Makedonie je malý stát vzniklým rozpadem bývalé Jugoslávie. Narozdíl od ostatních, tady proběhlo vyhlášení nezávislosti bez větších problémů. Srbsko se nebránilo jeho osamostatnění, a tak se tato část odtrhla jako v roce 1991. Jediným problémem, který musel nově vzniklý stát řešit, bylo jméno. Řecko bránilo použití názvu "Makedonie", protože samo považuje toto slovo za součást své historie, své kulturní dědictví. Nakonec tak byl stát pojmenován "Bývalá jugoslávská republika Makedonie". Tento název se ovšem nikdy mezi lidmi neujal, a tak je dnes stát neformálně nazýván čistě "Republika Makedonie". Přesto při jakýchkoliv diplomatických jednáních, ve kterých je přítomná řecká strana je dodržován formální název a ten je používán i institucemi jako je OSN nebo EU.

Ze všech bývalých republik, snad kromě mezinárodně stále sporně nezávislého Kosova, je to země nejméně ovlivněná turismem. To byl také jeden z důvodů, proč jsme se sem těšili. Turismus je bohužel nedílnou součástí většiny zemí západního Balkánu a hledat zde nějaké "neposkvrněné" místo je stále obtížnější. Tady jsme je našli.

Stát má podstatně rozdílnou vlajku než ostatní jugoslávské státy. V jeho středu je slunce s do osmi se rozbíhajícími paprsky na červeném podkladu. Vzdáleně tak vlajka připomíná původní japonskou vlajku. Zatímco to je nazýváno "zemí vycházejícího slunce", Makedonie je jednou ze zemí s největším počtem slunečních dní v Evropě, kterých je až 285 za rok.

Makedonština je podobná češtině a ze všech svých sousedů nám dělalo nejméně problémů se s Makedonci, kteří neuměli jiný jazyk, domluvit. Byli jsme pozváni na kávu k makedonské rodině, kde jsme měli možnost si, bez větších prodlev a problémů, popovídat s rodilými Makedonci.

V některých bývalých jugoslávských republikách se používá cyrilice. Pro člověka neznalého této abecedy by to mohl být problém. Vzhledem k tomu, že Lucka se rusky domluví a umí i azbuku a já se cyrilici částečně naučil v Mongolsku a dopilovával ji po cestě Balkánem, nebyla pro nás orientace, ani čtení jídelního lístku takový problém. Často jsou totiž názvy vesnic a měst psány na ukazatelích pouze v cyrilici, což s většinou map, psaných latinkou, může vést k problémům.

Naše cesta vedla od albánských hranic, kde jsme byli svědky podrobné celní kontroly některých aut, směrem k městu Ohrid a stejně pojmenovanému jezeru. U jezera jsme strávili celkem tři noci, pokaždé na jiném místě. Dvě z nich jsme strávili v rodinném ubytování ve vesnicích hned u jezera. Třetí pak přímo v centru města Ohrid.

Jezero nás nadchlo. Naprosto čistá voda s příjemnou teplotou, téměř žádní turisté a přiměřené ceny. Našli jsme si i naši malou soukromou pláž, kde nebylo třeba plavek. Na jezeře je možnost potápění v centru vedeném bývalými makedonskými vojenskými potápěči. Po troše přemlouvání se i Lucka rozhodla podruhé v životě tenhle adrenalin zkusit a oba jsme měli možnost pod hladinou prozkoumat starověkou oblast s archeologickými nálezy. Přestože jsme se nedostali hlouběji než pět metrů, byl to pro nás zážitek. Živě se mi vybavoval skvělý týden plný potápění v Thajsku, kde jsem absolvoval potápěčský kurz pro pokročilé.

Z Ohridu jsme směřovali na sever do národního parku Mavrovo, kde jsme si udělali výšlap na jeden z vrcholů, a dále až do hlavního města Skopje. Skopje bylo jedno velké překvapení. Přestože město nehrálo ve dvacátém století významnější roli, bylo v posledních letech značně přebudováno. Udělalo to na nás dojem. Centrum vypadá jako antická metropole plná soch, budov v antickém stylu a fontán. Nenašli jsme tak lepší přirovnání než "město soch". A nešlo o žádné kýče, naopak. Vše bylo vkusné a zajímavé. Tématem soch byla ve většině případů říše Alexandra a Filipa Makedonského a antická božstva.

Kousek od Skopje se nachází jezero Matka vklíněné do malého kaňonu vytvořeného řekou Treska. V původním plánu bylo u jezera jeden den zůstat, ale vzhledem k tomu, že bylo jezero špatně přístupné a nenacházel se v jeho blízkosti ani kemp ani jiná možnost ubytování, rozhodli jsme se dojet až do města Strumica, kde jsme strávili poslední makedonskou noc. Následující den jsme už definitivně opouštěli Jugoslávii a po čtyřech týdnech znovu vstoupili do "ráje" jménem Evropská unie. Poprvé v Bulharsku.

I přesto, že nejsem velký příznivec Evropské unie, čekal jsem, že jak překročíme hranice Bulharska a nad námi zavlaje ta modrá vlajka s hvězdičkami, uvidíme rozdíl. Nečekal jsem zázraky, čekal jsem rozdíl. Rozdíl, který bude alespoň nějak vidět. A byl, ale nebyl to pěkný pohled. Vstupem do Bulharska jsme se ocitli v napohled chudší zemi, než byla ta, ze které jsme odjížděli. Zní to až neuvěřitelně, ale je to tak. Oprýskané domy, levnější a starší auta, rozpadlejší chodníky. Téměř jako by to bylo opačně, než jsme čekali. Abych nebyl nespravedlivý, podle ekonomické modly jménem HDP je na tom Bulharsko o čtvrtinu lépe než jeho západní soused. Přesto jsme to po celou cestu pořádně nezaregistrovali.

Naše cesta autem přes Bulharsko byla jiná než v předchozích státech. Především, řidiči jsou tu agresivnější a víc riskují. Stávalo se nám, že nás nebo vozidlo před námi, předjížděli řidiči klidně i do zatáček, za které samozřejmě nebylo vidět. Na obyčejných silnicích, kde je maximální rychlost 90, jezdili i 140 kilometrů za hodinu. Taky jsem nebyl úplný andílek a jezdil na nich 110, přesto mne ve vyšších rychlostech předjížděli a občas i vyblikávali.

Bulharsko je pro nás jednoznačně na pomyslném prvním místě smutného žebříčku v počtu nejvíce přejetých zvířat. Prakticky každých deset kilometrů jsme tak viděli psy nebo kočky rozmáznuté na několika metrech vozovky. Pouliční zvířata tady nejsou ničím neobvyklým. Narazíte na ně často a spíše než nebezpeční jsou přátelští. Bohužel se tu o nějaký odchyt nebo útulky příliš nestarají, a tak končí tato svobodná zvířata pod koly aut.

V Bulharsku jsem také poprvé v životě boural. Nebo lépe řečeno promáčknul nárazník. Při couvání, kdy jsem se díval dozadu a měl zkontrolovat zpětné zrcátko u spolujezdce, jsem od Lucky slyšel něco jako "tady v pořádku". Pokračoval jsem tak dál bez kontroly pravé strany a pak to přišlo. Auto se zakymácelo, byla slyšet rána a najednou jsme stáli. V pravém zadním rohu jsme měli betonový sloup. Promáčknutý nárazník a lehce i plech karosérie nad ní. Světla byla naštěstí v pořádku a auto bylo bez problémů pojízdné. Lucka na mě nevěřícně koukala a já nechápal, jak to, že tam něco bylo. Lucka mi neříkala "tady v pořádku", ale "tady mají pokoje". A tahle věta byla poslední větou před mou první havárií. Naštěstí máme zařízené havarijní pojištění, takže nás to nebude stát tolik. Bylo to na naší poslední zastávce v Bulharsku. A to se nám za náš nepříliš lichotivý pohled odvděčilo.

Bulharsko jsme poprvé od přejetí hranic "ochutnali" ve městě Melnik, tradiční vinařskou oblastí, odkud pochází většina bulharských vín. Tady jsme samozřejmě neopomněli zajít na košt. Bílé víno bylo výborné - suché a plné chuti, které jsme si také do dvoulitrové láhve nechali načepovat. To červené bylo strašné. Chutnalo jakoby do něj nalili ocet a nešetřil jím. Lucka nakonec skleničky s červeným statečně dopila, ale jen v zájmu slušnosti, protože nám z toho bylo doslova "šoufl".

Vyzbrojeni vínem jsme následně navštívili Bansko a poté hlavní město Sofia. To bylo víc než zklamáním. Město samo o sobě toho nemá příliš moc co nabídnout a hotely jsou přesto poměrně drahé. Zůstali jsme tak pouze jednu noc a pokračovali přes Pleven do města Lovech. Kromě několika kratších zastávek na cestě to bylo prakticky jen řízení - nic zajímavého kolem jednoduše není. Z Lovechu jsme se dostali do města Šumen - města zašlé slávy. Na sklonku komunismu mělo město přes 110 tisíc obyvatel. O dvacet let později něco málo přes 80 tisíc. Zkrachovalé komunistické podniky, velké plány a až "potěmkinovské" město se změnilo ve vymírající obec. V centru města se tak nachází téměř dvacetipatrové monstrum obehnané dalšími nedostavěnými budovami, které chátrají a připomínají dávno zašlou slávu. Nad městem se pak vyjímá obrovský betonový monument postavený v roce 1981 k výročí 1300 let velké bulharské říše. V kontextu těchto skutečností je to ale spíš pomník komunistické megalomanie. Poté nás už čekala jen Varna a závěrečných 100 kilometrů do poslední destinace naší cesty - Rumunska.

Ve Varně jsme navštívili vojenské muzeum. Kromě velkého množství vojenské techniky má návštěvník možnost také projít celou historií Bulharska - ať už novodobého tak středověkého. Bulhaři byli bezpochyby skvělí bojovníci a svoji svobodu si právem zaslouží, přesto je jejich historie plná oportunismu. "Kdo dá víc" je náš spojenec. Typickým příkladem mohou být nejen Balkánské války, ale především První a Druhá světová válka. Všude tu vidíme stejný postup bulharské vlády - kde víc získáme, s tím půjdeme. Je zajímavé se dívat na historii jejich pohledem, kdy například kolaborace s Německem je vnímána okrajově a hlavním tématem je "odvaha a bojovnost bulharských armád". O jiných aspektech války se tu z jakýchsi důvodů pozapomnělo napsat.

Bulhaři mají poměrně vyhraněný styl oblékání. Je tu v módě růžová, obepnutá trička a frajerské brýle jsou základ. Styl "macho" je tu jednoznačně in. Dámy se tu oblíkají šik až vyzývavě. Většina lidí tu vypadá "vystylovaně" a bohatě, přestože často vycházejí z oprýskaných paneláků. Na pláži se tu nosí zásadně plavky "speeda".

Jedna perlička na závěr (i když nesouvisí přímo s Bulharskem) - při procházce Varnou jsme narazili na automat, který vám zadarmo vydá pivo, když před ním budete tři minuty nehnutě stát. Pokud se vám to podaří, dostanete pivo. Pokud se pohnete a kamera to zaregistruje, počítání se nuluje a začínáte znovu. Bylo srandovní sledovat lidi kolem. Nešlo o ty tři minuty čekání, ale na automat se vytvořila dlouhá fronta. Všichni chtěli pivo zadarmo. Neuvěřitelná reklama a schopnost udělat z lidí blbce. Nebo byste také čekali půl hodiny, než se na vás dostane řada a dostanete jednu plechovku piva zdarma?

Rumunsko má v komunistické historii své zvláštní místo stejně jako Jugoslávie. Od šedesátých let získával stále větší moc muž jménem Nicolae Ceausescu, který zemi ovlivnil na několik desetiletí a je obecně vnímán velmi kontroverzně. Jeho kult osobnosti, megalomanské plány a silný nacionalismus a zároveň skvělá zahraniční politika, odvaha postavit se Sovětskému svazu nebo kritika Pražského jara mu přinesla řadu příznivců i odpůrců. Jeho konec byl sice tragický, když byl den po Vánocích roku 1989 popraven, ale jeho stín žije překvapivě v Rumunsku dodnes, ať už v podobě velkých projektů nebo v hovorech mladých lidí, kteří ho ani nemohli zažít. My jsme toho o něm moc nevěděli, ale jeden týden to podstatně změnil.

Rumunsko bylo naší poslední naplánovanou destinací. Přestože teploty se pomalu snižovaly, počasí nám přálo a my měli možnost se naposledy vykoupat v Černém moři a to hned po přejezdu hranic. V půlce září je už v Rumunsku po sezóně. Některé hotely byly zavřené úplně, jiné měli k dispozici jen několik pokojů a i ty byly většinou prázdné. Venku bylo stále kolem 27 stupňů, ale pro Rumuny to už není teplota na koupání. Pláže tak byly prakticky prázdné a my strávili celý první den v Rumunsku u moře. Překvapivě jsme se tam téměř spálili. Sluníčko to stále nevzdávalo.

Druhý den jsme dali moři sbohem a nabrali kurz na západ a hlavní město Bukurešť. Tady jsme se měli sejít s našimi hostiteli – Lucčinými kamarády z Irska. Přestože jsme původně chtěli zůstat jen jednu noc, zdrželi jsme se o jednu déle a měli možnost vidět, jak Rumuni oslavují, protože jsme byli pozvaní na narozeninovou oslavu. Bukurešť je městem, které mnoho historických zajímavostí nenabídne – podstatná část města byla Ceausescem stržena a přebudována. Nachází se tady ovšem druhá největší budova na světě – sídlo parlamentu, dřívější sídlo Ústředního výboru strany s názvem „Palác Lidu“. Přestože je megalomanský komplex nadále používán, většina místností zeje prázdnotou a svým způsobem může působit jako Ceausescův „pomník“.

Z Bukurešti jsme se přesunuli přes městečko Sinaia do Branu, kde se nachází pověstný „Drákulův“ hrad. Jeho prohlídka nás bohužel celkem zklamala, protože se prakticky v ničem nelišila od jakékoliv jiné. Z Branu jsme vyrazili do Brašova, jednoho z nejhezčích měst Rumunska.

Potom už přišla ta nejhezčí část cesty – Transfagaraská cesta kolem vrcholů nejvyššího pohoří Rumunska. Tu nechal vystavit Ceausescu jako svou únikovou cestu v případě, že by byla země napadena armádami východního bloku tak, jak se tomu stalo v roce 1968 v ČSSR. Přestože počasí nebylo úplně ideální, cestu rozhodně stojí za to projet, i když to zabere celý den. Zatímco před vstupem do pohoří byla venkovní teplota snesitelných 15 stupňů, v nejvyšším bodě cesty to už byly -2. Poslední část trasy jsme naplánovali kolem národního parku Arieseni, přes jednu z nejméně obydlených oblastí Rumunska a po osmi dnech jsme mu tak dali sbohem.

Vzhledem k tomu, že jsme si i poslední zbytek cesty chtěli vychutnat, strávili jsme po jedné noci ještě v Maďarsku a na Slovensku. To jsme projeli severní trasou přes Liptovský Mikuláš.

Přestože jsme čekali opak, Rumunsko na nás působilo podstatně lépe než Bulharsko – silnice, auta, domy i pořádek celkově je jednoduše vidět na první pohled. Co se týká aut, nedají Rumuni dopustit na ta svoje se značkou Dacia, kterou se tady pyšní možná čtvrtina aut.

Stejně jako v Bulharsku je i tady spousta pouličních psů. Celkem nás překvapilo, jakým způsobem se tady s tímto „problémem“ vypořádávají. U nás se situace řeší jednoduše – pes se dá do útulku, nebo je utracen. Tady považují pouliční psy za jakousi součást „ekosystému“. Psi žijí volně ve městech i na vesnicích a obyvatelé nevidí důvod to měnit. Problém s případným přenosem chorob se řeší zcela jinak – pouliční psi se očkují a každý takový pes je pak označen (podobně jako u nás krávy visačkou v uchu).

Možnost nebýt časově omezen dává člověku neuvěřitelnou svobodu. Není třeba si připomínat blížící se konec, není třeba počítat dny a navíc je možné si cestu prodlužovat. A tenhle pocit je neskutečně návykový. Stejně jako jsme nedodrželi termín návratu na cestě Asií, nebyli jsme toho schopni ani na cestě Balkánem. Z původních pěti týdnů se tak nakonec stalo šest a půl, z cesty s délkou 5200 kilometrů se stala trasa dlouhá 7500 kilometrů. A člověk už pár dní po návratu přemýšlí, že by zase jel.

Přestože délka pobytu i trasy se prodloužila, náklady překvapivě nerostly. Za benzín jsme utratili neuvěřitelných 14 tisíc korun, za ubytování 23 tisíc. Standard jsme měli podobný jako v Asii – vlastní pokoj i koupelnu, šest dní jsme pak stanovali v kempech. Navíc jsme absolvovali jeden den na raftu a jedno potápění na jezeře. Celkově jsme se i přesto vešli do 65 tisíc se vším všudy. Vzhledem k tomu, že jsme ubytování prakticky nikdy nehledali dopředu, je to překvapivě dobrá cena.

Je zase na čase vrátit se k tomu „normálnímu“ životu. Začít zase počítat dny a rozdělovat je na pracovní a víkendové. Člověk se do toho těžko vrací a čím více toho projede, tím je to těžší…