Styl
Ranní rosa
Horský klid
Modem
Hobby
 
 
Právě v prodeji


Upravené knižní vydání blogu Asie s fotografiemi. Skvělý dárek, odpočinková literatura nebo rádce při cestě Asií.

 
 
    Pokec
odeslat
  • Další naroze
    niny a dal...
  • Tak se tady
    všichni mě...

Starší
 
 
ICQ
V tuto chvíli nejsem na internetu
160050929
 
Kambodžou křížem krážem


 
06. 06. 2012 - Pan Sat


Během prvního týdne v Kambodži jsme se rozhodli udělat několik jednodenních výletů kolem města Ban Lung, které se stalo naší dočasnou základnou. Chtěli jsme vyjet do odlehlejších vesnic kolem řeky Kaoh Horai, kde se na relativně malém území nachází několik minorit s různými zvyky a tradicemi. Vzhledem k tomu, že nám bylo řečeno, že tyto oblasti je lepší navštívit s domorodým průvodcem, rozhodli jsme se poslechnout toto doporučení. Ne, že by v oblastech nebylo bezpečno. Domorodí obyvatelé jen jednoduše neradi vidí cizince se "courat" po jejich vesnici.

Shodou okolností jsme narazili na mladého průvodce jménem Sat, nevelkého sympatického Kambodžana, na první pohled lehce nesmělého. S tímto člověkem jsme strávili následující dva dny a projeli přibližně 250 kilometrů na motorce, navštívili místní obyvatele a vesničky a vyslechli si zajímavé zvyky těchto lidí. Ale co bylo nejdůležitější? Příběh jeho samotného. Je to jeden z těch lidí, které potkáte a už nikdy znovu neuvidíte. Přesto ve Vás nechají hlubokou stopu. Stopu, která Vás donutí se zamyslet.

Vlastně by člověka jeho příběh ani příliš nemusel zaujmout. Má prostě nějaký cíl. Cíl, o kterém nám několikrát během naší cesty vyprávěl. Spousta lidí má nějaký cíl. Takže, co zrovna u něj je tak výjimečné? Na konci druhého dne nás pozval k němu domů na večeři. Asi jsme se mu líbili jako on nám a chtěl, abychom poznali jeho rodinu. Příchodem do jeho domu se cosi změnilo.

Panu Satovi je třicet let, vyrostl v malé vesničce v odlehlé části Kambodži. Jeho rodina byla chudá, neměla ani dost peněz, aby dokončil školu. Střední školu. Měl vlastně štěstí, že měl vůbec možnost takovou školu začít, mnoho dětí ji tady nemá. Školu musel přerušit, protože ho rodiče prostě nemohli dál živit. Začal se sám probíjet, bral práce, které se namanuly. Měl ovšem cíl - něco se svým životem dělat. Cíl a rozhodnost ho dosáhnout, nebo se o to aspoň pokusit. Zapsal se do roční školy angličtiny, která je tu naštěstí zadarmo. Práce mu vystačila na jídlo a nějaké bydlení. A rok studoval angličtinu. Je třeba říct, že jeho angličtina je po roce studia na místní poměry výborná. Po absolvování začal pracovat jako průvodce ve městě Ban Lung. Práce to byla zajímavá a bavila ho. Bohužel v této oblasti každoročně ubývá turistů. Dříve oblast, známá trekovými výlety do džungle, přestává být atraktivní. Džungle se mění na ořechové plantáže. Příjem přestával stačit, jako průvodce má stále méně a méně příležitostí, postupně jen několik za měsíc. Co teď? Smířit se s tím a začít znovu hledat co se namane? Pan Sat se ovšem hlásí na další školu. Během studia mu umírají oba rodiče. Žádné zázemí. V této části světa opravdu vážná situace. Nikdo se tu totiž o Vás nepostará, sociální stát neexistuje. Další rok studuje a s penězi vychází, jak se dá. Po krátké známosti se žení a čeká dítě. Rok se učí, jak pěstovat houby. Možná trošku úsměvný cíl. Pěstování hub. Vzhledem k tomu, že neznám místní trh, tak se neodvažuji říct, jak lukrativní tady něco takového je. Přesto věřím, že se jeho cíl nezakládá jen na domněnce. Ale o to tu ani nejde.

Po roce studia dostává certifikát, že může houby pěstovat. A v této době se shodou okolností s panem Satem setkáváme i my. Zprvu docela nezajímavý příběh přestává být úsměvný, když vstupujeme do jeho domu. Nevěděl jsem, co čekat při jeho pozvání. Asi jsem přece jenom čekal nějakou cihlovou stavbu, s několika místnostmi. Žádný komfort, ale ten člověk přece dělá průvodce…

V tu chvíli se dotýká moje noha podlahy v jeho domě. Ne, nenazýval bych to asi ani podlahou. Je to jednoduše udusaná hlína. Jeho dům podlahu nemá, je to prostě dvoumístná dřevěná chýše. V jedné místnosti mají dvě velké dřevěné postele a několik pytlů na věci, ve vedlejší pak jakousi "kuchyni" a vařič. Je to jakýsi květináč, pod kterým se zatopí a na něj se postaví hrnec. V "ložnici" spí momentálně sedm lidí - on, jeho žena a jejich malá holčička a pak jeho bratranec se ženou a dvěma dětmi. Přijeli do Ban Lungu za prací.

Sat nás provází kolem domu - hned vedle domu kope studnu, dvacet metrů hlubokou studnu. Vedle stojí oplechovaná chatrč, o které nám říká, že snad bude místem pěstování hub. Po stranách zatím nepobitá, čeká na další peníze. Potřebuje ještě asi dvacet tisíc korun, aby mohl vše dostavět.

Jeho dům nemá zatím ani přívod vody - kupují ji po sto litrech za dolar od sousedů. A ani ta není pitná. V domě není záchod. Dům je "elektrifikován" - ze stropu visí prodlužovací šňůra doprostřed místnosti, kde je možné zapojit světlo, nebo dobít mobil. Elektřinu mají také od sousedů. Platí jim každý měsíc fixní poplatek.

Vlastně jsem nevěřil, že to myslí vážně. Že myslí vážně, že tam bydlí. Ten člověk se velice slušně a čistě obléká, umí výborně anglicky, dělá průvodce pro turisty. Přece nemůže žít v tomhle. Pokud by se dal psychicky vyrazit dech, tak jsem po něm musel prvních pár minut lapat. A on se za svůj "dům" nestydí. Je rád, že ho má a že se má, jak se má.

Dům, nebo pro nás možná chatrč, je jeho. Půda, na které stojí, je státu. A stát v Kambodži prodává, co se dá. Spousta korupce a vidina rychlého zisku. I půda pod Satovýma nohama byla prodána už lety. Má tu být sad gumovníků. Nikdo neví, jak dlouho tu lidé budou moci zůstat. Možná pět let, možná měsíc. Přesto se Sat pouští do riskantního kroku. Staví přístřešek, kde chce houby pěstovat, kope studnu. Prakticky nemá peníze, ale vše co má, dává do svého snu. A ten mu může zhatit nejen špatná úroda nebo nedostatek poptávky. Kdykoliv může přijít o všechno. O místo na pěstování, investované peníze i o domov. Vláda mu nic nevrátí. Půda není jeho.

Ta životní síla, odvaha a úsilí něco změnit. Naprostý obdiv. Ten člověk si nestěžuje. Nemá prakticky nic, žije "na hlíně" a přesto nenaříká. On místo toho dělá maximum. Není čas na lenost nebo pohodlnost. Zatnout zuby a jít.

Doslova jsem se při srovnání situace u nás styděl. Kdo je na tom tak jako on? Nikdo. A kdo si stěžuje? Všichni. Český národ, neustále nespokojen, neustále v nedostatku. A nejen český. Všichni žijeme v těch svých lokálních bublinách. Obklopeni několika desítkami svých známých a posedlí neustálým porovnáváním "kdo se má líp". Ale kdo dává do svých snů všechno, kdo zatne zuby a jde? Na prstech byste je mohli spočítat. Tento člověk riskuje vše a nepřijde si hoden obdivu. Je na čase zatnout zuby a jít za svým snem.


 
11. 06. 2012 - Zkrvavená země


Kambodžané, nebo jak si sami nechávají říkat Khmérové, mají dlouhou a nepříliš veselou historii. Většinu doby byli pod tlakem jednoho ze svých silnějších sousedů - Thajců nebo Vietnamců. Nic z toho ovšem neposkvrnilo jejich historii tolik, jako čtyři roky útisku vlastními lidmi.

Psal se rok 1975. Dvě dekády po vyhlášení nezávislosti, v době končící války ve Vietnamu, snad konečně svítalo na lepší časy. Občanská válka v zemi se blížila ke konci. Posledních sedm let zemi sužoval boj mezi vládními jednotkami a jednotkami tzv. "Rudých Khmérů", frakcí komunistické strany. Její vůdce Pol Pot byl zapřisáhlý "antiimperialista" vzhlížející ke komunismu v Číně. 17. dubna 1975 se jeho bojovníkům konečně podařilo dobít hlavní město země - Phnom Penh. Někteří lidé ho vítají ovacemi, ale všichni si oddechují - je po válce. Ještě ten den se plní městské výpadovky lidmi. Pol Potovi lidé vybízejí občany k opuštění města, údajně kvůli možnosti bombardování Američany. Lidé prchají, třímilionové město je během několika dnů prázdné. Stává se z něj doslova město duchů. Lidé už se ovšem zpátky nevrací. Původně pokojné opouštění domovů se mění v násilné vystěhování. Začíná Pol Potem vysněný "rok nula". Města po celé zemi se vyprazdňují, všichni jsou násilně přestěhováváni na venkov. Začíná kambodžská "kulturní revoluce".

Rudí Khmérové jsou většinou mladí lidé do dvaceti let. Strana je naverbovala, ať už dobrovolně nebo nedobrovolně a převychovala podle svého. Mladý prut se jednodušeji ohýbá.
 
Po přetočení kalendáře na nulu se stát halí do naprosté tmy po další čtyři roky. Prakticky neexistuje komunikace s okolním světem, lidem je zabaveno veškeré soukromé vlastnictví, všichni jsou oděni do stejnokrojů a nuceni pracovat dvanáct hodin denně na polích. Bratr číslo jedna, jak si Pol Pot nechával říkat, totiž nařídil okamžité ztrojnásobení produkce rýže. Téměř vše co se vypěstuje, jde na export. Pro lidi není dost jídla. Dostávají dvě misky rýžové kaše denně, zcela nedostačující udržet tělo v provozuschopném stavu delší dobu. Lidé umírají na vyčerpání, hlad a nemoci. Nepohodlní lidé jsou posíláni na tzv. "vražedná pole", kde jsou masivně zabíjeni nebo minimálně tvrdě mučeni v některém ze stovek táborů a věznic zřízených po celé zemi. Rodiny jsou rozdělovány a posílány do různých koutů země. Mezi obyvateli vládne naprostá nedůvěra a teror. Nemohou mluvit a ani nechtějí. Stěny tu mají uši. Pol Potova paranoia vidiny nepřítele v téměř každém se stupňuje každým rokem. Věznice praskají ve švech, země je doslova obminována kolem dokola. Není cesty dovnitř ani ven. Překrásný kraj se mění v hladomorem zubožené vězení.

Kambodžané zabíjí Kambodžany. Téměř genocidně.

V roce 1979 se ironicky odvěký kambodžský rival rozhoduje zasáhnout. Vietnam překračuje hranice země a rychle obsazuje zemi. Pol Pot se stahuje do hor na západě země. Stále nepolapen. Ke skutečné vládě v zemi se už nikdy nedostane, přesto bude terorizovat zemi dalších dvacet let partizánskou válkou, únosy a vražednými přepady. Strana je ovšem nadále formálně uznávána mnoha státy na světě jako vládnoucí aparát. Vietnamci totiž předávají vládu v zemi do rukou jiné komunistické frakce, podobné té ve Vietnamu. Američané, Britové, Francouzi a další západní státy si nepřejí rozšiřování vlivu Vietnamu a neuznávají novou vládu. Pol Pot se nadále zúčastňuje mezinárodních konferencí, sedá na židli společnosti národů, jeho boj je podporován a "vyživován" pomocí západního světa. Šílenost.

Klid Kambodžanům přináší až jeho smrt. Strana se začíná rozpadat a do země se vrací klid. Během jeho čtyřleté vlády bylo zabito, ať už přímo nebo nepřímo, kolem tří miliónů lidí. Třetina obyvatel země.

V Kambodžanech zanechala tato doba hluboké rány. Jsou přesto hrdi na svůj národ. Možná je to i tím, že se mají možnost podívat do jiné části historie, kdy byla jejich země naopak bohatou zemí, lídrem oblasti. Khmérská civilizace v jedenáctém a dvanáctém století byla totiž opravdu vyspělým státem a hrdost na tuto část historie je tu cítit na každém kroku. Však i kambodžská vlajka se honosí Angkor Watem - jednou z památek, která zůstala stát dodnes.


 
14. 06. 2012 - V příštím životě


K tomuto článku je třeba přistupovat jinak než k ostatním. Je třeba se nad jeho obsahem zamyslet a podívat se na něj trošku z nadhledu. Nerad bych, aby bylo to, co tu napíšu, špatně pochopeno. Myslím, že ne všichni čtenáři hlavní myšlenku pochopí tak, jak byla myšlena, ale pokusím se ji popsat co nejlépe.

Položili jste si někdy takovou lehce budhistickou otázku "čím nebo kým bych se chtěl narodit v příštím životě"? Ne, nezavrhujte tu myšlenku hned, zkuste nad tím zapřemýšlet. Nemusíte věřit na reinkarnaci, nemusíte věřit v boha ani osud. Jen hypoteticky. Co byste odpověděli?

S Luckou jsme se na tohle téma bavili po návštěvě jednoho budhistického chrámu. Co odpovědět? Nakonec zněla moje odpověď, na první pohled, celkem egocentricky: "V příštím životě bych se chtěl narodit sám sebou". Zní to asi dost samolibě. Nejde tu ale o žádný egocentrismus, vlastně tady nejde ani o mne samotného.

Člověk se narodí s určitými predispozicemi, které jsou mu dané. Nezáleží na tom, odkud se vezmou, to každý vidí jinak. Může to být třeba Bůh, vyšší bytost, náhoda nebo čistá genetika. Faktem zůstává, že s těmito predispozicemi pak musí celý život pracovat. Během života se člověk mění, je ovlivňován svým okolím a zpětně své okolí také ovlivňuje. To, jak ho okolí ovlivňuje a jak se rozhoduje na to reagovat, je ovšem zase jen otázka jeho predispozic. Ty určují jeho chování, rozhodování a také výsledné rozhodnutí. Okolí určuje změny, člověk a jeho charakter je určitým způsobem přijímá a pracuje s nimi. Změny jsou často iniciovány rodiči, později také školou, kamarády a partnery. Vše ale začíná již zmíněnými predispozicemi.

Já bych nechtěl příští život prožít stejně jako tento. Já bych se chtěl narodit tak, jako jsem se narodil teď. Chtěl bych žít jiný život se stejnými predispozicemi. Měl jsem totiž velké štěstí. Štěstí na predispozice i okolí. Ať už genetika nebo všemocná příroda, mi dala dost rozumu na to, abych nad věcmi přemýšlel a ne jen přežíval, dala mi odvahu poznávat a vytrvalost na hledání odpovědí. Navíc jsem zdravý (klepu na dřevo) a narodil jsem se do dobré rodiny.

Těžko definovat co znamená dobrá rodina. Podle mne je to taková rodina, která Vás co nejlépe připraví do života. Osud nebo náhoda tomu chtěly tak, že jsme se museli docela brzy z velké části osamostatnit. Museli jsme přežít velkou životní ránu. Přežili jsme. Mohly za to predispozice, které mi pomohly se s touto věcí vypořádat, sourozenci, se kterými jsme drželi při sobě, a byl to i můj táta. Nebylo to s ním lehké, často jsme byli celkem na ostří nože. Ale ono to nějakým způsobem nakonec zafungovalo. Především musím obdivovat jeho statečnost a výdrž. Zůstat se třemi dětmi a všechno táhnout sám. Nevím, jak bych se s takovou situací sám vypořádal. Ale on to dokázal. Jsem mu za to opravdu vděčný a tahle vděčnost jednoznačně převažuje nad všemi těmi spory, které jsme spolu měli. V tomhle si prostě zaslouží obdiv. Vždycky se snažil nám pomoct, chtěl pro nás to nejlepší. Občas se to nedařilo, ale myslím, že ten výsledek se nakonec ukázal být víc než dobrý. Takže tati, ještě jednou - děkuju. Tohle já považuji za štěstí na "okolí a rodinu".

Ale vraťme se zpět k původní otázce. Co podle mě znamená štěstí a jak ho člověk vlastně pozná? Především, pokud člověk odpoví "chtěl bych se znovu narodit". To už musí být štěstí. Žije tak, že mu stojí za to se znovu narodit, chce znovu žít. Ale co se dá vyvozovat z odpovědi "chtěl bych se znovu narodit sám sebou"? To podle mně musí být skutečně velké štěstí. Člověk si váží svého života, toho co má (nemyslím materiálně) a jak se má. Chtěl by takhle nebo podobně žít dál. To by neudělal, kdyby nebyl šťastný...

Já jsem prostě neuvěřitelně šťastný. Nemyslím jen teď, ale obecně. Občas jsem nevěděl, co na to odpovědět, když se někdo zeptal, jestli jsem šťastný. Vždy jsem říkal, že jsem spokojený. Ale bylo to vlastně jenom proto, že jsem byl pořád tak šťastný, až mi připadalo, že to snad ani není možné:) Myslel jsem, že to musí být ta slabší sestra jménem "spokojenost". Ale není:)

Dochází mi, že cíl téhle cesty byl splněn. To rozšíření obzorů a pochopení vlastního štěstí… Dostal jsem se k tomu dokonce dřív, než jsem myslel. Jsem plný elánu a nadšení. A není to otázkou místa, kde se právě nacházíme. Je to ve mně.

Čím nebo kým byste se chtěli narodit Vy? Určitě se o to se mnou podělte. A pokud byste se chtěli znovu narodit sami sebou, nestyďte se to říct. Protože to je ta nejoptimističtější odpověď, která mne napadá:)


 
15. 06. 2012 - Odpočinková cesta Kambodžou


Přestože náš plán a trasa cesty Kambodžou se nijak zásadně nelišila od ostatních, byla pro nás Kambodža odpočinkovou destinací. Částečně to mohlo být tím, že už si dost vybíráme, kam se vydáme, částečně proto, že už jsme cestováním celkem unavení. Určitě v tom má prsty i to, že jsme už většinu zajímavostí viděli jinde. Faktem totiž je, že jihovýchodní Asie je jedna oblast rozdělená do několika států a příliš velké rozdíly v nich dělat nelze. Tím neříkám, že jsou ty státy stejné - lidé jsou jiní, zvyky jsou jiné. Ale jejich kulturní památky jsou velmi podobné, protože prostě sdílí stejnou historii. Do budhistických chrámů, kterých je v Kambodži mnoho, jsme se dostali pouze několikrát a to do těch hlavních. Jsou krásné a zajímavé, ale po stoprvé už Vám jejich návštěva začne připadat celkem zbytečná.

Příroda je tu zajímavá a stojí za to ji vidět. Je jiná než v Laosu. Ten zásadní rozdíl není ani tak ve flóře a fauně, ale v povrchu, na kterém se tohle živé nachází. Laos je většinou položen na kopcích, které tvoří překrásnou scenérii. Kambodža je na většině svého území jednou velkou rovinou. Je to svým způsobem také krásné na pohled - jako nikdy nekončící ráj. Přesto se při tomto pohledu nezasníte tolik, jako při sledování zvrásněné džungle, která stoupá a klesá jako zelené vlny.

Přestože je mnoho věcí podobných nebo stejných, neznamená to ani v nejmenším, že jsme přestali s objevováním. Projeli jsme v Kambodži 8 destinací a viděli mnoho zajímavého. Není ovšem příliš o čem psát - většina už byla napsána. Co jsme zažili, co stojí za zmínku?

Naučili jsme se vařit khmérskou (kambodžskou) kuchyni. Ta je založená na curry a spoustě zeleniny. Stejně jako v laoské, je i v khmérské velmi oblíbená nudlová polévka. Ta nám také velice chutnala a často jsme tak snídali stejně jako místní - mísou (ne miskou, ale mísou) nudlové polévky. Ta se jí mimochodem hůlkami, které držíte v pravé ruce a "vodu" pak usrkáváte přímo z misky. My ji jedli napůl západním způsobem - v jedné ruce hůlky, v druhé lžíce.

Ochutnal jsem další specialitu - hada. Bylo to opravdu výborné maso. Pokud se k této možnosti někdy dostanete, rozhodně doporučuji vyzkoušet. Na tak libové maso jen tak nenarazíte.

Co se týká ostatních druhů jídel, pomalu není co vypravovat. Kuchyně je podobná laoské (až na výjimky). Kvalita masa byla ovšem lepší.

Z nápojů jsme pili většinou ve vodě rozmixované ovoce (shake), případně pivo a kafe. Druhů piv je tu více, přesto jsou prakticky všechny stejné. Nejvíce bodů bych dal asi pivu "Cambodia". Kafe je tu silné, hořké a dobré - stejně jako v Laosu.

Ochutnáváme tu druhy ovoce, které jsme nikdy předtím neměli možnost zkusit, dokonce jsme o nich ani neslyšeli. A je jich celkem dost. Je to třeba chlupaté liči, které je mnohem lepší než to holé, které občas seženete u nás. Dračí ovoce - což je takový kompromis mezi hruškou, jablkem a kiwi. Nemá příliš výraznou chuť, přesto jako doplněk do ovocného salátu je výborné. Durian - kontroverzní ovoce. V některých hotelech je zakázán pro svůj specifický pach, do některých zemí je ho zakázáno dovážet. My ho ochutnali a byli jsme víceméně zklamaní. Pach nebyl tak hrozný, jak jsme očekávali a chuť tak dobrá, jakou jsme u "místní delikatesy" předpokládali. Příbuzným durianu je pak "jack ovoce". Slabší pach i chuť, ale základ je podobný. V obou případech se jedná o velké "kokony" (asi jako menší meloun), s krátkými ostny. Je třeba obal rozlomit a následně vyloupnout samotný obsah. V obou případech jsou to žluté ovály velikosti kiwi. Ty je třeba rychle po rozloupnutí zkonzumovat.

Jednou z nejznámějších a právem i nejcennějších památek Kambodži jsou trosky starodávné civilizace u města Siem Reap, často neprávem označované jako "Angkor Wat". Jedná se o obrovský komplex budov náboženského i administrativního charakteru, rozkládajícího se na prostoru o rozloze 3000 km2. My se skrz něj vydali na kole a projeli oba nabízené okruhy, dohromady v délce třiceti kilometrů. Angkor Wat je ve skutečnosti pouze jednou z budov tohoto komplexu, byť nejznámějším. Velikost jednotlivých staveb, ale především rozloha a počet chrámů bere dech. Mnoho turistů stráví objevováním této oblasti i týden. Kambodžané jsou právem hrdí na toto období své historie, protože něčím takovým se může pochlubit málokterá civilizace. Stavby tu zvláštním způsobem "srůstají" s přírodou. Většině staveb v komplexu už je více než 800 let a příroda se po zániku impéria o vše zajímavě postarala. Vysoké stromy tu doslova prorůstají do zdí chrámů, jako by tam patřily odjakživa a byly architekty naplánovány.

Cestu nám čím dál více komplikuje monzunové období. Přestože neprší pořád, jak má většina Evropanů tendenci si myslet (viz Forrest Gump ve stejnojmenném filmu: "A pak jednoho dne začalo pršet. A pršelo tři měsíce"), tak je tu déšť na každodenním pořádku a to v rozsahu minimálně hodiny denně. Prší vydatně a to většinou celkem brzy ráno nebo odpoledne mezi třetí a pátou.

Lidé jsou tu o něco dotěrnější, než jsme byli zvyklí z Laosu. Na pozornost jsme si už museli za těch několik měsíců zvyknout, ale ignorace nezájmu je tu zatím na "nejvyšší" úrovni. Pro zajímavost tu uvádím jeden z mnoha rozhovorů, které jsme museli prodělat (překlad v závorce):

  • tuk tuk, sir? (Tuk tuk pane?)
  • No, thank you. (Ne, děkuji)
  • Where are you going? (Kam jdete?)
  • Where are you going sir, do you need tuk tuk? (Kam jdete pane? Potřebujete tuk tuk?)
  • No, I don't need tuk tuk. (Ne, nepotřebuji tuk tuk)
  • Do you need hotel? I have a tuk tuk, I can drive you there. (Potřebujete hotel? Mám tuk tuk, mohu Vás tam odvézt)
  • No, I don't need tuk tuk or hotel, thank you. (Ne, nepotřebuji tuk tuk ani hotel, děkuji)
  • Where are you going sir, you look for a room? (Kam jdete pane? Hledáte pokoj?)
  • No, I don't need room. (Ne, nepotřebuji pokoj)



Řidič se asi na dvě minuty odmlčí, přitom se snaží poslouchat, o čem mluvíme (zachytává jednotlivá slova) a ani na krok se nevzdaluje. A následně:

  • Sir you need tuk tuk, cheap for you.(Pane, vy potřebujete tuk tuk, pro Vás levně)
  • No. (Ne)
  • You are going to hotel, sir? (Jdete do hotelu pane?)
  • No, we don't need tuk tuk or hotel. (Ne, nepotřebujeme tuk tuk ani hotel)
  • Very cheap for you sir, do you need tuk tuk tommorow? (Pro Vás levně pane, potřebujete tuk tuk zítra?)



Rozhovor se pak často opakuje jen se změnou dne, o kterém se snaží řidič vyjednávat. Musím říct, že potom, co absolvujete podobných hovorů desítky, začnete být na podobné konverzace alergický. To mne taky vedlo ke koupi trička s potiskem "NO tuktuk today and tommorow" (Nepotřebuji tuk tuk dnes ani zítra). Stačilo pak často řidiči ukázat potisk a neodpovídat. Přesto se s tím dva řidiči poprali celkem vtipně. A to jeden svou interpretací "No tuktuk today. And tommorow?" (Nepotřebujete tuk tuk dnes. A zítra?) a druhý "No tuktuk today and tommorow. Ok. And what about day after tommorow, do you need tuktuk?" (Nepotřebujete tuk tuk dnes ani zítra. Dobře. A co takhle pozítří, nepotřebujete tuk tuk?).

Celkem vtipná příhoda se nám také stala v jednom z hotýlků, který jsme si po příjezdu do města přišli prohlédnout pro případný nocleh. Majitel hned po našem příchodu začal svůj hotel vychvalovat, že je čistý a tichý, má Internet, úklid pokoje, atd. Během jeho monologu mu kolem nohy proběhl šváb. Já si ho všiml cupitat jako první a náznakem jsem upozornil Lucku. Šváb si to šinul rovnou kolem vyprávějícího majitele, který když švába zpozoroval, nehnul ani brvou, prudce na švába šlápnul a odkopl ho pod stůl recepce. Celou dobu nepřestával mluvit a ve chvíli kdy šváb protrhl pomyslnou branku vchodu na recepci a člověk měl téměř potřebu zařvat "gól", tak se majitel jednoduše otočil a dál nám koukal "upřímně" do očí. Pokoj jsme tam samozřejmě nevzali. Nechtěl totiž dokonce ani smlouvat o ceně:)

Stejně jako jinde i tady narážíme na zkomolenou angličtinu. Za zmínku stojí pán, který nemocnici (hospital - čte se hospitl") vyslovoval celkem srandovně "hopistol" a kruhu (circle) říkal "širkl". Ve chvíli, kdy jsem mu konečně porozuměl co tím vlastně myslí, mne chytl doslova záchvat smíchu, který jsem se snažil zakrýt tím, že jsem se otočil na Lucku a snažil se dělat dojem, že mne něco srandovního napadlo. Myslím, že to zabralo.


 
19. 06. 2012 - Postřehy z kambodžského zápisníku


Kambodža je velice chudý stát. Podle toho, co jsme viděli, bych ji zařadil na smutné poslední místo celé jihovýchodní Asie. Chudé státy mají obecně jedno velké nebezpečí - extrémní korupci. Ačkoliv korupce existuje napříč celým spektrem vyspělosti států, chudé země tady povětšinou vedou. Důvodem jsou v zásadě dva faktory.

Především je zde velice jednoduché "demokraticky" vyhrát volby, pokud máte peníze. Voliče si tu totiž opravdu snadno můžete koupit. Lidé mají málo nebo nic. Proč by tedy za mizivý obnos nebo příslib jakékoliv pomoci nevolili právě stranu X?

Tím druhým faktorem pak je, že když už se určitá strana k moci dostane, je pro ni udržení se u moci ještě snazší. Noviny a televize si nechají rády zaplatit za to, co se dostane na veřejnost, lidé se "dobrovolně" přidávají do strany, protože jim to přináší výhody oproti těm, kteří ve straně nejsou. A jedeme podle vzoru pyramida - čím dřív se přidáte, tím na vyšším stupni budete.

Typickým příkladem takového státu je i Kambodža. Strana s názvem "Kambodžská lidová strana" se tu před mnoha lety dostala k moci. Prakticky diktuje zprávy médiím, další a další lidé se tu neustále přidávají do strany. A strana vyhrává další a další volby. Změna nemožná. Stát rozprodává půdu zahraničním investorům, čímž získává více peněz do svého korupčního systému a to kruh uzavírá. Sázka na vítězství v dalších volbách je prakticky jistou investicí.

Poznali jsme tu "pestřejší" paletu obydlí, ve kterých lidé žijí, jedná se ovšem o dosti smutné poznání.

Ti nejchudší tu pravděpodobně žijí bez jakékoliv střechy nad hlavou. Ti o stupeň výše tu mají domy se stěnami z plachet, které jsou přibité na slabé latě držící kostru pohromadě. Velice vzdáleně bych to přirovnal ke stanům, k těm starým komunistickým stanům, ve kterých jsou tito lidé nuceni žít celý život.

Na podobné, i když snad lehce lepší úrovni tu jsou lidé žijících v obydlí z palem a bambusů. Bambusy tu slouží jako kostra a vrstvené palmové listy jako stěny a střecha domova.

Na té relativně dobré úrovni tu žijí lidé ve dřevěných domech, často stavěných na vysokých kůlech. Domy jsou někdy relativně velké, skládající se z jedné prostorné místnosti a někdy i malé ložnice.

Ti nejbohatší tu žijí v cihlových domech, často pěkně zdobených, architekturou připomínající ty laoské.

Ve státě se platí paralelně třemi různými měnami. Oficiální měnou je kambodžský riel, kterých dostanete za každou korunu více než dvě stě. Souběžně s ním se dá ovšem prakticky kdekoliv platit i v dolarech, který je u vyšších cen dokonce upřednostňován a dá se také vybírat z bankomatů. Třetí v řadě je pak thajský baht, kterým se platí především na západě země. Pro ladné cestování Kambodžou je základem správné smlouvání ve všech třech měnách a obecně schopnost rychle převody kalkulovat.

Začíná se mi osvědčovat nepsané pravidlo - jiná země, jiný tuk tuk. Kambodža není výjimkou, tentokrát je to tuk tuk komfortní a na první pohled honosně vypadající. Jedná se vlastně o skútr, který má sedadlo zkráceno a na místě zadního sedadla má speciální nástavec pro vozík. Ten je pak tím komfortním místem pro cestující. Je to samostatně stojící prostorná kabina s možností zatažení rolet proti ostrému slunci nebo dešti. Velice pohodlné.

V Kambodži je velice zvláštní móda - ženy se tu strojí do kalhot a košile ze stejného materiálu a s jednoduchými vzory, velmi blízce připomínající stará komunistická pyžama. Vzorů jsme tu viděli mnoho a musím říct, že tato móda je skutečně "sexy";)

Na cestách máme často "možnost" si poslechnout kambodžskou hudbu a většinou shlédnout i samotné videoklipy k této muzice. Téma jejich písniček je s naprostou jistotou vždy stejné - je to o lásce a všech jejich podobách. V jedné písničce podvede muž svou milou, ve druhé je to obráceně, ve třetí se žena urazí, že její muž pomohl druhé s kufrem, ve čtvrté se pak muž dostává do potyčky s jiným, protože se usmál na jeho ženu. Téma je tu proprané na tisíc způsobů. Kvalita videoklipů je tu podobná té naší v 80. letech s jedním důležitým rozdílem - vše je tu rozvláčné - jak hudba, tak i záběry. Takže zatímco videoklipy západního světa neustále zaměstnávají pozornost posluchače, obrazy přeblikávají a mění se dynamika, tady je celý videoklip tvořen dvěma, třemi obrazy, často natočenými jako jeden záběr.

Stejně jako je rozvláčná hudba, tak je rozvláčný i tanec. Tančí se tu velmi pomalu, často jen symbolicky. Tradiční tanec se opírá o náznaky pohybů a soustředí se především na dlouhotrvající kroužení dlaní. Přestože se to může zdát úsměvné, tanec je na pohled krásný a jedinečný.


 
20. 06. 2012 - Opouštíme Kambodžu


Kambodžu, stejně jako Laos opouštíme před vypršením našich víz. Důvod předčasného odjezdu je ale jiný. Kambodžu jsme si zamilovali a velice se nám v ní líbilo, byla to taková dovolená během dovolené. Bohužel se ta dovolená nedala naplno užít kvůli již zmiňovanému monzunu. Chtěli jsme původně poslední týden našeho pobytu strávit u moře - odpočinek, slunění, moře a zábava. Bohužel to už nebylo to, co jsme viděli před deseti týdny v Thajsku. Moře bylo rozbouřené a díky tomu i špinavé, do pobřeží se opíral silný vítr a déšť bylo třeba mít neustále na paměti. Přestože jsme se tedy na tento týden u moře těšili, rozhodli jsme se ho vypustit. Už to není ono, sezóna je nenávratně pryč.

Přesto je Kambodža malým rájem. Je podobná Thajsku, ale pocit z ní je jiný. Je to taková pro turisty méně připravená země se silnějším zážitkem. Neříkám lepším nebo horším, ale silnějším. Thajsko je čistý ráj, pro mne jednoznačně vede. Kambodža je malý ráj se zajímavou příchutí.