Styl
Ranní rosa
Horský klid
Modem
Hobby
 
 
Právě v prodeji


Upravené knižní vydání blogu Asie s fotografiemi. Skvělý dárek, odpočinková literatura nebo rádce při cestě Asií.

 
 
    Pokec
odeslat
  • Další naroze
    niny a dal...
  • Tak se tady
    všichni mě...

Starší
 
 
ICQ
V tuto chvíli nejsem na internetu
160050929
 
Indie na druhé ochutnání


 
17. 02. 2012 - Ztráta solidárnosti


Jednou z věcí, které jsme se museli naučit a myslím, že to musí snad každý, kdo přijede do Indie, je dramatický útlum solidárnosti.

První dny procházíte po ulicích a vidíte všechny ty zubožené chudáky. Chybí jim ruce, nohy, jsou na jedno nebo obě oči slepí, mají sloní nemoc nebo naopak nohy tenké jako dětská paže. Jsou to starci neschopní pohybu, děti v trenýrkách špinavé od hlavy až k patě. Není to žádný dokument v televizi, děje se to kolem Vás. Jsou to lidé, kteří stojí, sedí nebo leží na ulici po které procházíte. A jsou jich stovky každý den. Koukáte se na ně a je Vám jich strašně líto. Neumíte si představit žít takhle jen jediný den, natož celý život. Co dělají, jakou mají radost ze života?

Nedávno jsme se dívali na jeden dokument o Indii, kde mne zaujala část, která se snažila odpovědět na otázku "V čem je Indie vlastně tak jiná?". Následovalo vysvětlení, které mi utkvělo v hlavě - v Evropě jsme tak nějak od všeho odstínění. Víme, že takoví lidé existují, víme, že se o ně většinou někdo stará, nebo v horším případě mají aspoň invalidní důchod, který jim umožňuje tak nějak slušně žít. Indie je jiná. Tito lidé jsou na ulici mezi Vámi a natahují ruce, aby dostali něco na jídlo. Vše tu tak nějak žije a umírá v jednom velkém mumraji bez hranic, odstínění a separace. Žádná speciální péče, žádná speciální pravidla. Jsi na ulici jako ostatní. Probojuj se.

Při každém pohledu na ně se mi svírá srdce. To je hrůza. Ale nějaké drobné jsem dal pouze několikrát. Proč? Ono to totiž vůbec nic nezmění. Několik rupií ty chudáky nezachrání, nekoupí si za ně ani láhev vody. V případě, že pak jednomu dáte, začnou se kolem Vás shlukovat další a další. Rozdejte kolik chcete. Každému třeba po pěti rupiích, nic si za ně nekoupí. Zítra budou zase znovu tam, kde dnes.

Takže rozdat víc?Každému stovku, dvě? Pokud se chcete vrátit úplně bez pěnez, dobře. Pokud nechcete, tak tedy dáte tu stovku třeba jen jednomu, dvěma. A co Ti ostatní? Mají smůlu, že Vás nepotkali o pět minut dřív? Nehledě na to, že ani ta stovka nic nezmění. Je možné s ní třeba dva tři dny přežít, ale co dál. Zase zpátky.

Nezměníte nic. Prostě to nejde. Dřív nebo později si to asi musí každý uvědomit.

Jak si to jednou uvědomíte, tak se ten pohled začne pomalu měnit. Nejdříve se snažíte si těch lidí nevšímat, koukat jinam. Víte, že oni na Vás koukají. Jste bílí a turisti. To je ta nejlepší kombinace, šance něco dostat. Oni ale nejen koukají. Oni na Vás šahají, lehce tahají, volají. Děti za Vámi utíkají s nataženou rukou a mluví na Vás. Některé prosebně, jiné skoro až výhrůžně a některé tak netečně, jako by už šlo o rutinu. Neřeknou nic než "Bakšiš". Jdou takhle vedle Vás dvě stě, klidně i tři sta metrů. Nedá se tomu vyhnout dokonce ani při jízdě taxíkem nebo tuktukem. Procházejí mezi auty a natahují ruce, klepou Vám na okénko a když ho máte otevřené, prostrčí ruku i dovnitř. Když nekoukáte, tahají Vás za šaty. Není úniku.

Možná i proto Vás to začne dřív nebo později otravovat. Neustálý nápor. Proč ode mne očekávají, že já je zachráním? Co jsem udělal, že to očekávají zrovna ode mne? Já nejsem ten nezodpovědný rodič, který nechal na svět přijít dítě, když se sám nedokáže uživit. Stejně tak nemohu za to, že indické zdravotnictví funguje špatně a špína a nemoci jsou tu vlastně standardem.

Obtěžuje Vás to. Místo lítosti vztek. Naprostý útlum solidárnosti. Stačily k tomu tři týdny. Nezměníte nic.

Osobně si myslím, že celý tenhle problém je v populační explozi země. Ještě před šedesáti lety tu žilo jenom 350 miliónů obyvatel. Za těch šedesát let se počet obyvatel zečtyřnásobil! To co bylo konstruováno před dvaceti lety jako metro, nemocnice, silnice už dávno nemůže stačit. Země je přeplněná, infrastruktura nestíhá být rozšiřována. Není dostatek pracovních míst, nezaměstnanost stoupá.

Nerad bych se tu rozepisoval o svém pohledu na to, jak by se měla taková situace řešit, protože by to muselo být podrobně popsáno a především by to mohlo vyvolat hořečné debaty. Přesto jen řeknu, že když už nejsou lidé schopni pochopit, že je nakonec populační exploze zničí, měl by to vědět aspoň stát a něco s tím dělat.


 
18. 02. 2012 - Obchodní hra


Druhou věcí, kterou bylo potřeba se naučit, byla jejich obchodní hra. První dny, když Vám obchodník nabídne nějakou cenu, jste nadšení. Příjde Vám to vše levné a pěkné. Co to je deset euro za tak krásné věci... Vy jste spokojení, obchodník je spokojený. Jste hrdí na dobrý obchod. O to větší zklamání pak přichází, když Vám nějaký jiný přátelský domorodec řekne, že cena Vámi koupené věci, byla opravdu vysoká. Postupné "však už to tak nech, vždyť je to dobrá cena" se mění v boj. Oni Vás totiž prachsprostě zneužívají. Vlastně by se dalo říct v přeneseném slova smyslu i "okrádají". Neznalost cen, Vaše neznalost systému smlouvání a Vaše neschopnost zakrýt skutečný zájem, z Vás dělá snadný cíl. A nejde o nějaké drobné. Nenasadí Vám cenu o padesát procent vyšší, ale dvakrát, někdy i třikrát tolik. Rekordem pro nás byla pětkrát vyšší cena, ale nejsem si jistý, zda bylo vůbec správně pochopeno, co chceme.

Začnete tedy postupně jednat přesně tak, jak by to dělali i místní. Je to obchod. Něco chcete a něco jste ochotni za to dát. A to, co jste ochotni za to dát, se snažíte snížit na minimum. Nejde tady jenom o ceny samotné, ale i o ten pocit, že Vás někdo "nepřechcal".

Přibližná znalost cen je jednou z hlavních přísad tvorby tohohle obranného brnění, takže ať děláte co děláte, ze začátku se nachytá asi každý. Přesto se tomu dá rychle přijít na kloub a hlavně Vám několik "fint" může celkem v krátké době cenovou mapu poznat. Jako příklad asi nejlépe poslouží smlouvání cen tuktuků, které se staly naším běžným dopravním prostředkem na kratší vzdálenosti.

Pokud by šlo o klasický průběh obchodu, pak Vy příjdete k "taxíku" a řeknete kam chcete jet. Když máte štěstí, tak Vás řidič nejen pochopí, ale navíc i místo zná. Pokud ano, rovnou pokyne ať si nastoupíte. Zde je třeba neudělat zásadní chybu a NENASTOUPIT. Tím totiž dáte jasně najevo, že mu důvěřujete a jeho cenu, kterou Vám samozřejmě navrhne až v cíli, mu zaplatíte. Takže další otázka by měla být, za kolik je ochoten Vás odvézt. Jeho prvotní cena bude prakticky vždy vyšší, než ta, za kterou je skutečně ochoten Vás odvézt. To, o kolik je cena vyšší, závisí na soudnosti řidiče, ale i jeho odhadu, jak moc se vyznáte. Co se tedy dá v danou chvíli udělat:

Pokud nevíte, kolik přibližně může taková cesta stát, rovnou mu na první nabídku zakruťte hlavou. Ne. To je ta správná odpověď. Ideálně i s úšklebkem, který mu dá i beze slov jasně najevo, že si z Vás snad musí dělat srandu. Půjde okamžitě s cenou dolů. Deset až patnáct procent. Tady asi udělá spousta lidí chybu a hozenou kost zvedne. Vždyť slevil deset procent! To už musí být dobrá cena. Z vlastní zkušenosti nevím, jestli většina nových turistů tuto chybu udělá nebo ne, ale tipnul bych, že ano. Proč by prakticky zákonitě šli vždy zrovna o těch deset procet všichni řidiči dolů? Asi tohle snížení ceny jednoduše zabírá. Když se ale nenecháte zvyklat, může být úspora mnohem vyšší. Znovu zavrťe hlavou, rukama dejte znovu jasně najevo Vaše rozhodné "ne" a rovnou se začněte otáčet. V tu chvíli na Vás začne řidič téměř určitě volat s nabídkou lepší. Třicet procent dolů. Obracíte se zpátky a opětovný zápor roztáčí hru skutečného jednání. Dřív nebo později Vám buď sám nabídne, ať mu řeknete, kolik jste ochotni zaplatit, nebo musíte stanovit sami cenu, protože jinak se dál nepohnete. A tady je ten zakopaný pes. Vy to nevíte. Vy nevíte jaká je adekvátní cena. Je potřeba tipovat. Dá se aspoň přibližně kalkulovat z toho, jakou původní cenu Vám řidič nabídnul a o kolik a jak snadno byl ochotný slevit. Z téhle formule pak dostanete jakousi výslednou cenu a tu ještě o dvacet procent snižte. A navrhněte. Z jeho reakce se zde už dá poznat zda se na ceně dohodnete nebo ne. Pokud rovnou odjede, je jasné, že jste přestřelili. Pokud začne kroutit hlavou a dál stojí, je Váš. Bude dělat že ne, ale je Váš. Seznamte se s Vaším novým dočasným řidičem. Hra ovšem ještě zdaleka není u konce. Kroutí hlavou, říká ne a možná i argumentuje, že je to daleko a podobně. Vy se znovu paradoxně otáčíte a odcházíte! Dáváte jasně najevo, že výš nepůjdete. Následuje většinou lákání zpátky, s tím že se pokusí o dost snížit cenu. Tady záleží na Vás, kdy povolíte. Osobně mám zkušenost s tím, že jak jednou jde dolů po navrhnutí Vaší ceny, tak nakonec dojde neochotně až k té Vaší částce. Chce to asi trošku hereckého talentu a rázné slovo. Tímhle způsobem se můžete opravdu dostat až na 20-30% původní částky.

Pokud cenu, za kterou je řidič ochoten Vás na místo dovézt, už znáte, pak stále nemáte vyhráno. Jste bílý turista. Proč by Vás měl někdo vozit za stejnou cenu jako ostatní, když jste "bohatý", že? Nebudou Vás chtít vzít. Často už z principu. Tady je možnost využít jiného smlouvání. Především jste v obchodní zemi. Jde tu o klasickou dvojici "nabídka - poptávka". Jak Vy, tak i on využívá momentální převahy. Tuktuků je kolem dost - jste ve výhodě. Tuktuky kolem nejsou - otěže má on. Výhodu tady hraje i samotný fakt, že jste bílý. Bílí přitahují pozornost a domorodci se rádi shlukují. To je velmi dobrá příležitost ke smlouvání. Navrhnete Vámi žádanou cenu. Odpovědí bude ne. Jak se začnete rovnou obracet na další řidiče kolem, kteří stojí půl metru od Vás, řidič se bleskurychle rozhodne, zda je ochoten Vás za Vaši cenu vzít nebo ne. Jsou takoví, kteří Vás nevezmou, protože už prostě nejste "velká ryba", ale i takoví, kteří Vás vezmou velice rádi.

Další možností, která je použitelná, je pak "nejlepší nabízená cena". Zastavte se u každého řidiče a zeptejte se kolik je jeho nejlepší cena. Řekne Vám samozřejmě cenu nadsazenou. Vaše odpověď, že jste před chvílí mluvil s jiným, který Vám i tak nabídl o něco míň a vy hledáte levnějšího, mu rozváže jazyk a nabídne Vám ještě míň. Ale tím nekončete. Víte v tuto chvíli lokální minimum nabídky. A jděte dál. Další řidič. Hra se opakuje, lokální minimum se snižuje. Až už Vás začnou řidiči doslova odmítat, zjistíte, že máte to Vaše globální minimum. Pak se stačí buď vrátit k tomu řidiči, který Vám ho nabídnul, nebo použít strategii popsanou výše.

Nechci tady rozepisovat nějaké doslovné návody, jak se nám vyplácí jednat. Možná by to nebyl návod správný, někdo má zkušenosti jiné a třeba i rady lepší. Píšu jen to, co se osvědčilo nám. Ve zkratce je to tedy:
  • Nebrat rozhodně první nabídku. Projít jich pět, deset a získat přehled.
  • Jakékoliv smlouvání o ceně zažít rezolutně slovem "ne".
  • Být neústupný.
  • Být ochoten i o nabídku přijít, když na Vaši cenu nepřistoupí.
  • Jednat asertivně.
  • Vždy po souhlasu s cenou znovu zopakovat celý ujednaný obchod, aby nedošlo k nedorozumění.

Ze začátku se tahle hra zdála být zajímavým zpestřením dne. Člověk si po každém obchodu začne být jistější a jistější. Později se to stane otravným rituálem, hrou která se pořád opakuje dokola. Je to vyčerpávající a hlavně postupně i nudné. Možná i ta znuděnost ve Vaší tváři bude jedním z indikátorů toho, že už nějakou chvilku v Indii jste a celé to tak trošku znáte.

Nakonec bych dodal jednu drobnost - Indové jsou hodně smlouvaví, ale jak jednou cenu dohodnete, přestáváte být soupeřem a stáváte se partnerem. Prakticky nikdy jsme neměli problém s něčím jako opětovnou hádkou o cenu po úvodní dohodě a po uzavření obchodu jsou Indové znovu milý a přátelští.

Lucčino okénko

Bílá je barva peněz,
aspoň v Indii to platí.
Když bílí ukážou svůj nos -
platí. Za všechno.
Platí jak mourovatí.

Rikšoun to je místní znalec
lidských duší a peněženek.
Jakmile spatří bílou nohu -
dolary a eura točí se mu v očích
namísto hnědých panenek.

Chybami se člověk učí
i my jsme dospěli.
Tenhle Bílý, ten se obrat nedá,
tohle tu vládci trojkolek
ještě neviděli.

Tuktuk se hádá,
dušuje se a svěšuje hlavu.
je to daleko, do kopce
a po hlavní to nejde,
prostě - chce své za dopravu.

Každá kosa však najde svůj kámen,
tady už fištron neuspěje.
Na místo dolarů drobné,
hnědý muž rudne a
bílý hrdina se jenom směje.

Prohrál svou první bitvu
s turistou ve smlouvání
nechápe, co se vlastně stalo...
my však víme - potkal přece
bílého Guru v handlování.


 
20. 02. 2012 - Měsíc v Indii


Je to měsíc co jsme opustili rodnou zemi a vydali se na tuhle cestu do neznáma. Připadá mi, jako bychom cestovali už tak půl roku. Není to tím, že by čas běžel pomalu. Čas naopak letí. Je to tím, že jsme toho tolik viděli a tolik se toho stalo, že by to klidně na půl roku vydalo. Během těch čtyř týdnů jsme projeli západní pobřeží z Nového Dillí až do Bombeje, odkud jsme přejeli napříč subkontinentem přes Hyderabad do Vishakpatnamu. Zde jsme udělali malou odbočku do vnitrozemí směrem na Jeypore a Jagdalpur. Následně jsme nočním vlakem přejeli zpátky k pobřeží do města Bhubaneswar a poté do malého, ale pro Indy jednoho z nejsvatějších měst zvané Puri. Z Puri právě směřujeme nočním autobusem do Kalkaty. Vracíme se na sever Indie. Máme v plánu strávit ještě přibližně dva týdny v téhle "nejlidnatější demokracii světa" a následně překročit hranice s Nepálem.
 
Nechci, aby moje zápisky byly nějakým popisem trasy, který by byl asi vcelku nudný a ani by příliš nezachycoval ty nejdůležitější pocity a zážitky. Chci psát jenom o tom, co mi opravdu utkvělo v hlavě.

Z těch větších zážitků to určitě bylo pozvání na oběd od indické rodiny. Seznámili jsme se úplně náhodou s jedním učitelem a jeho studentkou v autobuse na cestě do jednoho hinduistického chrámu. Sám k nám přišel a zajímal se odkud jsme, jak dlouho jsme v Indii a kam směřujeme. Jako vždy oslovil nejdříve mne. Píšu "jako vždy", protože se nám to tak stává opravdu téměř vždycky. Pravděpodobně je to tím, že není slušné tu oslovit nejdříve ženu, ale jejího muže. A na místo toho, aby se Lucky zeptali, jak se jmenuje, tak se zeptají mě "A kdo je ona?" případně velmi vtipně "A co ona?". Je to docela srandovní. Každopádně jsme se dali do řeči a slečna nám navrhla, jestli se k nim nechceme připojit při prohlídce chrámu. Souhlasili jsme, dostali jsme i zajímavý výklad na téma hinduismu, reinkarnace a skupin bohů v této víře. Na konci samotné prohlídky nám navrhli, abychom se přidali a zavítali na oběd. Nedalo se to odmítnout. Naprosto neznámí Indové nás zvou do svého domu. Rodina, se kterou jsme byli seznámeni, žila v celkem dobrém standardu, domeček byl čistý a docela útulný. Všichni nás opravdu vřele přijali, jídlo bylo výborné a paní domu nám dokonce nabídla, abychom u ní pár dní zůstali. Vzhledem k tomu, že jsme měli už objednané jízdenky na vlak, tak jsme museli nabídku odmítnout, ale přesto bylo těžké uvěřit jak přátelští všichni byli.

Podobnou situaci jsme zažili asi o týden později znovu a to v možná ještě úsměvnější situaci. Procházeli jsme se v úzkých uličkách menšího města, když se na nás jedna paní ve dveřích jednoho z domečků usmála a začala na nás něco volat. Přišli jsme tedy k ní a z gest pochopili, že by ráda, abychom přijali pozvání k ní domů. Příliš jsme neváhali a pozvání přijali. Neuměla ani slovo anglicky. Hned jak jsme vešli, zavolala svého muže, který uměl anglicky celkem obstojně a začali jsme si povídat. Zdrželi jsme se asi hodinu. Nejvíc mě překvapilo, že oni během naší návštěvy brečeli. Slzičky jim tekly během toho co si s námi povídali a doslova pak brečeli, když se s námi loučili. Nevím proč. Osobně si myslím, že brečeli proto, že byli štastní, že si s námi mohou popovídat. Při loučení v obětí nám neustále říkali, ať nezapomeneme kde bydlí a až znovu přijedeme, ať se určitě zase stavíme. Byli jsme v malém městečku, v městečku jehož jméno si už ani teď nevybavuji. A bylo to neuvěřitelné. Indická pohostinost a přátelství plnými doušky.

Dalším silným zážitkem byl dnešek. Poprvé jsem viděl mrtvolu. Mrtvé tělo. Na mapě jsem si všiml zvláštního označení "burning ground". Nevěděli jsme, co přesně to znamená, ani co od toho vlastně čekat. Přesto jsme tam jeli. Lucka se podívat nešla, ale mně to nedalo. Bylo to skutečně to, co možná tušíte. Bylo to místo, kde se spalují mrtví.
Místo to nebylo velké, možná tak dvacet krát dvacet metrů. Přesto na tomhle place hořelo asi šest ohňů a dalších šest doutnalo. Kolem dvou míst byly utvořeny hloučky lidí. Nechtělo se mi věřit, že je to opravdu to, co si myslím. Na zemi, uprostřed hloučku, ležel mrtvý člověk zvláště pomazaný barvami, kterého obkládali dřevem. Nešlo ani o to, že jsem poprvé viděl mrtvého člověka. Šlo o to místo. To místo bylo prostě jak z jiného světa. Vstup byl z hlavní ulice, která vedla kolem pláží. Na plážích byla spousta lidí. Hráli si, koupali se. Jen přes ulici byl vstup do tohohle popelem prošedivělého světa. Plály tu ohně a brečeli pozůstalí. Koukali, jak oheň požírá tělo jejich milovaného a vdechovali ten zvláštní pach spálené kůže. Kolem dohasínalo několik dalších ohňů a o kousek dál se odehrávala tatáž scéna. Co to bylo za místo... Srovnávat tuto scénu s pohřby v krematoriu je téměř nemožné. Tady vše vidíte, cítíte, slyšíte. Je to opravdové a syrové. Žádné zastírání nebo symbolické loučení. Tady docházelo ke kremaci v té ryzí podobě. Velice silný zážitek.

Vlastní odstavec si zaslouží indická zvířena. Musím říct, že už to v podstatě ani nevnímáme, ale kdykoliv se zamyslím nad otázkou "Bylo by tohle možné v Čechách?", tak se musím pousmát.

Nejdříve krávy. Krávy tu jsou prostě všude. Vzhledem k tomu, že je hinduisté považují za posvátná zvířata a mohou na ně nanejvíš zařvat nebo je plácnout klackem, tak se tu tyto zvířata cítí opravdu velice dobře. Každou chvíli na nějakou z nich narázíte. Na ulici, na silnici, mezi domy. Sedí nebo se prochází a spásají trávu nebo odpadky. Pochodují vedle Vás a prakticky si Vás ani nevšímají. Leží uprostřed silnice, kolem nich projíždí auta a motorky, které troubí a předjíždějí se. A nic. Posvátná stvoření to prostě nezajímá. Jsou téměř jako otupělá. A nejen ony. Stejně tak jsou na tom i další zvířata na ulicích.
Je tu spousta pouličních psů. A žádný z nich není nebezpečný. Většinou polehávají nebo spí, bloumají městem. Někteří vypadají téměř výstavně udržovaně, jiní zbědovaně. A ničí nejsou. Žijí na ulici. Pochodují kolem Vás, přecházejí silnice.
V případě, že řidič zahlédne zvíře na cestě, prostě jenom zatroubí, aby nepřekáželo. A ono skutečně uhne! Stejně tak tu potkáte i kozy nebo prasata. Primát ovšem rozhodně vedou krávy a psi. Otupělé krávy a psi. Asi si budu připadat docela nesvůj, až pojedu autem v Čechách a celou dobu nenarazím ani na jednu krávu.

Celé to působí úsměvně. Krávy přechází po ulicích a silnicích, řidiči troubí a krávy uhýbají z cesty. Nebylo to ale až tak úsměvné při cestě do jedné vesničky v kopcích, do které jsme se asi před deseti dny vydali. Cesta kopírovala údolní sráz, často se zatáčky kroutily a nebylo za ně vidět dál než na pár metrů. A krávy na cestě. Řidič preventivně troubil před každou zatáčkou. Nejsem si jistý jestli troubil na řidiče v protisměru, nebo na krávy, které se mohli za zatáčkou vyskytnout, každopádně několikrát jsme museli celkem prudce strhnout volant, abychom do nějaké té krávy nenarazili. Byli jsme tenkrát docela rádi, že jsme se dostali do cíle cesty.

Věrným cílem našeho objektivu se staly opice. Je jich tu dost a jsou prostě srandovní. I místní lidé je krmí, smějí se tomu co dělají a rozplývají se nad těmi menšími. Asi ne tolik jako my, ale to je samozřejmé, když jsou to pro ně místní zvířata, zatímco pro nás vidět opičku, která na Vás i šáhne, je doslova dotek exotiky. Opic je tu více druhů. Některé jsou drzé až nebezpečné. Při výšlapu na jednu pevnost nám bylo doporučeno si vzít s sebou bambusový klacek, kterým je budeme zahánět, aby nám něco neukradli. Jiné jsou mírumilovné a živí se z "almužen" od lidí. Velikost těchto zvířat se tu také liší. Z některých jde i docela strach, protože jsou velká jako dospělý vlčák, jiná jsou menší než větší kotě.


 
29. 02. 2012 - O Indech


Indové přemýšlí jinak. Jsou sdílní. Nejde jenom o to, že přemýšlí víc jako společnost, oni si i vzájemně pomáhají, jako by sledovali stejný cíl.
Zajímavým příkladem budiž znovu jízda v tuktuku. Potřebujete se dopravit z místa A do místa B. Dohodnete cenu, nastupujete. Po cestě někde mezi těmito místy kdosi na řidiče zamává. Řidič zastavuje i když mávajícího nezná. Přesto, když ho tento člověk požádá, řidič bez jakýchkoliv rozpaků pokyne stopaři, ať si za Vámi sedne dozadu. A jedete dál. Vy jste si objednali taxík, Vaši soukromou dopravu. A přesto jedete s jakýmsi cizím člověkem. Někdo by si chybně mohl myslet, že jde o čistou zištnost řidiče, aby vydělal více. Samozřejmě, že černý pasažér zaplatí cosi na oplátku. Desetinu toho co my. Ale o to vůbec nejde. Jde o to, že samotná pohnutka, která vede řidiče k tomuto jednání není prospěchářská. Jeho prostě nenapadá jediný důvod, proč by neměl tohoto člověka vzít. Místo má, může někomu pomoct, tak proč to neudělat? Zákazník ze západu nechápe co se děje, řidiči myšlenka, že by dělal něco nevhodného, ani neprolítne hlavou.

Nezdá se to jako dobrý příklad? Dobře, tak jiný. Vcházíte do obchodu. Ptáte se na konkrétní zboží. Řekněme tužkové baterie značky A. Obchodník zakroutí hlavou, že Vámi žádaný artikl, nemá. Má maximálně značku B. Ale nevadí. Pokyne Vám, ať chviličku počkáte a posílá svého pomocníka, který se v tu chvíli ztrácí v uličním davu. Za pár minut se vrací a přináší co hledáte. Pomocník zašel do jiného obchodu, kde si zboží doslova "půjčil". V případě, že zboží koupíte, tak zisk přináší zpátky do obchodu, ze kterého zboží pochází. Samozřejmě je mi jasné, že Vám v hlavě automaticky vyvstává několik otázek. "Jak vím, že z tohoto obchodu zprostředkující obchodník nic nemá?". Jednoduše. Všechny ceny jsou na zboží napsány. V Indii je pro zboží, se kterým se nedá smlouvat, vyražena maloobchodní cena rovnou s datem výroby. A já platím pořád tu stejnou cenu. Nepopírám, že zisk z maloobchodní ceny může částečně jít i do rukou "prostředníka", ale co by z toho pak měl obchodník, který zboží skutečně na skladě měl? Další otázkou by pak mohlo být "Proč by mne zprostředkovatel rovnou neposlal do obchodu, kde zboží možná mají?". Ano, to by bylo také řešení. Osobně si myslím, že jednoduše chtějí pomoct jak Vám tak i jiným obchodníkům (záměrně nepoužívám slovo "konkurentům") a neradi by Vás nechali "utéct", případně zklamaně odejít. Co by se stalo v Evropě ve stejné situaci? Obchodník by se Vás snažil všemožně přesvědčit o výhodách baterie B a rozhodně by Vás neposílal ke konkurenci, kde možná Vaše baterie mít budou, nebo dokonce skočil pro baterie sám. Indická sdílnost.

Ženy se tu překrásně oblékají. Je to opravdu pastva pro oči. Tolik barev a typů oblečení se jen tak nevidí. Ulice září všemi barvami, na některém oděvu se třpytí kousky sklíček nebo zrcadlových tvarů. Projasňuje to jak ulice tak i celý den. Mrzí mě, že něco takového není v Evropě. Evropská šeď, jednotvárnost a konzervativnost z nás dělá jakési kancelářské vojáky. Muži se tu oblékají méně nápadně než ženy, přesto má západní svět pořád co dohánět.

V oblečení tu obyvatelé nedělají rozdíl mezi pracovním a domácím. Ve stejném typu oblečení se tu vykonávají těžké práce i chodí do restaurací.

Je až s podivem, jak mají Indové čisté oblečení. Všude je tu špína, odpadky, prach, smog. Přesto jsou svršky obyvatel téměř dokonale čisté. Kromě žebráků tu neuvidíte nikoho, kdo by byl špinavě oblečen, nenajdete tu skvrny či fleky na nikom koho potkáte. Ať už je tu hygiena jaká chce, je tu dbáno na to, aby obyvatelé budili dojem velice čistotných lidí. Jako spodní třída tu spíše vypadáme my. Naše dbaní na vzhled zde se nedá s indickým ani srovnat.

Indové mají velice zvláštní zvyk. Namísto námi známých souhlasných nebo nesouhlasných gest hlavou, kterými je kývání respektive kroucení, tu Indové "vyvinuli" zlatou střední cestu. Kroucení hlavou, během kterého s ní zároveň kývají. To by samo o sobě nebylo ještě tak zajímavé jako to, že toto gesto používají přesně tak, z jakých kombinací vzniklo. Používají ho jak pro souhlas, tak i zápor. Téměř by se dalo říct zbytečné gesto. Marné plýtvání energií, které nedá druhé straně vlastně žádnou užitnou informaci navíc. Už kolikrát jsme se přesvědčili, že toto gesto opravdu znamená "ano" i "ne". A vtipně nepoznáte, kdy je myšleno jako pozitivní nebo negativní odpověď.

S menším počtem obyvatel v obcích se zmenšuje nejen absolutní počet lidí hovořících anglicky (což je logické) ale i samotný poměr lidí, kteří anglicky umí. V menších městech je velmi obtížné najít někoho, s kým se aspoň na základní úrovni anglicky domluvíte. Nejen na ulici, ale ani v obchodem a hotelech se prostě anglicky nedomluvíte.

Pokud stojíte frontu, ať už v obchodě na jídlo, na nádraží na jízdenky nebo na vstupenky kamkoliv, je třeba se prostě cpát. Žádné pořádné fronty tu neexistují. Pokud si za někoho stoupnete, neznamená to, že se po tomto člověku také dostanete na řadu. Lidé předbíhají, derou se dopředu. Každý chce být první, každý je tu sám za sebe. Turista z Evropy tu stojí, diví se a nechává se předbíhat. Dříve nebo později přejdete na jejich styl, protože jinak se k pultu jednoduše nedostanete.

Lidé tu nikam nespěchají. Je jich tu plno, práce málo a tak se není čemu divit, že i životní styl je tu mnohem línější než u nás. Jak Lucka trefně poznamenala "oni jdou jenom proto, aby nestáli". Pro nás Evropany asi trošku iritující, zvlášť když chcete něco vidět a stihnout.

I vzhledem k tomu je pro nás dosti nepředstavitelné tu žít. My bychom se tu prostě nudili. Lidé tu čekají, koukají, sedí. Nuda. Pro západního člověka prostě nuda. Těžko soudit, zda je to znak zdravého životního stylu nebo naopak. Evropský člověk je neustále pod vlivem nějakých podnětů. Něco čte, poslouchá, mluví, pozoruje, nebo aspoň v duchu přemýšlí. Hledá podněty. Pokud jen tak sedí, za chvíli se nudí a očima přeskakuje z jednoho bodu na druhý. Zoufale hledá něco, co by ho zaujalo. Tady lidé sedí, koukají do jednoho místa a nejeví známky jakéhokoliv znudění. Nevím, jestli nad něčím neustále přemýšlí, nebo se naučili mysl nechat jen tak bloudit a nevěnovat se okolnímu světu. Já osobně se přikláním k názoru, že mozek funguje stejně jako sval. Když ho necvičíte, tak zakrňuje. Proto by mi asi indický životní styl připadal dost nudný. Nudný do té doby, než bych prostě vlastní mysl vypnul a zíral taky jen tak do blba.

Indové projevují své fyziologické pochody velkou škálou zvuků, které nám Evropanům připadají nevhodné, v horším případě odporné. Hlasité říhání, plivání, natahování slizkých tekutin z krku, případně i prdění nepovažují za nic neobvyklého či pohoršujícího. Dokonce i během jídla. Zajímavé ovšem je, že například smrkání do kapesníku během jídla je tu považováno za něco neslušného, možná i nechutného. Inu jiný kraj, jiný mrav.