.

Je až neuvěřitelné, jak rychle se člověk dokáže adaptovat na nové prostředí. Je to týden, co jsme přiletěli. V tu chvíli je pro Vás všechno nové, řešíte spoustu otázek, které před Vámi vyvstanou a obdivujete nebo se pozastavujete nad téměř každou nezvyklou věcí, na kterou narazíte. Je to týden. Před týdnem jsme se dostali do Dillí. Všude binec a hluk, spousta lidí, bída všude kolem. Slovo hygiena tady má zcela jiný význam, než jste zvyklí ze svého domova. Po ulici se procházejí psi, kteří nikomu nepatří, krávy Vám každou chvíli překaží na ulicích, opice tu skáčou ze střechy na střechu, veverky tu potkáte téměř na každém kroku. A kozí zvonky tu jsou slyšet co chvíli. O týden později se procházíte městem, všechno registrujete, ale nic z toho už hladinu Vaší zvědavosti nezvyšuje. Jste jinde a taky jinak myslíte.

Často omýlaný "kulturní šok" se vlastně ani nedostavil. Nevím čím to je, ale největší zásluhu přisuzuji právě prvnímu dnu v Dillí. To svým způsobem šok byl. Dostali jsme se z komfortních letišť a letadel do středu chudé čtvrti, kde odpadky polehávají nehnutě na ulicích, lidé žebrají a zvířat kolem si nikdo nevšímá. Hned na to vstupujete do hostelu. Po těch prvních hodinách hledáte útočiště, kam zalezete a na chvíli se před tou novou realitou schováte. A v tu chvíli vcházíte do pokoje, který Vám tu realitu naopak ještě více přibližuje. To byl celkem šok. Dočasný šok. Od té chvíle jde vše jen k lepšímu.

Asi bych to ve zkratce nazval dvojím světem. Ten Váš a ten skutečný, nezkreslený. Ten Váš je svět těch, co sem přijeli nasát realitu Indie. Ale myslím, že to žádná realita není. Ano, chodíte po těch stejných ulicích jako místní obyvatelé, dýcháte stejně znečištěný vzduch a nakupujete povětšinou jako oni ve stejných obchodech. Pak ale zalezete do toho svého ostrůvku pohodlí - hotelu - kde zase máte komfort relativně srovnatelný s tím evropským. Tady přespíte, umyjete se, slušně se vyspíte. Realita je ale někde jinde. Přes den ji sice vidíme, ale celodenně ji neprožíváme.

Sžíváme se s Indií. Začínáme chápat její základní pravidla a způsob, jakým funguje. Pokud máte peníze, máte vše, co můžete chtít. Pokud je nemáte, dostáváte se na okraj společnosti. Nic nového. Okraj společnosti je zde ovšem definován v úplně jiném měřítku. Pokud bych měl popsat okamžik, který mi připadal snad nejhorší, tak by to byl pohled na tu zcela vychrtlou stařenku sedící v úzké špinavé uličce. Myslím, že její stav němel daleko k tomu poslednímu. Pohledem na ni jsem se doslova osypal. Nikdo se tam o ni nezajímal. Žebrala. Žebrala na ulici v chudinské čtvrti a nikdo jí nevěnoval ani pohled. Já se jí na chvilku zadíval do očí a víc jsem prostě nezvládnul. Rychle jsem se otočil a spěchal dál. To je okraj společnosti.

Co se týká našeho pobytu, tak každý den je nabitý spoustou zážitků. Procházíme jak turisticky aktivní části, tak části, kde na turistu narazíte jednou za čas. Strach z okradení ze mne z velké části vyprchal, na druhou stranu obezřetnost je pořád jednou z nejaktivnějších nutností. Indové totiž vypadají docela spokojeně tak jak jsou. Nesnaží se Vám za každou cenu nutit jejich zboží, nejsou ani příliš na tělo. Chtějí s Vámi udělat obchod, možná Vás i natáhnout, ale nic víc. Postupné upřesňování znalostí skutečných cen z nás ale dělá méně snadné sousto.

Jak už asi bylo řečeno, Inide je opravdu "neuvěřitelná". Neuvěřitelně kontrastní. Krásné turisticky navštěvované a čisté části se odskokem o pár uliček mění v opak. Tady vidíte, že navštěvované části jsou z velké části tím známým "pozlátkem". A právě to ji činí tak ohromně udivující.

Během týdne jsme se přesunuli z Dillí přes Agru do Koty a Bundi. Bundi je vcelku malé městečko, kde jsme si konečně odpočinuli od toho neustálého hluku ulice. Z Bundi jsme se dostali do Udaipuru, což je jedno z turisticky nejnavštěvovanějších měst a je také proč. Dnes se nočním vlakem přesunujeme z Udaipuru do Ahmedabadu a po šesti hodinách následně do Bombeje. Největší město Indie.

Protože nemá cenu popisovat každou zajímavost, která se nám stala, vypichuji jen ty nejzajímavější:

• Opice nám ukradla banány. Snídali jsme na střeše v takové bambusové chýši, když se k nám zezadu přikradla opice a až ve chvíli, kdy jsem ji, asi metr od sebe, zpozoroval, vyskočila na stůl, ukradla nám banány a pelášila s nimi pryč. Následně si na nich pochutnávala na stožáru střechy tak, abychom viděli, jak moc jí chutná.
• Náhodou jsme tu narazili na místního boháče jménem Manu, majitele továrny na velké kanalizační systémy. Ten nám nejen poradil cestu, ale nakonec nás pozval i k sobě domů, nechal pro nás připravit svými služebnými snídani, popovídal si s námi a provezl nás po městě. Pochvaloval si svůj vůz Škoda Octavia. Indická pohostinost v plné míře. 
• Mají tu diametrálně odlišné ceny turistických zajímavostí. Zatímco pro cizince stojí vstup třeba 750 rupií, pro rodilé Indy pouhých 50. 
• Potkali jsme učitele ze školy umění, který nám detailně popsal a ukázal jak vznikají světoznámé udaipurské miniatury. S výrobky z této školy jezdí tento člověk po celém světě prezentovat i prodávat udaipurské umění. 
• První cesta nočním vlakem byla celkem zajímavá. Nečekal jsem žádný komfort, ale můj první pohled byl minimálně překvapený. Lucce během nástupu do vlaku a v následné tlačenici jedna paní šacovala kabelku, ale Lucka naštěstí pohotově zareagovala a kabelka zůstala netknutá. I proto jsem zůstal celou noc docela obezřetný, s popruhy batohu a foťáku obepnutými kolem pasu. Nakonec se tam ale i dalo usnout.
• Jízda lokalními autobusy je docela zážitkem. Autobus se klepe takovou frekvencí, jakou rychlostí autobus "sviští" po kostrbaté dálnici. Sedadla jsou místy černá od potu těch tisíců cestujících, kteří už museli tuto trasu absolvovat. Přesto, nebo možná právě proto, Vás autobus často ukolíbá až ke spánku.
• Kromě drobných maličkostí jsme zatím neměli problém se stravou ani zažíváním. Třeba nás to mine, uvidíme. 
• V celém Radžestánu se od jedenácti dopoledne do jedné odpoledne vypíná proud. Na otázku proč se tak děje, nám bylo odpovězeno jenom to, že se tím šetří energie.
• Zatím jsem stále nemusel použít turecký záchod. Na evropskou záchodovou kulturu se tu dá, v kavárnách a většině aspoň těch průměrných hotelů, narazit celkem často. 
• Památky, které tu zůstávají po staletí, jsou opravdu velkolepé a svědčí o velkém kulturním rozvoji tohoto subkontinentu. Až to často překvapuje. Rozměry a velkolepost mohou směle soupeřit s předními evropskými památkami.
• Neuvěřitelně jsem si oblíbil indický čaj zvaný Massala čaj. Je to černý čaj s mlékem a kořením. Piju ho mnohem častěji než kafe. 
• Lidé jsou tu velice vstřícní a přátelští. Evropské předsudky dostávají po zásluze na frak. Lidé tu žijí a přemýšlejí jinak. 
• Místní lidové přemisťovadlo zvané "tuktuk" se stalo naším obvyklým dopravním prostředkem. Zajímavostí je, kolik lidí  je možné tímto "hadraplánem" přepravit. Rekord, který jsme zatím na vlastní oči viděli, bylo devět. Vozítko má přitom pouze jedno sedadlo pro řidiče a krátkou lavici pro tři cestující. Většina tuktuků nemá palubovku a dráty trčí pod volantem do prostoru. Jednou jsme startovali škrtáním drátů o sebe.
• O metr jsme se tu vyhnuli dopravní nehodě. Dvě motorky do sebe zboku narazily. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Kolemjdoucí se otočili po zvuku srážky, nikde však nebyl znát náznak zájmu nebo snad strachu.
  

Máme se dobře, vlastně asi čím dál lépe. Trošku na nás sedá únava. Za tři dny si chceme dát den úplného volna.

Často slyším věty jako "svět je malej", "stejně jsme na tom všichni stejně" a nebo, zvláště v Čechách oblíbené "ten náš stát to je hrůza". Budu rád, když už ani jednu z těch vět neuslyším. Jedna vedle druhé jsou totiž nesmysly.

Svět není "malej", je obrovskej. Možná jenom nám, co se náhodou potkáme někde na Slovensku nebo Chorvatsku, se tak může zdát. Ty vzdálenosti co tu projíždíme, ty obrovské kusy země a milióny lidí kolem tu větu doslova zesměšňují.

Nikdy jsem neviděl pohromadě tolik lidí jako tady. Je to tady doslova hlava na hlavě. Při jízdě kvalitním vlakem pozorujete ubíhající krajinu. Jste vlastně ti „top“, kteří si mohou tento luxus dovolit. A každou chvilku Vás během té jízdy něco zaujme. Ať už je to nástupiště dlouhé možná kilometr a Vy vidíte ty tisíce tmavých obličejů na perónu, jak se rozmazaně ztrácí v dálce. Nebo je to chatrč uprostřed obrovského lánu, kde jakýsi muž táhne pluh a má hotovou asi třetinu toho nekonečného prostoru. A nebo jsou to ty chatrče – slamy, ve kterých si děti hrají na smetišti, jenom v jakýchsi trenýrkách a hází po sobě odpadky a rodiče sedí u ohně a snaží se připravit něco co je aspoň poživatelné. A žijí. To je na tom nejzajímavější. Oni žijí a vypadají celkem spokojeně. Ta spousta lidí tu vypadá jednoduše šťastněji, než jak si pamatuju obyvatele kterékoliv části Evropy.

Co se počtu lidí týká, nejhorší je určitě Bombej. Jejich příměstské vlaky jezdí zásadně s otevřenými dveřmi a lidé se jednou rukou drží a druhou visí do prostoru. Doprava ve špičce je pomalejší než chůze a při chůzi Vás zase proudy lidí strhávají s sebou. Asi se tu dlouho nezdržíme, protože jak ten hluk a tuny lidí kolem, tak i ty vzdálenosti ve městě jsou strašně unavující.

Nežijeme v jednom světě. Tohle je úplně jiný svět. Asi větší džungle svým způsobem. Tady opravdu platí, že když nepracuješ, tak nemáš. V Čechách jsme zvyklí na to, že se o nás někdo postará. Někdo. Vlastně je to stát, za kterým přijdeme a dožadujeme se peněz. Dožadujeme se toho, co si myslíme, že nám patří. Tady nic takového není. Pracuješ – jíš, nepracuješ – ….

Lidé tu také žijí více pospolitě. Téměř každou chvíli narážíme na skupinky Indů, kteří horečně debatují, smějí se spolu a nespěchají. Buď je to tím, že opravdu nemají co dělat, nebo se prostě necítí být těmi individualitami jako my a drží spolu jako společnost. A rodina tu drží pospolu ještě mnohem víc. Těžko si u nás něco podobného představit. U nás všichni spěchají, přemýšlí nad tím, co musí udělat, nemají čas. Že by se zničehonic zastavili a začali mluvit s hloučkem jiných… Moc tomu nevěřím.

Ženy tu mají zvláštní postavení. Mají vlastní čekárny, vlastní vagóny v metru. Na ulici je potkáváte, ale v kanceláři byste na ně nenarazili. Zvykem je, že žena, když se provdá, jednoduše skončí v práci a zůstává doma. A to třeba i tehdy, když zatím nemá ani nečeká dítě. Ženy si tu mnohem víc váží svých mužů. Těžko říct, jestli je to čistě prospěchářský důvod, protože muž je tady ten kdo drží „rodinu nad vodou“, nebo to mají opravdu v sobě nějak zakořeněné. A muži tady tuto tradici nadále udržují v chodu. Snad je to i strachem z toho, že když se ženy osamostatní, nebudou si jich už vážit tolik jako dosud.

Vlastně jsme toho ještě tolik neviděli. Ale i to málo v nás už zanechává docela silný otisk…

Jsou to dva týdny, co jsme s Luckou vyrazili na naše životní dobrodružství a myslím, že už teď se dá mluvit o jakémsi rozdělení povinností a odpovědnosti a možná i o rutinách, které si tady postupně vytváříme.

Vzhledem k tomu, že já jsem přece jenom obezřetnější a opatrnější než Lucka, rozhodli jsme se, že všechny dražší věci budu v batohu nosit já. Jedná se tedy především o netbook, GPS, nabíječky, většinu hotovosti a obvykle i foťák. Lucka zase nosí na zádech všechnu kosmetiku, naše deky i spací potřeby a případně i menší zásoby jídla. Její baťoh tak často necháváme někde na dočasné "základně", zatímco ten můj mám pořád na zádech. Podle míry důvěry v naši dočasnou základnu pak některé věci ponechávám s Lucčiným batohem, ale foťák, velkou většinu peněz a netbook bereme prakticky vždycky s sebou. Díky té technice a zásob vody, kterou nosím je tedy můj batoh obvykle o pár kilo těžší.

Naše dny se tady rozhodně zatím žádnou rutinou nazvat nedají a to především proto, že cestujeme pokaždé jiným způsobem, v jinou dobu a různými prostředky. Někdy cestujeme přes den, jindy přes noc. Vyzkoušeli jsme většinu nočních vlakových tříd od tzv. Sleeperů, což je to nejlevnější, co se dá sehnat, až po třídu AC2.

Sleeper vagón je asi ten největší dobytčák. Nachází se v něm tři patra lehátek bez jakýchkoliv stěn, takže vagón vypadá jako obrovská místnost po strop plná postelí. Ve vagónu není žádné soukromí, všichni "spí se všema", nedostanete ani deku, průvan rozhání zimu po celém vagónu, lehátka jsou tvrdá a špinavá. Samozřejmě tímto typem vagónů cestují Ti nejchudší, takže je zde obezřetnost na místě.
Tzv. AC vagóny jsou o třídu výš a jsou rozděleny do tří skupin - AC1, AC2 a AC3. Víceméně se liší jenom počtem lůžek a soukromím. AC3 vypadá obdobně jako sleeper, ale dostanete navíc deku na spaní, lehátko je měkčí a soukromí Vám přináší závěs, který sdílíte s dalšími šesti cestujícími. AC2  má méně lůžek a jsou již rozděleny do kupé po šesti. AC1, které jsme zatím nezkusili, má v kupé pouze čtyři lůžka.
Rozdíly v cenách jsou značné. Pokud vezmeme tu nejhorší třídu, kde třeba přesun o 300km vyjde na 120 korun, o třídu výše už na 300 korun, AC2 už na 400 a AC1 za 800 korun.
Obecně záleží především na Vaší povaze a schopnosti se vyspat kdekoliv, ale celkem se v AC vozech dá i usnout a nějak vyspat.
Co se týká denních vlaků, ty jsou celkem na úrovni. Dostanete jídlo, které je chutné, pití na cestu a sedadla jsou pohodlná. Přirovnal bych to asi k Eurocity vlakům, které mají navíc občerstvení. Cestujeme tedy obvykle lepší třídou, ale rozhodně to není ta nejvyšší.

U autobusů hodně záleží na tom kam a s jakou společností cestujete. Jak už jsem psal, jeli jsme už s autobusem, který by mohl směle soupeřit s autobusy z filmů z Afriky a jeli jsme i autobusem, který se dá srovnat s českými Student Agency kočáry. V tuto chvíli právě jedeme nočním dálkovým spojem Bombej -> Hyderabad a kromě hlasitého křiku hrdinů Bolywoodského filmu, který nám právě promítají nad hlavou, si není na co stěžovat. Tak jako tak, lokální autobusy jsou prostě zážitkem. Jsou navrženy co nejvíce nerozbytně a opravdu se to pánům inženýrům povedlo. Některé autobusy tu musí jezdit snad čtyřicet let!

Pokud tedy nestrávíme noc na cestách, ať už autobusem nebo vlakem, nebo nemusíme brzy ráno vstávat, abychom naopak nějaký dopravní prostředek stíhali, tak se snažíme vyspat. Vstáváme tak kolem deváté ráno. Podle toho, v jakém ubytovacím zařízení se nacházíme, se pokusíme i o nějakou tu ranní očistu.

Kvalita hotelů se tu dost liší a to i u těch, které mají obdobnou cenu za noc. Zatím nejhorší zkušenost, kterou máme, je z hostelu v Dillí. Obvykle je na hotelu, aspoň v určitou dobu, k dispozici teplá, nebo v horším případě vlažná voda, někdy dávají i hotelové mydílko a obvykle i ručníky. Co kontrolujeme jako první, než pokoj vezmeme, je čistota povlečení a koupelna. Hlavně kvůli mně vyhledáváme koupelnu s normálním záchodem, ale přihlížíme i k jiným věcem jako je čistota záchodu nebo plísně. Druhým důležitým faktorem je pak čistota povlečení. Už se nám několikrát stalo, že pokoj sice vypadal celkem pěkně, ale povlečení bylo doslova promaštěno různobarevnými fleky. Někdy bývá v ceně hotelu i snídaně. Většinou to není nic moc, ale už jsme narazili i na vyjímky, kde jsme se najedli na půl dne dopředu.

Po ranní očistě máme na den vždy naplánovány nějaké aktivity, případně výlet. Smlouvání je součástí každého dne. Smlouvá se o ceně jízdného s řidiči tuktuků, smlouvá se o ceně jídla a ostatních potřeb na trhu, smlouvá se o ceně hotelu. Je to unavující. Pořád ta samá hra. Většinou se dostanete na poloviční i nižší cenu. Záleží na tom jak lhostejná Vám věc, kterou chcete koupit, je. Trošku ironická věta, ale je to tak. Smlouvání je zásadně na mě, protože Lucka na to prostě nemá povahu. Myslím, že naopak mně to docela jde:)

Museli jsme si zvyknout na fakt, že se často dostáváme do míst, kde se bílí objevují opravdu zřídka. Upřímně, zezačátku to nahánělo docela strach. Ty historky z černých kronik by se mohly psát samy. "Dva turisté - běloši - se ztratili ve vesnici ... Nikdo z domácích je neviděl a nic o nich neví". Postupně mi to začíná připadat spíš jako výhoda. Jsme na očích. Neustále. Neustále nás pozorují desítky párů těch hnědých očí. Jsme jiní, možná pro ně divní nebo zvláštní. Ať už tak, či tak, jsme téměř "nepřehlédnutelní". A to je svým způsobem zárukou jistoty a bezpečí. Když by se cokoliv stalo, všichni si budou pamatovat ty "dva bílé". Lucka je na tom ještě o poznání hůř než já. Nevybouřená sexualita asijského světa se na Indech plně podepisuje strnulými zírajícími pohledy. Je třeba si na to zvyknout. Nejvíce je to znát, když se procházíme po uličkách, kam se většina turistů nedostnane. Zvláštní je, že už nám to ani nepřijde nebezpečné. Asi přizpůsobení.

Lucka poctivě vede záznamy o našich výdajích. Včetně našich přesunů mezi oblastmi se dostávame v průměru na padesát dolarů denně. Vzhledem k tomu, že jsme zezačátku neznali cenovou mapu a občas nás natáhli, doufáme, že při zachování stejného standardu se dokážeme dostat na čtyřicet za den.

Hodně často tu jíme. Nejsem člověk, který se v jídle extrémně vyžívá, ale tady doslova žerem. Je tady toho tolik co je třeba ochutnat, zkusit, ohodnotit. Kde jinde ohodnotit pravou indickou kuchyni než v Indii, že? Ale to tempo se opravdu nedá dlouhodobě zvládat:) Snažíme se to krotit. Zatím jíme téměř výslovně v restauracích, pouliční jídlo jsme neochutnali. Zkoušíme taky ovoce a zeleninu z trhu. Ale jedno po druhém...

Důležitou roli hraje hygiena při jídle. Vynikající jsou desinfekční gely na ruce. Dávají pocit jistoty. Na druhou stranu je to všechno otázka hranic. Desinfikujete si ruce před jídlem. Super, můžeme jíst. Často se jí rukama. Ale pak vezmete do ruky láhev, skleničku, příbor.  A budete si desinfikovat zase ruce? Kdoví, kde ta láhev stála, než Vám ji donesli... Hranice. Praktičnost versus obezřetnost. Postupně se přikláníme k té praktické stránce věci. Lucka je trošku odvážnější než já. Já ji většinou následuji o pár dní později:) Dneska si nedesinfikovala ruce! A to přitom jedla rukama. Hrůůůza. Další hranice padá. Muselo to přijít.

Bílí jsou tu tak oblíbení (ať už si pod tím představíte co chcete), že se nám velice často stává, že se s námi Indové chtějí fotit. Prostě za námi někdo příjde a poprosí nás, jestli se s námi může vyfotit. Ale to by ještě šlo. Chápu. Chtějí mít památku na to, že viděli "nějaké ty bílé". Srandovnější je, že se stává, že si nás fotí i samotné. Oni nás poprosí, jestli si nás můžou vyfotit a prostě nás fotí jak v zoo. Trošku úsměvné. Na druhou stranu, my děláme to samé. Když vidíme něco nebo někoho zajímavého, tak fotíme. To dá rozum, že:)

Chodíme tu spát dřív, než jsem zvyklý z domu. Doma chodím spát tak o půlnoci, v jednu ráno. Tady chodíme kolem jedenácté. Cestování zmáhá. A zmáhá také to teplo. Z chladnějšího severu jsme se přesunuli o tisíc kilometrů na jih, kde už bývá přes den skoro třicet stupňů.

Dobrým rozhodnutím bylo vzít netbook. Po náročném dni je to super tečka, když si pustíme třeba jen dvacetiminutový seriál, krásně nás to ukolíbá a spíme až do rána.

Od Udaipuru nás začali pronásledovat komáři a stávájí se to celkem nepříjemnou součásti našich nocí. V nebjližších dnech chceme koupit "Vandal", jak tomu říká Lucka. Je to prostě ten přístroj na komáry, jak tomu říkáme u nás:) Když nebudou na hotelu vypínat přes noc proud, mohl by být od komárů, aspoň přes noc, pokoj.

Dá se říct, že větší část věcí mám na starosti já. Na druhou stranu je to tak správně, protože Lucka měla na starosti téměř celou přípravu téhle výpravy a já bych rád, aby se to tak nějak Srovnalo. Strávila nad tím tři měsíce, kdy já neměl vůbec na něco takového čas. Obecně se dá říct, že ona je ta, která má přehled o celé naší cestě, zatímco já spíš řeším aktuální "cíle" dne, maximálně několik dní dopředu. ona je tím pomyslným "mozkem" cesty a já tím řidičem co drží otěže a řídí.
 
Doufám, že to takhle v klidu půjde dál, zatím si to rozhodně užíváme.

Většina určitě ví, co to znamená. Kdo ne, tak malá nápověda - spotřeba toaletního papíru exponenciálně vzrostla:)

Aktualizace: Smršť se protáhla na dlouhé dva dny a dvě noci. Návštěvy toalet jsem po dvacítce přestal počítat, ale mohlo to být tak kolem čtyřiceti. Jak rychle přišla, tak i odešla. Během pěti hodin vše ustalo a my další den už směřovali dál. Musím ale říct, že to byla ta nejhorší zažívací bouře, co jsem zažil. Lucka se ale dobře starala a prášky, které jsme měli pro tyto případy s sebou, průběh taky urychlily.