Styl
Ranní rosa
Horský klid
Modem
Hobby
 
 
Právě v prodeji


Upravené knižní vydání blogu Asie s fotografiemi. Skvělý dárek, odpočinková literatura nebo rádce při cestě Asií.

 
 
    Pokec
odeslat
  • Další naroze
    niny a dal...
  • Tak se tady
    všichni mě...

Starší
 
 
ICQ
V tuto chvíli nejsem na internetu
160050929
 
Napříč Nepálem


 
01. 04. 2012 - Náš okruh po Nepálu


Na naši cestu Nepálem jsme měli maximálně 30 dní, více nám naše vízum nepovolovalo. Využili jsme ho na sto procent. Čtvrtého března jsme vstoupili na Nepálskou půdu a druhého dubna ji opouštěli. Nutno říct, že bychom rádi zůstali i déle. Nepál jsme si oblíbili. Indie byla zajímavá, Nepál krásně zajímavý. Těžko vysvětlovat ty pocity, proč mi krásně zajímavý připadá a neméně obtížné je dát této zemi nějaký krátký přídomek jako u Indie. Asi bych balancoval mezi možnostmi "rurální" a  "okouzlující". Pokud bych musel mezi těmito dvěma možnostmi volit, volil bych tu první. Turismus se tu sice, řekl bych, úspěšně rozvíjí, přesto jsou tu možnosti svým způsobem omezené. To dodává cestování po této zemi zvláštní nádech. Nádech zaostalosti. Pro Evropana okouzlující nádech. Tento stát je jednou z nejchudších zemí na světě - přes osmdesát procent obyvatel tu má denní příjem pod dva dolary. Velká většina těchto lidí ovšem žije tichým venkovským životem, kde jsme na vyloženou bídu nenarazili. Tito lidé mají půdu a ta je udržuje "nad vodou".

  Naše cesta započala na hraničním přechodu Khakarpitta, odkud jsme přejeli do hlavního města Nepálu - Káthmandú. Cestu jsem již popisoval v předchozích kapitolách, stejně jako to, že jsme v Káthmandú strávili pouze několik nocí. Následně jsme se autobusem dostali na úpatí Himalájí, kde začal náš čtrnáctidenní trek kolem pohoří Annapurny. Ten úspěšně skončil letem do města Pokhara, kde jsme strávili další čtyři noci. Vzhledem k tomu, že jsme se konečně nemuseli nikam plahočit, podlehli jsme na pár dní nicnedělání a odpočívání. Další dny jsme se podívali po městě a nejbližším okolí. Vzhledem k tomu, že místa, na která jsme se chtěli podívat, nebyla v dosahu pěší chůze, rozhodli jsme se, že si půjčíme motorku a dojedeme tam. Podrobněji bych popsal naše zážitky na Nepálských cestách v další kapitole.

V Pokhaře jsme navštívili tzv. "netopýří jeskyni". Ta pro nás byla zajímavá hned z několika důvodů. V jeskyních nemáte v ceně lístku zaplaceného průvodce. Záleží na Vás, zda si průvodce chcete připlatit nebo ne. Vzhledem k tomu, že jsme průvodce nechtěli, vyfasovali jsme halogen (který si ovšem také musíte připlatit:)) a šli. Jeskyně sama o sobě příliš zajímavá nebyla. Zážitkem ovšem bylo vidět takové množství netopýrů na relativně malém stropě nepříliš vysoko nad našimi hlavami. Spali. Chvilku jsme obdivovali ten netopýří příbytek a vdechovali zvláštní puch, který se táhnul celou jeskyní, a pak se vydali dál. To jsme ovšem nevěděli, jak dobrodružná může taková cesta jeskyní být. Východ z jeskyně nebyl nikterak upraven a zůstal tak, jak ho příroda stvořila. Asi čtyřmetrový jeskynní komín, kterým jsme museli doslova vyšplhat, byl následován dalším dvoumetrovým komínem a zakončen vodorovnou skulinkou širokou asi šedesát centimetrů. Tu jsme prolezli jen díky tomu, že jsme si lehli na břicha a protáhli se štěrbinou. Vzhledem k tomu, že jsme s sebou měli jak batoh tak i helmy, nejdříve ze skuliny vyletěly helmy, následované naším baťohem a až poté se začaly horko těžko plazit na světlo naše těla.

Po čtyřech nocích jsme se horko těžko s Pokharou rozloučili. Velice se nám tam líbilo, ale náš čas v zemi byl omezen.

Rozhodli jsme se jet do národního parku Chitwan, což je obrovská, světově známá džungle. Ubytovali jsme se v jednom z resortů. Vzhledem k tomu, že sezóna ještě nezačala, byli jsme v hotelovém resortu, se dvaceti bungalovy, prakticky sami. Vytvořili jsme si vlastní program na několik dní. Nejdřív jsme podnikli vyjíždku na kánoích po krokodýlí řece a na několik krokodýlů jsme skutečně narazili. K mému překvapení to nebyli žádný drobci. Ten největší mohl mít tak tři metry. Slunil se na okraji řeky, po které jsme se plavili třicet centrimetrů vysokou kánoí z jednoho kusu dřeva. Následně jsme spolu s průvodcem vyrazili na "procházku" džunglí. Vzhledem k tomu, že v parku skutečně žijí tygři, medvědi, leopardi a další zvířata, byl to ze začátku celkem vzrušující pocit. Mohli být kdekoliv a vyrazit odkudkoliv. Narazili jsme na několik nosorožců, jelenů, buvolů a dalších menších zvířat Večer jsme shlédli hudební a taneční show v místním "kulturáku", který si nic nezadal s podobnými zařízeními ve vesnicích za komunistické éry u nás. Druhý den jsme si zaplatili projížďku džunglí na slonovi, se slony jsme se i vykoupali a odpoledne vyrazili v džípu znovu do džungle. Narazili jsme na leoparda odpočívajícího na větvi vysokého stromu, ze dvou metrů jsme pak pozorovali večeřícího nosorožce, zahlédli bizona a opice. Poslední den jsme si půjčili kola a vyrazili na "projížďku džunglí". Nebyla sice tak zajímavá jako jízda džípem, na druhou stranu nepřítomnost průvodce i krása ticha tomu dávali zase trošku jiný nádech.

Čtvrtý den jsme se již drkocali po rozbitých silnicích zpátky do Káthmandú. Stopadesát kilometrů. Pět hodin cesty.

Stejně jako jsme projeli Pokharu, tak jsme také projeli Káthmandú. Tentokrát na skútru. Hlavní město má rozhodně co nabídnout. Projeli jsme ho prakticky křížem krážem a hlavní poučení zní - je to o zdraví. Nejde ani tak o možnost nehody, ale o smog a prach všude kolem.

Poslední dva dny v Nepálu jsme věnovali raftingu. Ani jeden jsme pořádný rafting ještě nezkusili a na horské řece by byl hřích ho nezkusit. Sjížděli jsme řeku Bote Koshi, přibližně sto kilometrů od Káthmandú. V tomto období je to nejdivočejší řeka Nepálu. První den jsme se dostali jen na stupeň tři, ale druhý den jsme již sjížděli několik úseků obtížnosti čtyři a pět. Lucce bohužel druhý den nebylo dobře, takže jsem tento zážitek absolvoval sám a Lucka byla moje podpora na břehu:)

Jak už jsem psal v předchozím článku, ke konci treku mne začalo zlobit koleno a bohužel to stále úplně nepřešlo. Díky svému cestovnímu pojištění jsem si zařídil vyšetření, kde mi udělali i CT. Brzy bych se měl dozvědět výsledky. Pravděpodobně se ovšem jedná o menší problémy s meniskem. Snažím se teď nohu moc nenamáhat a cvičit posilovací cviky, které mi fyzioterapeut v Káthmandú doporučil. Uvidíme, jak to dopadne. Doufám, že to nebude mít žádný větší dopad na další plány cesty.


 
01. 04. 2012 - Řidičem v Nepálu


Jízda po Nepálských silnicích byla sama o sobě zážitkem. Především je třeba si tu poupravit systém vnímání vzdáleností. Pro nás je třicetikilometrová vzdálenost obvykle otázkou patnácti, dvaceti minut. Tady hodiny.

Přestože na silnicích je chaos, většina řidičů si uvědomuje nebezpečnost tohoto chaosu a obvyklá rychlost téměř nikdy nepřesáhne padesát kilometrů v hodině. Většinou se ovšem motorové stroje pohybují jen rychlostí okolo třiceti kilometrů za hodinu. Já osobně jsem "atakoval" maximálně hranici padesáti kilometrů v hodině a to na jejich dálnici. Ve skutečnosti se ovšem, alespoň z našeho pohledu, o žádnou dálnici nejedná. Jejich "highway" má pouze dva pruhy - po jednom v každém směru, mezi kterými není ani žádné značení pruhů, žádný odstavný pruh a okraje silnic se často nepříjemně drolí. Přirovnal bych to k naší silnici druhé třídy. Vzhledem k tomu, že téměř nedochází k opravám a údržbě místních silnic, není neobvyklé vletět do díry hluboké pět až sedm centimetrů. Občas tak "kvalita" jejich dálnice dosahuje i na naše silnice třetí třídy. A celá země doslova visí na této "dálnici", takže si umíte představit, jak to asi musí vypadat.

Řidiči tu předjíždějí jiná vozidla i s jistým vědomým toho, že omezí, občas i ohrozí protijedoucí vozidlo. Tak nějak se tu s tím počítá, takže tu není "prohřeškem", když necháte někoho čekat, brzdit, často i zastavit a počkat než předjedete. Stejně jako v Indii se i tady téměř nepoužívají blinkry, vozidla je občas ani nemají, vícekrát jsme tu narazili i na auta bez brzdných světel, což je trošku matoucí:). Bylo třeba odhadovat brždění následujícího vozidla podle rychlosti, s jakou se přibližuje.

  Silnice tu často končí z ničeho nic. Jedete po celkem slušně položeném koberci, když najednou silnice končí a přechází v prašnou cestu. Jedete další kilometr a koberec se z ničeho nic znovu vynořuje z půdy. Člověk se musí divit, jaká logika tohle ospravedlňuje.

  Během jízdy tu narážíte celkem často na nehody. Ať už to jsou převrácené kamióny, nebo vozidla, která sjela ze silnice do příkopu, nebezpečnost jízdy je tu všudypřítomná. Myslím, že co se týká bezpečnosti, je to asi největší problém země. Silnice. Vzhledem k hornaté povaze tohoto státu je tu značná část silnic stavěna ve srázu kopců. Ty se ovšem následkem eroze dále bortí a to jak nad silnicí, tak i pod ní. Dochází tak k sesuvům, které poškozují vozovku a krajnice a na silnicích často nalézáte kameny i velkých velikostí, které padají na cestu.

Stejně jako v Indii krávy, zde narážíte na silnicích často na buvoly. Tyto obří zvířata jsou pomalá a líná a často vstupují do vozovky i za plného provozu.

Na cestě tu velice často míjíte vozidla Suzuki. Nevím, čím konkrétně to je, ale odhadl bych, že polovina všech zdejších strojů tu sjela z linek tohoto výrobce. Cena? Kvalita? Těžko říct.
Autobusy tu zastavují cestujícím kdekoliv a kdykoliv. Pokud vidíte projíždět autobus, stačí zamávat a ten Vám zastaví. Stejně tak ochotně Vás tu kdekoliv vyloží. Tato na první pohled šlechetná vlastnost má tu nevýhodu, že jet za autobusem bývá často otázkou postřehu a rychlosti šlápnutí na brzdu, abyste neskončili Vy nalepení na autobuse.

Na autobuse ovšem, a to doslova, končí spousta cestujících. V případě, že se nevejdete do autobusu (kde na jednom dvojsedadle mohou sedět až čtyři lidé), můžete na střechu. Stává se tak, že míjíte autobusy, ze kterých Vám mávají Nepálci a v zatáčkách se pevně drží, aby nespadli.

Druhým, velmi nepříjemným faktorem jízdy v Nepálu, přítomným veskrze všude a to i pro chodce, je tu neustálá přítomnost prachu a smogu. Auta, která brázdí zemi, jsou veskrze stará, případně vyráběná bez velkého důrazu na ekologii. Jízda za místním autobusem nebo nákladním vozem je tak nepříjemná, že snaha předjet a vyhnout vypouštěnému smogu je tu patrná v očích každého řidiče. Smog je všude. V ulicích města, kolem silnic. Západní člověk by si Nepál asi takto nepředstavoval. Čekal by "soulad s přírodou", "panenskou čistotu". Nic z toho tu nečekejte. Příroda je tu skutečně nádherná, lidský soulad s přírodou tu nenajdete. Situace je mnohem horší než v Evropě. Spolu se smogem je ve vzduchu neustále vířen prach. Prach ze silnic. Jemné částečky prachu z hlíny tu tvoří doslova oblaka, valící se za každým vozidlem. Lidé, jak ti na strojích, tak chodci, tu velmi často nosí roušky. Jinak to ani nejde. Prach se dostává do plic i do očí. Bez brýlí se tu většinou nedá ani jet.


 
01. 04. 2012 - Gastronom v Nepálu


Nepálské jídlo je o něco lepší než Indické. Vyzkoušel jsem všechny lokální speciality, ke kterým jsem se dostal. Uchvátilo mne Momo. Jednoduché jídlo - jakési těstoviny dělané v páře, které jsou plněné buď zeleninovým mixem nebo masem z ryb, buvola, kuřete nebo krávy. V Evropě bych asi nejblíže k tomuto jídlu přirovnal Tortelliny, jenom třikrát větší. S dobrou curry omáčkou, ale i samotné jsou výborné.

Stejně tak dobré je i bramborové curry. Záleží samozřejmě na přípravě, okořenění a poměru curry k bramborům, ale bylo to jedno z našich nejčastěji objednávaných jídel.

Několikrát jsem zkusil lidové jídlo nepálského lidu - Dhal Bhat. Většina Nepálců jí toto jídlo každý den. Doslova. Je to pro ně téměř ekvivalent slova "jídlo". Stejně jako v Indii Thálí, nepálský Dhal Bhat je jakousi směsicí chutí, kde základ tvoří rýže a chapati a je podáván s několika miskami, ve kterých dostanete curry, zeleninu, jogurt a další pochutiny. Místní jí toto jídlo rukama.

Další místní jídlo - Daido - jsem zkusil jen jednou. Jedná se o jakési nedopečené těsto, podávané na hromádce, které se máčí v curry. Těsto samo o sobě nemělo žádnou chuť, curry bylo zase hodně ostré. Druhý den na to samozřejmě tělo reagovalo svým osobitým způsobem.

Stejně jako v Indii se i tady podává černý čaj s mlékem a kořením. V Nepálu do něj ovšem přidávají ještě další ingredienci - zázvor. Přestože klasický indický čaj zbožňuji, zázvor mu dodává ještě lepší chuť. Pil jsem ho téměř při každé příležitosti a vřele doporučuji na probuzení.

Ochutnal jsem také pověstný tibetský čaj. Je to osolený černý čaj s mlékem a rozpuštěnou kostkou másla. Přestože nápoj nebyl tak hrozný, jak jsem očekával, k popíjení opravdu není. Nejen, že je velmi sytý, ale chuť soli v čaji byla tak trošku nepříjemná.

Polévka - námi tak oblíbená volba - je tu považována za samostatné jídlo. Důsledkem je nejen to, že je servírována náhodně před nebo po jídle, ale často přinesena i během konzumace. Je třeba upozornit číšníka dopředu, jak chod servírovat.


 
02. 04. 2012 - Postřehy z Nepálského zápisníku


Indie a Nepál jsou v čemsi podobné. Většina věcí, která Vás nějakým způsobem zaujme v Indii, Vás zaujme i v Nepálu. Přesto jsou tyto země možná až překvapivě jiné.

Nepálská architektura se značně liší od té indické. Přestože je země chudší, počet upravených domů je tu mnohem vyšší a domy jsou zdobené. Zdobení občas až hraničí s kýčem, přesto je příjemné na pohled a vytváří dojem jakési pohádkové země. Některé stavby Vám připadají jako v zábavním parku. V Indii jsme na podobnou architekturu vůbec nenarazili.

Stejně jako v Indii dominuje reklamě Vodafone, tady dominuje Coca Cola. Nejen, že ji zahlédnete na každém kroku, ale také ji na každém kroku máte možnost koupit. Je prostě všude. V hliněném obchůdku uprostřed džungle, v nejvyšším horolezeckém táboře, v zapadlé vesničce bez příjezdové silnice. Jeden z nejznámějších symbolů kapitalismu. Přítomnost tohoto nápoje dává jasně najevo, že kapitalismus se tu dostal i do těch nejzazších koutů státu.

I přesto, že tu kapitalismus funguje na plné obrátky, obchodníci, řidiči ani pouliční šmelináři nejsou tak dotěrní, jako jsme byli zvyklí od jejich jižních sousedů. Snaží se prodat, zeptají se, ale dále Vás neobtěžují. Stejně tak laxně bohužel přistupují ke smlouvání. Smlouvá se, ale jinak než v Indii. Jejich prioritou není prodat za každou cenu, ale prodat dobře. Tím pádem se Vám může podařit část ceny snížit, ale na takové úspory jako v Indii jsme štěstí neměli. Pravidla, která jsem popsal v předchozích kapitolách pro Indii, tu většinou neplatí. Příliš na ně nezabírá Váš rezolutní odchod, stejně jako nějaký konkurenční boj. Ideální je znát přibližnou cenu, kterou jste ochotni zaplatit a pak zkoušet jít dolů.

Všudypřítomná je tu zkomolená angličtina. Chyby se v ní vyskytují napříč celým státem. Ať jde o menu v restauracích (a to levných i drahých), inzeráty v novinách, jména a přídomky obchodů nebo profesionální reklamy včetně billboardů. V restauracích jsme tak narazili třeba na "fired chicken" místo "fried chicken" (vyhozené kuře místo smažené kuře), "sandwitch" namísto sandwich (písečná čarodějnice místo sendviče) nebo zvláštní nápoje "Nepali Bear" (nepálský medvěd místo nepálské pivo). V novinách byla spousta chyb typu "We are professionally egnlish school" (jsme profesionálně agnlická škola) nebo "we are look for fluently english speakers" (my hledat plynulý anglické mluvčí). Na ulici se mne zvláštním způsobem zeptali, jak vypadám "What are you looking?", tak jsem jim odpověděl, že dobře. Asi se chtěli zeptat na "What are you looking for?" (co hledáš?).

V celém Nepálu dochází často k výpadkům elektřiny. Nejde o nehody, ale o kontrolované vypnutí. Nezjistili jsme pravý důvod, proč se tak děje, každopádně to obvykle bývalo během odpoledne a následně navečer. Někdy nefungovala elektřina i osm hodin za den.

Často nám na ulici byly nabízeny drogy. Jde většinou o pouliční prodejce, kteří naoko nabízí jiné zboží (ovoce, cigarety, suvenýry) nebo řidiče. Nabízejí nejen hašiš, ale i jiné drogy, často dovezené ze zahraničí. V Nepálu má hašiš velmi dlouhou tradici a často je tu i pěstován téměř legálně. Jeden ze svátku Nepálu je doslova prokouřený hašišem. Kouří ho všichni a je nedílnou součásti oslav tohoto dne.

Ze všech lidí i okolí samotného tu vyzařuje klid. Vše tu probíhá tak nějak poklidně a (proti Indii) také tiše. Nikdo nikam nespěchá, minuty a často i hodiny tu nehrají roli. Člověk si to velmi rychle zamiluje, přesto si myslím, že dlouhodobě je to téměř k zbláznění. Člověk otupuje, ztrácí dynamiku. Mírumilovný a poklidný život je ovšem návykový.

Nepálci se velmi často nudí. Není to proto, že by je nic nebavilo, ale proto, že prostě není co dělat. Vlastně je to velmi podobné situaci v Indii. Situace zde je ale o to "vážnější", že tu čas tak nějak plyne pomaleji. Nepálci dokážou neskutečnou dobu jen tak sedět a koukat, třeba i bez sebemenšího pohnutí. Častou kratochvílí je tu dloubání v nose nebo doslova tupé "civění" na cokoliv, co nějakým způsobem zaujme. Právě proto tu také téměř každý má mobil. Nezáleží na tom, jak bohatý jste, mobil prostě máte. Nemáte co dělat a několikahodinové civění Vás už přestává bavit? Máte mobil.


 
02. 04. 2012 - Vítej Thajsko


Právě jsme přistáli v Bangkoku. Nepálský zápisník tím končí a já otevírám nový. Na shledanou Nepále, bylo nám u Tebe krásně. Thajsko ale čeká. A já mam zase takový ten zvláštní pocit příjemného strachu, co nového nás potká...