Styl
Ranní rosa
Horský klid
Modem
Hobby
 
 
Právě v prodeji


Upravené knižní vydání blogu Asie s fotografiemi. Skvělý dárek, odpočinková literatura nebo rádce při cestě Asií.

 
 
    Pokec
odeslat
  • Další naroze
    niny a dal...
  • Tak se tady
    všichni mě...

Starší
 
 
ICQ
V tuto chvíli nejsem na internetu
160050929
 
Před odjezdem
Životní dobrodružství začíná:)


 
01. 01. 2012 - Zrození myšlenky


Celý nápad vyrazit cestovat po Asii byl Lucčiným výplodem. Původně chtěla cestu absolvovat sama na vlastní pěst. Půl roku sama v Asii. Když jsem to slyšel poprvé, tak jsem nevěřil, že by nějaká holka byla něčeho takového schopná. Sama holka. U kluka by mě to asi tolik nepřekvapilo.

Vlastně jsem ten nápad slyšel poprvé v Řecku během plachtění. Nedokázal jsem si něco takového vůbec představit. Lucka ale měla už tenkrát celkem jasnou představu, co a jak chce udělat. Vzhledem k tomu, že jsem v tu dobu ani na minutu nepřemýšlel nad tím, že bych se něčeho takového mohl účastnit, tak jsem, snad kromě údivu a jisté dávky obdivu, nad tou myšlenkou víc ani nepřemýšlel.

Podruhé jsme o její cestě podrobněji mluvili až o téměř půl roku později. Lucka byla skálopevně rozhodnutá, že cestu podnikne děj se, co děj. Docela jsem jí záviděl. Vždyť to přece musí být super takhle vyjet. Žádná dovolená, žádný týdenní odpočinek, kde člověk ještě ani pořádně nenavykne jinému způsobu života a už se vrací domů. Neřešit čas. To mne asi nejvíc lákalo. A pak jsem se jí zeptal s lehkou nadsázkou na jednoduchou větu „A co kdybych jel s Tebou?“. Vlastně jsem očekával, že jen zakroutí hlavou a celou otázku nechá vymizet do ztracena. O to více překvapený jsem byl, když mi řekla, že jsem jediný člověk, se kterým by snad byla ochotná jet. Nevím, jestli to byla ta odpověď, nebo ta představa celkově, ale celé to začalo znít lákavě jako objevení nové země. Nové země v sobě. Když jsem pak v následujících dnech přemýšlel nad celou tou věcí s odstupem, začalo mne podvědomí pomalu atakovat. „Kdy jindy než teď“, „Vždyť to jsi vždycky chtěl zkusit“. Každým dnem pak útoky nabírali na intenzitě. Možná to byl i strach, že když něco takového odmítnu, budu si to celý život vyčítat. A takový strach je nejhorší :)

Paradoxně byla největší brzdou moje práce. Opustit takovou práci? To by přece byla strašná škoda. Chtělo by to nějak skloubit. Jak by bylo možné absolvovat cestu a zároveň si udržet nebo maximálně pozastavit práci pro Londýn? Jen najít způsob ... To byla v tu chvíli vlastně priorita. Přijít na možnost jak o nic nepřijít.

Bohužel, nebo možná bohudík, se situace vyřešila sama. S Londýnem byl totiž pravděpodobně konec, o čemž jsem již psal v předchozích kapitolách.

Takže pojedeme. Prvním skutečným zásekem, který rozhodl o definitivnosti rozhodnutí, bylo první očkování, které jsem absolvoval 18tého listopadu. První investice. A když už jednou člověk začne investovat, tak by to měl myslet vážně:) Pro mne se okamžikem, kdy injekční stříkačka na rameni protrhla kůži, uzavřela cesta zpět.
 
Jedeme do Asie.

Lucčino okénko

Už nevím, kde se vzala první myšlenka na cestu do Asie. Je to jedna z těch věcí, co v člověku spí dlouhou dobu a když se vzbudí, tak máte pocit, že jste o tom vlastně uvažovali vždycky. A stejným způsobem si mě našel i Pavel .. náhodně :)
Představte si, že jste zbavení všech konvenčních pout - práce, rodina, nedostatek času nebo peněz a můžete se svým životem dělat cokoli, cokoli byste právě chtěli. Mě tohle rozhodnutí postavilo na úplný začátek - všechny moje volby, velká rozhodnutí, všechny křižovatky - jsou přede mnou. Volnost, kterou mi to dává, je nepopsatelná.

Je čas na rozlet.



 
14. 01. 2012 - Přípravné týdny


I když jsme na přípravu měli času celkově dostatek, k žádným přípravám dlouhou dobu nedocházelo. Já především řešil byt, který bylo potřeba dostat do provozuschopného stavu a následně také najít podnájemníky, kteří by byt obývali. Co se zprvu zdálo jako vcelku jednoduchý a rychlý úkol se neskutečně protáhlo. V bytě bylo třeba dodělávat spoustu drobností, které nemilosrdně ukrajovaly další a další dny původně určené na přípravu. Bylo toho prostě moc. A na nic nebyl čas. Byt se vlastně definitivně vyřešil až předposlední týden před odjezdem a většina příprav, nákupů a plánů se tak začala řešit nakvap.

Bylo třeba pečlivě zvážit co vzít a hlavně kolik toho vzít. Faktem je, že čím méně toho vezmeme, tím lépe se nám to pak bude tahat:). Každé kilo navíc znamená stovky kil navíc, které bude tělo muset na zádech táhnout. Domluvili jsme se, že rozhodně nebudeme brát víc než patnáct kilo každý a i to by bylo lepší zkrouhnout na deset až dvanáct. Batoh by neměl být větší než průměrně velký batoh na pár dní pobytu v přírodě. Velká debata se rozhořela především kolem spacáku. Brát nebo nebrat? Faktem je, že lepší spacák dobré kilo váží. A kde budeme spacák potřebovat? Co když nebude kde spát? Stát se může všechno, ale má cenu brát spacák, kvůli dvěma nešťastným nocím a zbytek cesty ho táhnout na zádech? Spacák je jistota. Je to něco co zaručuje, že bude kde spát. Jenže dobrý spacák je těžký a slabší spacák vlastně nic nezachrání. A spacák bez karimatky… to je téměř jako spacák nemít. Byla to dlouhá debata… Nakonec jsme se rozhodli spacák nebrat. No jsem sám zvědav, co budu povídat o pár kapitol dál:)

Na valné většině příprav má heroický podíl Lucka. Ona naplánovala téměř celý itinerář, přibližné výdaje, seznamy co je třeba vzít a vyřídit. Já se staral spíš o technické záležitosti a zařídil věci jako pojištění a účty.

Letenky jsou koupeny, první destinace rozhodnuta. 24.1. odlétáme z Budapešti přes Katar do Nového Dillí.

Lucčino okénko

Statistika
Počet cestovatelů: 2

Datum odjezdu: 24. Ledna 2012
Předpokládaný den příjezdu: Lucie 5.září
Pavel 15.srpna

Počet zemí: 8 (Indie, Nepál, Thajsko, Laos, Kambodža, Vietnam, Čína, Mongolsko = v tomhle pořadí)

Čas na každou zemi:
 Indie  5 týdnů
 Konec ledna až konec února
 Nepál  3-4 týdny
 Březen
 Thajsko  3 týdny
 Duben
 Kambodža  3 týdny  Konec dubna až začátek května
 Laos  3 týdny  Polovina až konec května
 Vietnam  3 týdny  Konec května až polovina června
Čína  6 týdnů  Polovina června až polovina července
 Mongolsko  1 měsíc
 Polovina července až polovina srpna

Čas strávený plánováním: nespočet dlouhých dní a bezesných nocí
Čas strávený přípravou: minimální (několik dní těsně před odjezdem)

Očekávání
Lucie – inspirace, osvícení
Pavel – životní dobrodružství, rozšíření vlastních obzorů

Obavy
Lucie – peníze dojdou dřív než naplním cíl cesty, pavouci a další hmyzáci
Pavel – průjem, kradeže
Ostatní – zdraví a bezpečnost



 
23. 01. 2012 - Poslední záchvěv


Odjezd se blíží rychleji než jsem čekal.

Pořád nějaké zařízování buď kolem bytu, s nájemníky nebo přípravou. Běží to vážně rychle. Večery jsou téměř bez vyjímky rozlučkové. Loučíme se s kamarády, přáteli, rodinou. Přes den zařizování. Sice hektické, ale bez strachu.

Dva dny před odjezdem mne to přepádá. Vždyť za dva dny jedeme! Dva dny. Posledních pár týdnů mám seznamy co je třeba udělat, plány co stihnout. Za dva dny následuje černo. Nic tam nevídím. Šílený pocit. Dost mně to vzalo. Naštěstí to bylo jen dočasné.

Druhý den už jsem zase nadšený. Byl to ale vážně nepříjemný pocit. Nepřemýšlel jsem o tom, že bych nejel, ale spíš se mne můj strach ptal na jednoduchou otázku "Co to sakra děláš?".

Lucčino okénko

Náklad pro dva české oslíky

Za tenhle seznam jsem byla odpovědná já. Podle všech zpráv na netu a knížek mi bylo jasné, že se s váhou naších batohů musíme držet hodně dole. Tendencí každého je se zabalit pro každou eventualitu, ale to v našem případě prostě nebylo možné. Těch možných i nemožných scénářů, co se nám bude nebo může hodit během celé cesty přes 8 různých zemí, je nepočítaně. Strategie tedy byla taková, že vezmeme jen a pouze to nejnutnější a s eventualitami se vypořádáme cestou. Váhový limit jsem stanovila mezi 10 -12kg na jednoho.
Samozřejmě jsme se nevyhnuli debatám - nejdelší a vlastně nejzapálenější byla diskuse o spacáku a GPS. Jednu jsem vyhrála já, druhou Pavel :))

Naše balící strategie se u známých nesetkala s příliš velkým porozumněním. Bylo nám mnohokrát opakováno, že toho máme málo, že nám toho bude spousta chybět a nakonec budeme možná litovat. Už po prvních dnech jsme ale byli rádi, že jsme si vzali jen ty naše 35 litrové batůžky.

Tohle je finální seznam:

Oblečení
  • 3 trička s krátkým rukávem
  • 2 trička s dlouhým rukávem
  • 1 kalhoty
  • 1 mikina
  • spodní prádlo a ponožky na týden
  • bikiny
  • 1 zavřené boty
  • 1 sandále (jenom Lucie - ztraceny hned první den)
  • 1 Ultralite towel
  • Lehká bunda

Elektronika
  • Foťák a náhradní baterka
  • čelovka
  • mobil
  • netbook
  • solární nabíječka
  • adaptér a nabíječky
  • GPS

Ostatní
  • kreditka
  • hotovost pro stav nouze
  • balíček s první pomocí
  • univerzální mýdylko
  • dokumenty
  • kapsa na spaní
  • kniha
  • karty a kostky
  • nůž
  • opasek na peníze
  • Kosmetická taštička
  • Lékarnička
  • špunty do uší
  • cestovní polštářek


 
24. 01. 2012 - Odjíždíme


Sedíme v kožených křeslech moderního autobusu. Můžu si vybrat z několika kanálů hudby, koukat na jeden z mnoha displejů, na kterých právě běží jakási komedie. Na klíně miniaturní netbook. Průměr moderní západní civilizace. Něco co člověk zažívá téměř denodenně. A přitom mi to připadá jako poslední možnost, užít si ten západní komfort. Příštích šest až osm měsíců budu zažívat podstatně jiný standard. Možná přeháním, vážně nevím. Ale možná právě to, že to nevím je to na tom to nejhezčí i nejhorší:)

Přemýšlím nad tím, jak jsme to vlastně mohli udělat. Jak jsme se byli schopni rozhodnout a "pohřbít" naše dosavadní životy a prostě se na takovou dobu ztratit. Ztratit v Asii. Naprosto si to neumím představit. Moje nejdelší dovolená byla snad desetidenní. A to víceméně v plném komfortu. Teď to bude tak dvacetkrát delší a podstatně jiné.

Všichni kamarádi, se kterými jsme se poslední týden loučili teď směřují do práce. Ti pilnější už možná pracují. A my směřujeme do neznáma.

Sbohem pracovnímu tempu. Sbohem pracovnímu životu. Možná spíš nashledanou. Ale v tuto chvíli mi připadá trefnější to "sbohem".