Indie je jiná. Nejde jenom o ty zásadní věci, které Vám doslova bijí do očí. Je tu i spousta drobností, zajímavých odlišností, nad kterými se člověk na chviličku pozastaví a nechá myšlenky jen tak plout. Ty, které se mi podařilo si zapsat, ať už podrobněji, nebo aspoň heslovitě, tady zkusím popsat.

Indie je směsicí národů, národností a náboženství. Je to obrovské lidské mraveniště, místo, kde se mísily různé kulturní vlivy. Pro člověka znalého indické historie to určitě není překvapením. Přesto, když vidíte, jak dokáží lidé tolika vyznání žít na jednom místě, nezbývá Vám, než toto mírumilovné společenství obdivovat. Většina obyvatel tu vyznává hinduismus, v minoritě jsou tu muslimové a jen dvě procenta obyvatel jsou křesťané. Méně než procento obyvatel je budhistické a podobně je na tom džinismus. Celkově po sečtení všech náboženství bychom se dostali téměř na sto procent! Prakticky se tu nevyskytují ateisté. Indie je doslova plná duchovně smýšlejících lidí. A všichni tu vedle sebe spokojeně žijí. Není neobvyklé tu nalézt kostel, mešitu, hinduistický, džinistický i budhistický chrám v jednom městě, někdy i kousek od sebe. Troubí se tu každé ráno z minaretů, kostely zvoní. A jde to.

Svým způsobem mi velmi imponovalo náboženství džinistické. V porovnání s ostatními je základna věřících, tohoto málo známého vyznání, poměrně malá (asi půl procenta), ale fakta, která o těchto lidech pojednávají, mluví sama za sebe. Džinisté mají překrásné chrámy. Je to opravdu pastva pro oči, vždy jsou perfektně čisté, pokaždé nás v nich věřící vřele přijali a uvedli nás do jejich chrámu i náboženství. Přestože jich je v Indii velmi málo, do daňové pokladny státu přispívají z celých 25 procent! To v důsledku znamená, že jsou přibližně 50x produktivnější než zbytek Indů. Jejich gramotnost je kolem 96 procent, což je oproti indickému průměru, pohybujícímu se kolem 60 procent, velký rozdíl. Jeden možná trošku úsměvný fakt na závěr - džinisté jsou čistí vegetariáni, kteří se snaží nezabít během života ani jediného živočicha, ať už cíleně nebo omylem. Jejich mniši při chůzi smetáčkem zametají cestu před sebou, aby náhodou na nějakého mravenečka nebo jiný hmyz omylem nešlápli.

Překvapilo nás zajímavé pojetí prolínání náboženství. Až dosud jsem si myslel, že budhismus a hinduismus jsou dvě na sobě nezávislá náboženství se svými bohy, oddělenými skupinami věřících a odlišnou životní filosofií. O to víc jsem byl překvapen, že tomu tak vůbec není, nebo alespoň v oblastech, ve kterých jsme na oba typy těchto náboženství narazili. Nejen, že hinduisté chodí na svatá budhistická místa a naopak, ale náboženství od sebe vzájemně přebírají některé prvky a dokonce i bohy. Měl jsem za to, že budhismus je založen na jednom "bohu" a v jeho věrouce se nenachází žádné stvoření s vícero rukama nebo jinými částmi těla. A přesto tomu tak je. Hinduisté i budhisté sdílí stejného boha. Byl přejat budhismem jako jedna z reinkarnací. I lidé tu vnímají tato dvě náboženství jinak. Chápou je spíš jako náboženství spjatá a prolínající se dohromady, která sdílí stejné místo i stejnou kulturu.

Člověk tu při procházce jakýmkoliv větším městem narazí na silný vliv anglického kolonialismu. Angličané se skutečně zásadním způsobem zasloužili o vybudování jakési moderní Indie a samotní Indové si toho jsou moc dobře vědomi a uznávají, že anglická nadvláda nad tímto subkontinentem byla velice plodná. Občas je to docela úleva tu narazit na evropskou architekturu a cítit trošku toho "domova" i tady. Vědět, že tady byli Evropané, žili tu, stavěli domy, spravovali území. Jsou dny, kdy tu nenarazíme na jediného bílého turistu, nenarazíme na člověka, co by mluvil anglicky. Kousek té Evropy, aspoň na pohled, rozhodně zvedá náladu.

Co Indové od Angličanů rozhodně nepřevzali je jejich způsob řízení. Přestože se tu řídí nalevo, tak způsob, jakým tady doprava funguje je prostě nesrovnatelná. Zde znovu platí "kdo dřív přijde, ten dřív mele". Auta se tu předjíždějí ze všech stran, ovšem na blikající blinkry tu nenarazíte. Při předjíždění na sebe neustále troubí, menší vozidla se cpou mezi větší a to i tehdy, když nemají volný pruh. Pruhy tu obecně nehrají velkou roli, stejně jako různé zákazy, jednosměrky a podobně. Troubení je tu všudypřítomné a musím říct, že je to dost iritující. Menší vozidla jsou snesitelná, ale pokud Vám troubí velká nákladní auta nebo dálkové autobusy přímo do uší, je to velice nepříjemné až ohlušující.

Řidiči to musí být skvělí. Nikdy jsem neviděl takovou přesnost, v jakém mají řidiči v oku jak své tak i ostatní vozidla. Vzdálenosti, se kterou se auta míjejí, jsou doslova v řádech několika centimetrů a vozidla tu od sebe zastavují na šířku několika prstů. Myslím, že to co jsem zažil tady během toho měsíce, už jen tak nezažiju.

Lidé tu přechází přes vozovku v plném provozu. Přechody tu sice jsou, ale žádná "přednost chodců" tu neexistuje. Vlastně to vypadá, jakoby neexistovaly ani jakékoliv rozdíly mezi přechody a jinými části vozovky. Proto tu lidé přechází přes silnice kdekoliv a kdykoliv. A to i přes mnohaproudové tepny. Tohle přecházení se musíte naučit také, jinak se jednoduše nikam nedostanete. Nejdříve se ostýcháte, pořád čekáte, že přece musí přijít nějaké slepé místo v tom proudu kovových monster. Nepřichází. Poté, co přímo před Vámi stoupne při plném provozu do silnice desítka lidí, tak se k nim přidáváte. Auta jezdí, Vy vcházíte do vozovky. Přejdete jeden proud, zůstáváte uprostřed silnice, čekáte na pomalejší vozidlo a pak vstupujete do dalšího proudu a zase o kus dál. Za chvilku je to pro Vás běžná praxe. Vstupujete do vozovky jako byste šli po přechodu...

Jinou možností přepravy jsou vlaky, které jsou tu považovány za nejjistější, nejpřesnější a hlavně nejmasovější dopravu. Jsou tu neustále plné. Pokud máte v plánu přejet z jednoho města do druhého, ideální je si zarezervovat lístek dva týdny dopředu, protože jinak Vám hrozí, že bude vlak plný. Na prázdný vlak nebo místo ve vlaku tu téměř nenarazíte. Indové cestují. A cestují hodně. Bohužel to nepřimělo indické dráhy, aby modernizovali asi čtyřicet let starý počítačový systém, který tyto milióny transakcí denně obstarává. Zarezervovat si jízdenky je tu opravdu o nervy, vypisování formulářů, zjišťování dostupnosti, dlouhé fronty, kde se všichni cpou, přeplněná nádraží. Nechápu, že to tímhle způsobem vůbec může už tolik let fungovat.

Velice příjemně nás překvapil nejsevernější kraj Indie zvaný Sikkim. Vlastně to snad ani nelze nazývat Indií. Vůbec se jí to totiž nepodobá. Všechno, na co jsme byli zvyklí jinde, tu bylo jinak. Pomocí místních zákonů stanovili omezení a nařízení, které tu vše proměnilo k nepoznání. Nenarazíte tu na žádné odpadky na ulicích, lidé tu nesmí flusat a plivat na zem, speciálním zákonem se postarali o umělohmotné lahve, které se stávají hlavním problémem země. Názorným příkladem je tedy vidět, jak málo stačí, aby se "země odpadků" změnila.

A několik drobností na závěr:

Lešení na stavbách je tu zásadně z bambusových tyčí. Na klasické lešení ocelových nosičů a spojnic jsme tu nenarazili.

Mají tu nepoměrně menší banány, než jsou k dostání u nás. Nezjistil jsem důvod, proč tomu tak je, ale některé banány, které se prodávají na trzích, jsou velké třeba jen sedm až osm centimetrů. Co se týká chuti, nemůžu říct, že by v nich byl nějaký zásadní rozdíl.

Je tu velice obtížné najít obchod "evropského" typu. Aby bylo jasné, co tím vlastně myslím, tak si je možné pod tím představit klasický samoobslužný supermarket. Nemluvím o hypermarketech, ale o těch supermarketech, které u nás byly už za doby komunistické. Na obchod, jako byla dříve Jednota, tu jednoduše nenarazíte. Vlastně se nám to jednou podařilo, ale jinak jsou to skutečně malé obchůdky velikosti dvou až čtyř metrů čtverečních, kde Vám obchodník vždy sám dá to, co potřebujete. Výběr je samozřejmě velmi omezen.

Masivní reklamní kampaně jsou tu vedeny především na mobilní služby. Řekl bych, že každá druhá reklama, kterou na ulici zahlédneme, se týká některého z mobilních operátorů a jeho "výjimečné nabídky". Zdaleka největší jsou zde ovšem kampaně na Vodafone. Tuto značku tu uvidíte doslova na každém kroku. Nevím, jestli tu Vodafone teprve vstupuje na trh a pokouší se o grandiózní nástup, nebo jde o trvalou záležitost, ale tato značka nás provází všude. Ve městech, na vesnicích, na billboardech, na domech, na zřícených stěnách i na plechových stěnách slamů. Občas je to až k zastydění, kam všude jsou ochotni vystavit svoji značku.

Až do našeho příletu pro mne neznámá značka "tata" nás doslova obklopila hned po příjezdu. Nejdříve jsem netušil, o co se jedná. Až po prohledání Internetu jsem se dozvěděl, že se jedná o jeden z největších koncernů světa. Tato značka má prsty snad ve všech typech průmyslu, ale specializuje se téměř výhradně na indický trh. Jeho zakladatel s výstižným příjmením Tata byl Ind a velmi dobře rozuměl potřebám svých krajanů. Koncern se rozrůstal a dnes je to opravdu moloch.

Slogan, se kterým přišla indická vláda na podporu turismu, zní "Incredible India" - neuvěřitelná Indie. Musím říct, že je to opravdu výstižné heslo. Větu "to je neuvěřitelné" vyslovíte během pobytu skutečně nesčetněkrát, ať už při pohledu na překrásné chrámy, nekonečné zástupy lidí, špínu a odpadky na ulici nebo indickou pohostinnost. Slogan, který by tomuto snad ještě mohl konkurovat, je "země kontrastů". Ať už jde o přírodu, obyvatele nebo zemi samotnou, kontrast je to, co tu všude bije do očí. Třetím, více ekonomickým sloganem, by mohlo být heslo "Indie - budoucí asijská supervelmoc". Přestože tu na chudobu narazíte na každém kroku, nedá se totiž Indii upřít, že její pozice sílí. Nejenže má třetí největší armádu světa, ale vede i vlastní kosmický a jaderný program a zásadním způsobem ovlivňuje průmyslový a IT svět. Ona má hlavně obrovský potenciál vlastní kupní síly, která v dnešních dnech přesahuje 1,2 miliardy obyvatel, a školství, které je v Asii na velice slušné úrovni. Po návštěvě této země jsem ji začal mnohem více respektovat na mezinárodním poli a uvědomil si její sílu v celosvětovém měřítku. My, obyvatelé malého státečku, kteří se často povyšujeme nad lidi a ekonomiku tohoto kolosu, jsme ve skutečnosti jen jedním větším indickým městem. Co do počtu obyvatel je poměr neuvěřitelných 1:121, co do rozlohy 1:41 a co se týká "výkonnosti" země tak 1:17. Jsme opravdu malým hráčem. Obecně se možná máme lépe, ale kvantita tu rozhodně předčí kvalitu.

Asi každý si musí po několikatýdenním pobytu k Indii vytvořit určitý vztah. Nevěřím, že je možné zde pobývat bez jakéhosi zářezu do srdce. Někdo ji může milovat, jiný nenávidět. Já si k ní vytvořil vcelku vřelý vztah. Možná je to tím, jak už jsem psal, že člověk se postupně stává imunním vůči té špíně, chudobě, přelidněnosti. Přestává si těchto věcí všímat a podvědomě je ignoruje. Tím se mu otevírá možnost prožívat svůj pobyt pozitivněji a s jakýmisi tenkými růžovými brýlemi. Je pravda, že žít bych tu asi nemohl. Je to jednoduše smysly tupící pobyt. Nedivím se lidem ani zvířatům, že jsou z našeho pohledu "otupělí". Sluch, zrak, čich a často i chuť jsou tu pod neustálým útokem podnětů, které se postupně stávají tak běžnými, že je člověk přestává vnímat. Každopádně Indie opravdu má co nabídnout. Rozšíření obzorů je nesporným kladem návštěvy této země. Indii mám rád právě proto, že mi toto rozšíření obzorů umožnila.

Co se týká nás samotných a našeho šestitýdenního pobytu zde, určitě stojí za to popsat, jak jsme se tu cítili a co jsme na sobě vypozorovali.

Zajímavé bylo sledovat jakousi "křivku žravosti". Náš apetit tu totiž prodělal podivné změny. V prvních týdnech jsme doslova lačnili po indických specialitách. Byli jsme ovšem docela opatrní. Věděli jsme, že změna jídelníčku bude pro tělo i tak náročná, a tak jsme kořeněnost jídla i masitou stravu podstatně omezili. Postupně jsme začínali jednotlivá jídla zkoušet a přidávali i množství koření, které jsme si přáli s jídlem konzumovat. Tady asi ta pomyslná křivka dosáhla maxima. Třetí týden. Indická jídla, chuť experimentovat. Často a intenzivně. Pak se situace začala měnit. Nevím, jestli to bylo i proděláním jakýchsi kratších zažívacích potíží, každopádně apetit začal klesat. Koření je tu všude. Sůl je tu všude. To, na co jste se nejvíce těšili, začínáte postupně omezovat. Začali jsme jíst, v případě, že to bylo možné, i jídla podobná evropským. Křivka apetitu klesala, přestávali jsme jíst vícekrát denně. Obvykle stačilo jít na jídlo dvakrát denně a navíc byla jednou z našich nejoblíbenějších voleb polévka, která nebyla tolik sytá.

Zajímavě si u mne tělo řeklo o změnu jídelníčku. Obecně nejsem příliš na sladké a cukr vůbec, ale během pobytu tady se mi chutě podstatně změnily. Asi je to tím, že je tělo prostě "překořeněno". Moje spotřeba sladkého a vlastně i cukru v čaji a kávě tu stoupla možná až třikrát. A zatím mne tyhle chutě neopustily. Naštěstí se nemusím nijak zvlášť kontrolovat, protože jsem tu stejně spíše zhubnul.
Během posledních dvou týdnů se naše žravost víceméně stabilizovala. Především Lucka vyhledává spíše evropské typy jídel, já většinou zůstávám u místních. Můj apetit začal znovu mírně růst. Lucčin spíše klesal, nebo zůstával na stejné úrovni až do konce pobytu v Indii.

Podstatně se tu změnil i objem alkoholu, který do sebe "průměrně" dostaneme. Já jsem v Čechách zvyklý si zajít několikrát týdně na pivo, případně i na sklenku vína při večerním filmu. Tady nic takového nemáme. Za šest týdnů jsme tu účelně na pivu byli jen jednou a několikrát si dali pivo k jídlu. Z tvrdého alkoholu jsem tu ochutnal jen jednu skleničku domácí indické whisky. Poslední večer v Indii jsme si koupili láhev lokálního vína. To je vše. Tělo si rychle alkoholu odvyklo. Během toho jednoho večera na pivu jsme měli každý dvě piva a bylo to z nálady celkem cítit:) Výběr piva je tu celkem omezen. Zahraniční značky jsou zbytečně drahé, takže naší volbou bývá lokální pivo Kingfisher, v překladu ledňáček. Je to světlé pivo podobné tureckým světlým. Docela nám chutná. Na severu země se prodává místní pivo Hit, které má u mě o bod víc. Jeho chuť se dá přirovnat i ke kvalitnímu plzeňskému. Je také možné, že moje potřeba cukru pramení z nedostatku příjmu cukru z pivního moku:) Těžko říct. Dozvím se asi až po návratu domů.

Prakticky úplně se nám tu změnila životospráva a návyky obecně. Ze svých návyků jsem si kromě čištění zubů dvakrát denně (pokud to jde), hraní mobilních her na záchodě a jedné cigarety přes den, nezachoval vlastně žádné. Dny tu probíhají hodně variabilně a hlavně úplně jinak než doma, takže návyky šly stranou. Celkem rychle je člověk přestal vnímat jako nutnosti.

Podstatně jsem změnil názor na "turecké" záchody. Přestože v hotelech a hostelech dávám přednost klasickému západnímu "sedátku uvolnění", na veřejných jsem naopak rád, když se dostanu na turecký. Dlouho to trvalo, než jsem v sobě potlačil tu psychickou nechuť tyto záchody používat. Nakonec mi k tomu pomohlo tělo tím, že mi v několika situacích dalo jasně najevo, že není čas si vybírat. Turecké záchody totiž opravdu mají jednu výhodu - nedochází zde k vůbec žádnému kontaktu těla se záchodem. A to je - s přihlédnutím ke stavu některých záchodů - veliká výhoda. V místě, kde přespáváme, ovšem stále platí zlatá zásada - západní architektura aspoň na záchodě.

Původní očekávání, že si budeme muset zvyknout na "špinavější" styl oblékání, byl mylný. Přestože jsme si nabalili jenom to nejnutnější oblečení, není nutné v něm chodit delší dobu, než s jakou bychom ho měnili doma. Přítomnost pracích služeb nám tu pomáhá udržet rozumnou hranici čistoty zevnějšků podobnou té doma.

Během přejíždění měst se nám poupravilo vnímání velikostí. Z domu jsme byli zvyklí říkat velkoměsto všemu, co má nad sto tisíc obyvatel. Tady tomu říkáme spíš menší městečko nebo vesnice. Městem se dá nazvat obec nad milión obyvatel. Faktem je, že srovnávat město evropské s indickým se nedá. Desetitisícové město tu je skutečně vesnicí. Nemá žádné náměstí, ani velké budovy a domečky jsou rozprostřeny kolem hlavní silnice.

Překvapila nás měsíční bilance našich výdajů. Přestože standard našeho ubytování je vcelku dobrý, naše výdaje obvykle nepřekračují 2000 rupií za den pro oba (cca 32 euro) a to včetně našich přesunů autobusy a vlaky. Díky tomu se naše původní rozpočty podstatně rozvolnily. Počítali jsme totiž s mnohem většími výdaji. Indie byla jednou ze zemí (společně s Čínou), kde jsme očekávali vyšší výdaje v porovnání s ostatními. Pokud to tak skutečně bude, pak jsme vysoce v "plusu".

Divím se, jak dobře jsme se sbalili. Přestože jsme ani jeden na podobné výpravě nebyli a nemáme kamarády, kteří by podobným způsobem cestovali, tak jsme tuhle přípravu zvládli skutečně na výbornou. Vzali jsme si doslova "maximálně minimální" soupravu věcí. Nechybí nám nic. Vzali jsme všechno, co jsme zatím potřebovali. Jedinou věcí, kterou jsme od odletu vlastně doplnili, byly deky, které jsme si vzali z letadla cestou do Dillí. To se ukázalo být velice dobrým tahem, protože jsme je už mnohokrát využili. Stejně tak se osvědčil netbook, GPS i foťák. Netbook je nám velice dobrým prostředkem k relaxaci - ať už jako "domácí kino", hudební přehrávač, nebo Internetový komunikátor. GPS jsme původně brali jako poslední naději, pokud bychom se ztratili. Naštěstí nebylo třeba z tohoto důvodu přístroj zapínat, ale osvědčil se jinak. Díky němu totiž dokážeme slušně odhadovat vzdálenosti, které musíme dopravními prostředky ujet a tím i smlouvat ceny na nejnižší možnou úroveň. Troufám si říct, že čtvrtina ceny GPS navigace už se zaplatila jenom tím, že jsme díky ní měli jasnější představu, za kolik smlouvat dopravu. Foťák je naším spolucestujícím téměř všude, kam se hneme. Investice do něj se rozhodně vyplatila. Fotky dělá nesrovnatelně lepší než automat a to, vzhledem k těm zajímavým pohledům co se nám tu nabízí, rozhodně stojí za to.

Jediné, co do této chvíle nenašlo využití, je naše solární nabíječka s baterií. Přestože nebyla zatím použita ani jednou, o její užitečnost strach nemám. Do míst, pro která byla určena, se teprve chystáme. Její časy přijdou především v Mongolsku a částečně možná i v Nepálu.

Snad jedinou skutečnou zbytečností byla ocelová cestovní nádoba na vodu. Tu jsme využili zatím jenom jednou a to proto, aby se neřeklo. Uvidíme, jak dlouho ji vydržím nosit, než mě to přestane bavit a někde se jí zbavíme:)

Být s jiným člověkem neustále 24 hodin denně, v tuto chvíli už prakticky padesát dní by mohlo být obtížné. Je to nejdelší doba, jakou jsem kdy s někým jiným v kuse byl. Přesto se nám zatím ponorková nemoc, případně i nějaká trudomyslnost vyhýbá. Chce to trošku tolerance a hlavně brát věci s humorem. A to se nám daří.

Jsme už šest týdnů na cestách a nějaké to "chybí mi ..." se tu už také našlo. Já osobně nějakým konkrétním nedostatkem netrpím. Občas mám chuť na nějaké to domovské jídlo, případně posezení u piva s kamarády, ale jinak mi tady vlastně nic nechybí. Lucka prahne po domovském jídle mnohem víc, dochází mezi námi k dialogům na téma přípravy a druhů jídla. Já se těchto dialogů neúčastním:) Má také trošku větší deficit spánku. Je zvyklá spávat víc než já. To má zase výhodu v tom, že stíhám dopisovat blog po tom, co usne. Máme se dobře, nestrádáme. Takže jedeme dál:)

Čtvrtého března ve čtvrt na čtyři překračujeme hraniční řeku Mechi a opouštíme Indii. V Nepálu dostáváme nečekaně rychle a bez problémů víza a pokračujeme do Kathmandú. O neskutečné cestě autobusem napíši více za pár týdnů.

V tuto chvíli jsme totiž v Kathmandú a balíme si věci. Zítra odjíždíme na čtrnáctidenní trek kolem hory Annapurny. Je to dohromady 135 kilometrů s maximálním převýšením 5.500 metrů. Těším se a zároveň z toho mám strach. Nikdy jsem nic takového nepodniknul a ta dálka mne docela děsí:)
 
Pravděpodobně budeme čtrnáct dní bez Internetu, ale následně všechny články doplním, takže zůstaňte na příjmu:) A hlavně nám držte palce:)

O autobusové lince z Kakarbhitty do Kathmandú jsme slyšeli hodně. Měl to být čtrnácti až šestnácti hodinový spoj plný výmolů a silnic s pochybnou kvalitou. Stejně tak i kvalita autobusů měla být nevalná. Abych řekl pravdu, příliš jsem tomu nevěřil. Informace, které jsme dostali, byly už více než pět let staré. Západní člověk je celkem zvyklý na to, že co byla pravda před rokem, už dávno dnes platit nemusí, natož pak po pěti letech. Přijeli jsme tedy na hranice, kde jsme dostali razítko, že opouštíme Indii a během chvilky jsme se dostali na druhou stranu. Zde jsme si požádali o vízum nepálské. Jak už jsem psal, vyřízení proběhlo rychle a bez problémů. Za půl hodiny jsme již imigrační kancelář opouštěli a po chvilce chůze se dostali na okraj Kakarbhitty. Oslovilo nás několik mužů. Téma bylo jasné - kam jdeme, jestli chceme odvoz, hotel nebo autobus... Jeden z nich byl vcelku nenucený a jakýmsi způsobem "bodrý". Ve skutečnosti šlo jen o to, aby nás nalákal do své dopravní kanceláře. Byl to jeden z provozovatelů mnoha autobusových linek směrem Kathmandú, které jsme zamýšleli použít. Nabídl nám tři možnosti - turistický autobus, který má sklopná sedadla, wi-fi, vodu a občerstvení zdarma a cesta trvá dvanáct hodin; express autobus se sklopnými sedadly, který nemá wi-fi, ani občerstvení a cesta trvá přibližně čtrnáct hodin, a lokální autobus, jehož cesta trvá přibližně 22-24 hodin a je i bez sklopných sedadel. Cena prvních dvou se lišila pouze o jedno euro. Rozhodli jsme se tedy pro turistický. Celková cena byla 850 rupií na osobu, což je asi deset euro. Autobus na první pohled vypadal docela pohodlně. Náš první dojem z autobusu i představa pohodlné cesty se ale začal rychle hroutit. Spolu s námi cestovali v autobuse v uličce pytle rýže, za sedadly jsme měli namačkány další bedny a navíc jsme dostali místa v poslední řadě autobusu, kde se sedadla sklopit nedala. No co se dá dělat... Těch dvanáct hodin přežijeme. O chvíli později jsme zjistili, že žádná wi-fi se nekoná, na občerstvení jsme každý dostali jeden malý pytlíček brambůrků a jednu litrovou láhev vody. Nejsme přece žádní "buržousti" proběhlo mi hlavou, navíc je to jen dvanáct hodin, že? Dvanáct hodin se ovšem proměnilo v hodin šestnáct a zdaleka nejhorší byla cesta samotná. Autobusu totiž úplně chyběly zadní tlumiče pérování. Možná něco jako jízda v traktoru. Během cesty se naprosto nedalo spát, protože jsme neustále doslova skákali ze sedadel a při těch nejhorších výmolech dosahovala výška našich skoků až neuvěřitelných dvaceti centimetrů. Při jednom z poskočení jsem se i zakousl do opěrátka sedadla před sebou a ochutnal jeho propocenou příchuť. Takovou cestu jsme nezažili. Už během jízdy v lokálních autobusech a džípech jsme mysleli, že horší to snad být nemůže, ale to jsme se naprosto mýlili. Tahle cesta byla prostě neuvěřitelná a kdo nezkusí, neuvěří. Asi v polovině cesty se následkem neustálých skoků protrhla krabice za námi, naplněná "hostinou", kterou někdo asi posílal příbuzným. Kromě láhví piva a pálenky se zde nacházely křupky a hroznové víno. Nebylo žádným překvapením, že flaška pálenky se rozbila a proudy čiré tekutiny nám namočily batohy. Kuličky hroznů se zmatečně kouleli po podlaze a uličce autobusu. Během zastávek byly některé z nich rozcupovány cestujícími, takže se podlaha krásně zalepila. Někteří cestující zvyklí házet odpadky na zem tak činili i v autobuse, a tak po dlouho očekávaném závěrečném výstupu z autobusu v Kathmandú se podlaha dala srovnat s okraji ulic. Odpadky všude. Po cestě jsme byli tak unavení, že hned jak jsme našli ubytování, tak jsme zalehli a zůstali v posteli až do večera.

Kathmandú jsme si zamilovali. Krásné uličky plné drobných obchůdků s místním oblečením, čepicemi a ručně vyráběnými předměty. Překvapily nás ovšem ceny. Ubytování sice bylo téměř o polovinu levnější než v Indii, jídlo bylo ovšem naopak o polovinu dražší a obchody byly obecně dražší také.

Během druhého dne jsme si procházeli město, koukali po obchodech a ochutnávali místní speciality. Jídlo je tu lepší a různorodější než v Indii.

Třetí den jsme procházeli cestovní agentury a hledali možnosti treku v Himalájích. Nakonec jsme si jednu vybrali a druhý den ráno měli vyrazit. Po dlouhém váhání mezi trekem na základnu Annapurny a okruhu kolem ní, jsme se rozhodli pro tu těžší variantu. Základna Annapurny sice byla jen ve výšce 4.500 metrů, ale cesta tam i zpátky byla z velké části společná a příroda nebyla tak rozličná. Trek kolem Annapurny měl nejvyšší bod v 5.500 metrech a byl delší, zato ovšem přírodně zajímavější.
 
Strach z treku jsem měl více já než Lucka. Nikdy jsem nic takového nepodnikl a už vůbec ne na tak dlouho - celých čtrnáct dní. Přesto jsem to byl já, kdo navrhl, ať jdeme trek těžší, protože jsem nechtěl, jenom kvůli strachu, zvolit tu snazší variantu.

Den 1: V šest ráno jsme vyrazili. První den měl být čistě cestovní. Vyráželi jsme z Kathmandú lokálním autobusem, jež měl jet pět hodin a následně přesednout na džíp, který nás měl dovézt do místa prvního noclehu. Ten den byl v celém Nepálu tzv. Colour festival. Ve zkratce jde o to, že po sobě lidé vzájemně hází barevný prášek a vodu, která prášek rozpustí a nalepí na kůži. Přestože jsme mysleli, že se tomuto veselí vyhneme, tak se tomu vyhnout nedalo. Lidé házeli vodu a barvy i na autobus, občas se trefili do otevřeného okénka a někteří navíc vcházeli i do autobusu. Po příjezdu na hotel jsme tak oba přijeli červenožlutí, hlavně na tvářích, rukách a tričkách. Samotná barva by ani tak nevadila, jako fakt, že jsme měli jenom jedno oblečení na celý trek. Nakonec se nám ale podařilo většinu barev z oblečení dostat. Bohužel nám tento svátek nadělil další překvapení tím, že nebylo možné sehnat džíp. Řidiči měli volno. Museli jsme tedy do dalšího autobusu, který nejen, že byl přeplněný, takže životního prostoru v něm bylo pomálu, ale hlavně nejel až do místa určení, ale asi dvě hodiny pěšky od něj. Terén výšlapu byl hned ze začátku docela namáhavý, takže jsme už po těch dvou hodinách byli oba našlapaní celkem dost a já trošku pochyboval, jak budu schopný takhle tu cestu zvládnout. A to následovalo ještě dalších třináct dní! Krásný výhled z hotelu nám ovšem učaroval. Ubytování bylo opravdu jednoduché - dvě dřevěné palandy s matracemi, jedním stolečkem, společnými sprchami a záchodem, samozřejmě tureckým. Naštěstí už jsem se zbavil problému s tímto typem toalet, takže bylo o starost méně.

Den 2: První trekkový den nás oba nadchnul. Nejenže bylo krásné počasí, ale hlavně příroda, která nás obklopovala, byla jednoduše překrásná. Postupovali jsme podél toku řeky v údolí, které bylo z obou stran lemováno vysokými kopci a přímo před námi všemu dominoval zasněžený vrchol jednoho z nižších masivů. Teplota byla díky sluníčku ideální, většinu cesty jsme si vystačili s tričkem s krátkým rukávem. Končili jsme po asi osmi kilometrovém výšlapu ve výšce 1400 metrů nad mořem.

Ubytování bylo horší než předchozí noc - vybavení bylo sice téměř totožné, ale provedení o poznání horší. Nejen, že přes neutěsněné okenice hodně táhlo, ale bylo slyšet každé slovo z ostatních pokojů. Byl to v podstatě chlívek. Asi 3x3 metry ledabyle prkny obitý prostor, který měl navíc kolem stropu asi deseticentrimetrové "větrání" do ostatních pokojů. Okenice jsem jakžtakž ucpal a o půl desáté jsme již spali.

Den 3: Počasí se lehce zhoršilo. Sluníčko již tolik nesvítilo a největším nepřítelem byl vítr, který docela zalézal za nehty. Teplota byla kolem deseti až patnácti stupňů, vítr ji ale aspoň o pět snižoval. Většinu času jsme tak šli v čepici a šále, zatím bez bund. Nevím, jestli příroda nebyla v této části trasy tak pěkná, možná to bylo tím, že sluníčko neprozařovalo přírodu kolem, nebo jsme viděli podobnou scenérii co předchozí den, ale cesta nebyla takovou procházkou zahradou jako o den dříve. Ušli jsme asi deset kilometrů a zakotvili ve výšce 2200 metrů. Hotel byl kompromisem mezi dvěma předchozími, teplota v místnostech se ale postupně snižovala. Co se naopak se vzrůstající nadmořskou výškou zvyšovalo, byly ceny. Na tuto skutečnost jsme byli upozorněni už dopředu v agentuře. Litr vody tu stál euro, oběd pro jednoho kolem pěti. Byli jsme pouze ve dvou tisících a strava nás už stála stejně jako v Čechách.

Ochutnal jsem místní "víno". Byla to čirá tekutina, ve které se nacházelo asi 30% alkoholu. Spíše to připomínalo naši vínovici než víno a to jak vzhledem tak i chutí. Co ovšem mělo místní víno společné s evropským bylo množství, ve kterém jsem objednaný alkohol obdržel. Dvoudecový hrníček celkem zahřál na duši i na těle.

Den 4: Situace se začíná zhoršovat. Nejen, že jsme narazili na první led na cestě, ale začaly tu padat sprosté věty jako "to je kurevská zima" nebo "to jsou snad nejusranější zvířata". K ospravedlnění obou je nutno dodat, že včera v noci opravdu ku...vská zima byla a co se týká druhého výroku, je holým faktem, že na cestě opravdu neustále kličkujeme mezi výtrusy oslů, kteří by se klidně mohli zúčastnit soutěže o vyloučení největšího objemu exkrementů za den a s jistou šancí by i vyhráli.

Na cestě tu často potkáváme nosiče, kteří nosí neuvěřitelně těžké náklady, obvykle držené popruhem za hlavu. Nejde jenom o samotné nosiče batohů pro cestovatele, ale i doručovatele potravin, stavebního materiálu a pytlů naplněné kdoví čím.

Vzhledem k tomu, že se ceny začínají, oproti Kathmandú, šplhat do nebeských výšin, začali jsme pít vodu z kohoutku desinfikovanou speciálními tabletkami. Tekutiny takto doplňujeme už druhý den a zatím nepozorujeme jakékoliv náznaky odporu těla.

Člověk tu vnímá čas úplně jinak, než jak je tomu zvyklý z domova nebo jak je tomu zvyklý i na dovolené. Na dovolené se člověk snaží čas nevnímat. On ho nechce vnímat. Skálopevně se snaží nevnímat skutečnost, že dovolená mu za několik dní skončí a bude muset zpátky do toho běžného procesu. Tady je to jiné. Nejde o to, že bychom čas vnímat nechtěli, my ho vnímat nemusíme. Plus mínus hodina i den tu nehraje velkou roli. Je to jeden ze základních rozdílů vnímání naší cesty oproti vnímání klasické dovolené. Zde v horách to navíc platí dvojnásob.

Téměř celou cestu nám tu zvláštním způsobem zpříjemňuje zvonění zvonečků, které mají uvázané na krku místní zvířata. Především jsou to osli, které v celých stádech míjíme mnohokrát denně, ale zvoní také krávy nebo kozy. Je to takový idylický zvuk zapomenutých končin, jaký si představujeme v místech, kde člověk žije v souladu s přírodou.

Dorazili jsme do výšky 2800 metrů a ubytovali se v pěkném hotelu, kde jsou jednotlivé "pokoje" postaveny jako chatky. Trošku nás trápí zima a vítr, ale zatím jsme nemuseli na cestě vytahovat bundy.

Aktualizace: O pár hodin později natahujeme bundy i v hotelu. Je tu kurevská zima.

Den 5: Spali jsme až do půl deváté, bylo třeba si odpočinout a nabrat nové síly. Snídali jsme na ranním sluníčku, které nás zahřívalo tak, že nebylo třeba ani bund. Ve městě Chame, ve kterém jsme tu noc přenocovali, jsme nakoupili nějaké zásoby na další cestu. Ceny jídla se neustále zvyšovaly a tato vesnička byla posledním větším nákupním "centrem". Koupili jsme konzervu lančmítu, sušenky, čokoládové tyčinky a dvě placatky místní whisky. Poslední stavení vesničky jsme opouštěli až o půl jedenácté. Čekalo nás patnáct kilometrů, během kterých jsme vyšplhali do výšky 3200 metrů a následně si udělali ještě výšlap o sto metrů výš do budhistického kláštera. Výšková nemoc se nám zatím oběma vyhýbá, ale nechci to zakřiknout. Zbývá ještě víc než dva tisíce metrů.

Narazili jsme na první sníh. Dopoledne nejdříve jenom z nedávné laviny, odpoledne jsme už šlapali po cestičkách zapadaných starším zmrznutým nánosem. Celý den bylo krásně a kromě větru nebylo počasí co vytknout. Cesta to byla dlouhá a jsme docela unaveni. Zítra nás čeká podobně náročný den - patnáctikilometrový postup s převýšením pět set metrů. Pozítří konečně přijde aklimatizační den v městečku Manang, kde plánujeme víceméně celodenní pauzu.

Den 6: Dorazili jsme do Manangu. Poslední hodinu cesty bylo dost větrno, tak jsme si přišlápli, ať se zahřejeme a jsme v cíli co nejdřív. Nacházíme se ve výšce 3700 metrů. Po cestě jsme potkali několik lidí, kteří už měli s výškou problémy. Kromě drobného bolení hlavy, které měla Lucka ráno, se nám tyto problémy zatím vyhýbají. Zítra máme v plánu jen asi hodinový trek mimo hlavní trasu k malému ledovcovému jezírku. Kromě toho bychom se měli jenom aklimatizovat na místní klima, což znamená odpočinek.

Znovu se vracím k tureckým záchodům - je to takové vděčné téma. Situace se překvapivě obrátila o sto osmdesát stupňů. Posledních pár dní tyto záchody doslova "vyhledávám". Mají nejen výhodu větší hygieny, ale hlavně není třeba si sedat na zamrzlé sedátko a vzhledem k poloze, kterou zaujímáte, na Vás také méně fučí vítr ze špatně ucpaných okenic.

Jsme v tuto chvíli za půlkou naší cesty. Zbývá ještě asi 45 kilometrů, bohužel s celkem vysokým převýšením a nižšími teplotami. Prakticky jde tedy o tu těžší část. Musím říct, že si to docela užívám. Byla to Lucka, kdo především prosazoval jeden z treků v Nepálu. Osobně jsem o to zase nějaký moc velký zájem neměl. Šlapat čtrnáct dnů v kuse mi připadalo jako celkem nudná a zbytečná zábava. Souhlasil jsem vlastně jenom proto, abych to zkusil. Nešlo o to něco zažít, ale spíš mít možnost si říct "zkusil jsem a nic moc". Přesto jsem brzy změnil názor. Ta nádherná příroda i ti lidé, které tu potkáváme a máme možnost "přičichnout" k tomu, jak tu žijí, je opravdu zážitkem. Nakonec i to strádání, které cesta provází, patří k jakémusi užívání si. Přesto bych podobný trek v Čechách nešel. Nejde jenom o to, že takovou přírodu u nás prostě neuvidíte, ale především o ten pocit, který tu člověk má. Je uprostřed ničeho, kdesi v horách, kde jak kvalitní pomoc tak i pohodlí je na hony vzdálené. Člověk si tu připadá jako poutník. K dokonalosti už chybí jenom ten batůžek naložený zbožím, které nabízí od vesnice k vesnici, hledá přístřeší do dalšího dne a kousek toho "žvance". Tohle v Čechách nezažijete. Ať jdete kamkoliv, civilizace je doslova za prvním kopcem se vším tím pohodlím, které to s sebou přináší. Na druhou stranu, už teď se nemůžeme dočkat až znovu zakusíme ty výdobytky moderní civilizace.

Aktualizace: Je zajímavé, jak málo stačí k tomu, aby člověk naprosto změnil názor. Ještě před pár hodinami jsem si říkal, jak si to užívám a teď tu nadávám. Všechno to začalo vcelku triviální věcí - sprchou. Těšil jsem se, že se prohřeji ve sprše. Bohužel, vzhledem k tomu, že během dne nesvítilo sluníčko, tak se ten den solární ohřívání příliš neuplatnilo a voda byla studená. No co se dá dělat, tak poprosím o kbelík horké vody, jako už několikrát, a prostě se "vykoupu" tak. Když jsem ovšem o kbelík požádal, zjistil jsem, že na hotelu, kde se právě nacházíme, vydělávají i na tomhle. Jeden kbelík horké vody za dvě eura. Nešlo ani tak o ty dvě eura. Šlo o princip. Oni nemají vodu a Vy musíte platit, abyste dostali alespoň ten kbelík. A ještě tolik! Docela mne to naštvalo. Rozhodl jsem se, že projdu ostatní hotely a jednoduše se přestěhujeme. Kvůli našemu průvodci k tomu ovšem ten den nedošlo. Říkal, že by mohl příště mít s majitelem hotelu problémy, tak jsme zůstali aspoň do dalšího rána. No dobře, tak já si teda vezmu ten kbelík... To byl nápad. Byla to jedna z nejmrazivějších sprch, které jsem kdy zažil. V místnosti, kde jsem se umýval, byla totiž taková zima, že když jsem na sebe nalil vodu, tak dřív, než jsem zředil teplotu další, tak mi naskakovala taková husí kůže, že by se za ni nemusela stydět ani skutečná husa. To bylo. Hned jak jsem kbelík vyprázdnil, jsem na sebe hodil všechno, co bylo po ruce - tričko, mikinu, bundu, šálu, čepici, spacák i deku a seděl pod tím vším v posteli aspoň pět minut. Třepal jsem se jak ratlík. A tím to začalo. Dobrá nálada byla pryč. Hned poté, když jsem se aspoň částečně ohřál, jsem vešel do jídelny a zjistil, jaké tam mají ceny. Základní špagety - jen kečup a těstoviny za pět eur. Navíc začalo sněžit a na pokoji byla strašná zima.
Takže abychom si to shrnuli - jsme v hotelu, kde na nás doslova rejžují, nefunguje teplá voda, v pokoji je šílená zima, venku sněží, takže tu asi zůstaneme déle a nejhorší část cesty máme teprve před sebou...
Tahle nálada přetrvala do dalšího dne, pak se situace zlepšila. Ale i tak už se těším, až to tu skončí.

Den 7: Přestěhovali jsme se do jiného hotelu. Je to tu levnější a přitom, co se ubytování týká, žádný rozdíl.
Přes den jsme si udělali menší výšlap na jeden z kopců s výhledem. Kromě toho jsme mastili karty s místními a vyhráli na nich pár drobných, za které jsme si zadarmo dobyli baterii netbooku:)

Strašně sněží. Jestli to takhle bude i zítra, nikam nejdeme.

Den 8: Počasí se udobřilo, přestalo sněžit a tu a tam i vysvitlo sluníčko. Vydali jsme se na cestu. Všude kolem nás už byl sníh, stromy ustoupily do údolí pod námi a na kopcích už rostly jenom keře. Cesta uběhla poměrně rychle, desetikilometrovou trasu s půlkilometrovým převýšením jsme zvládli asi za čtyři hodiny. Jsme ve čtyřech tisících. Doufám, že zítra vylezeme až do výšky 4800 metrů. Čím výš budeme, tím lépe se nám bude zdolávat ten osudový bod, za kterým nás už čeká jen teplá sprcha a komfort civilizace:)

Průvodce nám "nařídil" abychom se, až do překročení nejvyššího bodu, nekoupali. Nejen, že tu už na normální sprchu vůbec nenarazíte, ale hlavně by případné nachlazení z "koupele" mohlo zvýšit riziko výškové nemoci. Takže smrdíííímeeeeee:)

Den 9: 4800! Zvládli jsme to. Bylo to náročné, zvlášť ten poslední kilometr, kdy bylo převýšení tři sta metrů, ale řekli jsme si, že bude lepší si to ztížit dnes a zítra to mít o trošku snazší. Hned po příchodu do tábora jsme nechali věci na pokoji, dali si česnekovou polévku a zázvorový čaj, které jsou oba dobré proti výškové nemoci a šlapali ještě asi o sto metrů výš, což je také dobrá prevence pro organismus. Dostali jsme se tak výš než je nejvyšší bod naší staré dobré Evropy. Byla strašná zima. Všude. Na tureckých záchodech zamrzla podlaha, takže to tam vypadalo jako na kluzišti, na pokoji nám zamrzla voda ve flašce. Přes noc bylo -25 stupňů a na pokoji samozřejmě žádné topení. Přes noc jsem nemohl vůbec spát. Nebylo to kvůli zimě, ale kvůli převýšení. Bolela mne hlava a strašně těžko se dýchalo. Doslova jsem se celou noc soustředil na dýchání, protože mi připadalo, že se dusím. Chvilku se mi chtělo skoro brečet. Nevím, jestli je to normální, ale vyvolávalo to jakousi paniku. Navíc, pokud mne nepřestane bolet hlava, nevím jestli budu moct zítra nahoru.

Den 10: Vstáváme ve čtyři ráno. Je potřeba v pět vyrazit, abychom sedlo překročili co nejdříve. Kolem desáté tam začíná vítr razantně sílit a přechod se stává ještě více náročným. Překvapivě jsem celkem fit, i když jsem vlastně vůbec nespal. Bolest hlavy lehce ustoupila. Asi je to tím nadšením, že možná už dnes se dostaneme do té země zaslíbené na druhé straně hor. Vycházíme ještě za tmy s čelovkami a svítilnami. Soustředění na dech. Co krok pravou nohou, to výdech. Disciplína v chůzi je základ. Mrazivý vítr se nám opírá do bund i kalhot. Lucce je strašná zima. Doslova se celá klepe. Něco po šesté nás začíná škádlit sluníčko. Svítí, ale zatím nám žádné milosrdné teplo neposkytuje. V osm jsme nahoře! 5.416 metrů nad mořem. Možná ten nejvyšší bod, na jaký se kdy dostanu. Dlouho se tu nezdržujeme. Uděláme pár "vítězných" fotek, dáváme si malý šálek čaje a vycházíme. Druhá strana nevypadá o nic víc pohostiněji než ta, ze které jsme právě přišli. Všude sníh, kopce a žádná vesnička na obzoru. Cesta dolů je skoro stejně náročná jako cesta nahoru. Sníh, který začíná pomalu tát pod náporem sílícího sluníčka, se mění na led a my po něm kloužeme a sjíždíme dolů. Po "sjezdu" asi tisíce metrů a několika klouzačkách se dostáváme do malého domečku, kde si dáváme čaj a trošku rozmrzáme. Následně scházíme ještě asi 800 metrů převýšení a konečně vstupujeme do vesničky Muktinath, kde máme tu noc spát. Hurá! Zvládli jsme to! Patnáct kilometrů s šesti sty metry nahoru a skoro dvěma tisíci dolů. Celé odpoledne pak jenom sedíme na sluníčku, odpočíváme a užíváme si ten nádherný výhled. Jsme uprostřed údolí ze všech stran obklopeného zasněženými horami. Po čtyřech dnech se také tělo konečně dočkává náležité očisty.

Den 11: Nicnedělání. Kromě posezení na sluníčku, pojídání místních dobrot, spaní, čtení, hraní a jedné dvacetiminutové procházky jsme nedělali vůbec nic. Ten klid tady je prostě úžasný, zvlášť s tím krásným výhledem kolem. Rušíme i návštěvu chrámu a přesunujeme ji na zítra.

Den 12: Vydáváme se na cestu k civilizaci. Čeká nás deset kilometrů se záporným převýšením asi 1100 metrů. Přestože tato část cesty se měla obejít bez komplikací, několika problémům jsme se nevyhnuli. Ráno jsme vyrazili na prohlídku dvou chrámů, stojících prakticky hned vedle sebe - jednoho budhistického a druhého hinduistického. Oba stojí na malém kopci. Už během stoupání do těchto malých výšek se začalo ozývat moje levé koleno. Mívám s ním občas problémy při dlouhých výšlapech. Nejdříve šlo jen o malý nepříjemný pocit a tak jsem doufal, že těch deset kilometrů zvládnu bez problémů. Vždyť zvládlo projít celou tu dlouhou předchozí trasu bez jediného náznaku problému. Během dnešní cesty se ovšem situace zhoršovala a poslední čtyři kilometry už byly docela bolestivé. Pokud se během noci situace nezlepší, budeme muset posledních deset kilometrů jet džípem. Vesnice, ve které jsme přespávali, byla jak vystřižená ze starověké literatury - kamenné budovy i ploty, mezi kterými se nacházely úzké cestičky plné domácích zvířat. Hotel byl také pěkný, za těch čtrnáct dní poprvé i se sprchou na pokoji. Bohužel netekla teplá voda:) Ve vesničce se nacházel i konzumní symbol západního světa McDonald. Ať už na to mám názor jakýkoliv, přítomnost tohoto znaku na drobné budově ve mě vyvolávala pocit bezpečí - jsme zpět.

Den 13: Koleno sice dostalo přes noc zasloužený odpočinek, ale už během chůze na snídani bylo jasné, že je to málo. Rozhodli jsme se proto jet autem a v devět jsme vyrazili. Za hodinu jsme již byli v městečku Jomson. Z letiště v tomto městě se zítra odlepíme od země a tím opouštíme Himaláje a končíme celý trek. O půl hodiny později bychom měli přes hřebeny hor dorazit do krajského města Pokhara, kde strávíme několik dnů a naplánujeme co dál. Během dneška už nemáme nic v plánu. Já nechci namáhat koleno, ať je co nejdřív fit a město samotné není, kromě přítomnosti letiště, stejně ničím příliš zajímavé.

Den 14: V šest ráno vstáváme, nasnídáme se a jdeme na místní letišťátko. O půl osmé se odlepujeme od země a za půl hodiny přistáváme ve městě Pokhara. Trek skončil. Vítej Pokharo!