Neodolal jsem a rozhodl jsem se popsat první pocity, které mám z našeho vstupu do Číny. Vstoupili jsme do ní předevčírem a rozdíly byly znát okamžitě.

Mezi Vietnamem a Čínou existuje ostrá hranice národnostního složení. Většinou bývají národnosti na hranicích smíšené, jako pozůstatek historického mixování jednotlivých etnik. Hranice, kterou jsme prošli my, je jiná. Je to ostrá čára s jedním etnikem na straně jedné a druhým na straně druhé. Loučíme se tak v mžiku s národem, který nám dělal posledních šest týdnů společnost.

Hned za hranicemi přestává existovat latinka a všechny nápisy mění podobu. Před sebou máme už jen a pouze piktogramy. Nikdo neumí anglicky, vytahujeme tak připravené překlady a snažíme se najít bankomat a autobusové nádraží. Po troše bloudění vstupujeme do autobusu, který nás má na nádraží dovézt. V autobuse neexistují lístky, každý cestující při vstupu vhází do ocelové krabice jeden Juan. Řidič vhazování vstupného prakticky nevěnuje pozornost.

Po cestě na nádraží sledujeme město. Je jiné než o pár kilometrů jižněji to vietnamské. Jsou tu výškové budovy. Ne vyloženě mrakodrapy, ale na prstech dvou ruk byste jejich patra nespočítali. Znovu velký rozdíl. Takové budovy byste těžko hledali i v Hanoji!

Dostáváme se na autobusové nádraží. Je, na takové město, velké a prostorné. Všude je čisto. Po hodině vyjíždíme, čeká nás osmihodinová cesta jižní Čínou do města Kunming.

Cesta utíká poměrně rychle. Mění se nejen kvalita silnic, ale i složení dopravy. Silnice jsou překvapivě dobré hned od hranic. Masivně na nich přibývá aut. Většinu naší vietnamské cesty jsme měli možnost vidět jen malé motorky. Kolem se také rapidně mění krajina. Nejsou tu divoké lesy, ani malé vesničky s dřevěnými domky. Všude kolem je jen kulturní krajina. Míjíme rozsáhlé banánové plantáže i sady gumovníků. A to nejen v údolích. Užitkové rostliny se nachází i na kopcích, které by u jižního souseda zůstaly neobdělané. Každý kousek země je upotřeben, součástí procesu.

Jak město, ze kterého vyjíždíme, tak náš dnešní cíl - město Kunming, jsou překvapivě čisté. Žádné odpadky na zemi, žádná špína. Na ulicích stojí odpadkové koše dvou barev - zelené a modré. Zelené jsou na recyklovatelné materiály.

Kunming je třímiliónové město, hlavní centrum provincie Yunnan. Vstupem do něj se můj pocit definitivně mění. Připadám si naprosto jako v Evropě. Žádné tradiční budovy, žádný asijský "šarm". Vše je funkcionální. Jezdí tu moderní auta, malé motorky jsou tu téměř nehlučné - všechny elektrické. Město na mě působí jako Brno, kromě toho, že tu nejezdí tramvaje. Jediné, co ho odlišuje, jsou obrázkové nápisy. Nelíbí se mi to. Kvůli tomuhle jsem sem nejel. Nechci koukat na moderní města, kde těžko hledat rozdíly s evropskými metropolemi. Chci zpátky do Asie, zpátky do míst, kde člověk neměl pochyb, že právě prožívá a vidí něco, co jinde nemá šanci vidět.

Možná to je i tím "zbytkovým Vietnamem v krvi". Stává se mi to téměř pokaždé, když nějakou zemi opouštíme. Nechce se mi jinam, líbí se mi tam, kde jsem, zvykl jsem si tam a chápu, jak vše chodí. Obvykle to trvá tak týden a pak příznaky odezní. Výjimkou bylo pouze Thajsko, které ve mě zůstalo možná i měsíc. A výjimkou bude asi i Vietnam, který ve mě zanechává nejen vzpomínky, ale i pocit okouzlení. Čína se mi ale pár dní po příjezdu vysloveně nelíbí. Doufám, že to alespoň částečně přejde…

Čínskou supervelmoc budeme muset projet "indickým" způsobem. Už dávno jsme ho opustili, prakticky vstupem do Kathmandú. Jde vlastně o dlouhé přesuny mezi městy a následné kratší výlety po jejich okolí. Čína nám svou velikostí vlastně ani nedává na výběr. Pokud chceme vidět alespoň několik jejích provincií, není jiná možnost přesunu.

Čína nás ve skutečnosti přijala velice pěkně - ztrácí se špína, vítá nás moderní společnost a lidé jsou tu také příjemní. Jen nás vítá někam, kam nemáme příliš zájem zavítat. Evropu můžeme vidět i doma.

Aktualizace: Po příchodu do hostelu, který je mimochodem opravdu pěkný za 500 korun na noc, se připojujeme k Internetu. Realita čínské "svobody" se začíná projevovat. Nejen, že je kompletně blokovaný facebook, na některé stránky není možné vstoupit a načítání stránek, díky cenzurnímu filtru, trvá neskutečně dlouho, ale prohlížeč mi hlásí, že je třeba stáhnout i speciální verzi aplikace určenou pro čínský trh. Stejně, jako se v Číně nachází i světově proslulá Velká čínská zeď (anglicky Great wall), nachází se tu také proslulý cenzurní filtr (anglicky Great Firewall). Takže pozor - velký bratr nás sleduje a každá stránka, kterou procházíme je odteď pod dohledem.

V Číně jsme byli tou dobou týden a teprve si utvářeli prvotní obraz o této zemi, jejích pravidlech, zvycích a lidech. A v tu chvíli nám "zkřížil" cestu pan Franklin a jeho manželka. Byli jsme ten den ve městě Lijiang, tedy přesněji v nedaleké vesničce jménem Shuhe. Je to jedno z míst, kde máte možnost okusit čínské město v duchu středověku. Turisty se to tu jenom hemží, ovšem ne těmi západními. Ti jsou tu vzácní, všude kolem se tu prochází turisté tuzemští, kteří urazí třeba i tisíce kilometrů, aby nasáli atmosféru staré Číny. Město samotné se během poslední dekády stalo terčem turismu, který proměnil nejen místo, ale i domorodé obyvatele. My sem teprve před pár hodinami dorazili a vydali se do nedaleké restaurace na večeři…

Hned potom, co jsme si objednali, se u nedalekého stolu zvedla smíšená rodinka a chystala se k odchodu. Pán - běloch, byl už v letech, tipoval bych ho tak na šedesátníka, jeho manželka Číňanka, asi kolem třiceti a kolem pobíhali tři čínské děti s lehce evropskými rysy.

Pán se u nás zastavil a ptal se, odkud jsme. Je to taková ta otázka na prolomení ledů, kterou slýcháme často. Potom, co jsme mu řekli, že z Čech, se v jeho tváři objevila okamžitá radost. Miluje Prahu a Českou republiku obecně. Po chvilce mělkých otázek se k nám téměř vnutil a posadil se vedle mě. Byl v rozverné náladě a na jeho gestikulaci to bylo vidět. Slavil ten den narozeniny, bylo mu 68 let. Potom, co si přisedl, vyzval i svou manželku, aby si u nás posadila.

Pan Franklin je původem Belgičan, vzdělaný a inteligentní člověk, který se živil jako zubař. I když většinu života strávil v Belgii, má procestovánu pěknou řádku zemí, z nichž v některých také jako zubař působil. Proč o tom ale vlastně píšu? Ten člověk nás totiž něčím zaujal. Bydlel už téměř čtyři roky v Číně a ať už chtěl, nebo ne, tak podstatným způsobem změnil náš pohled na tuhle zemi. Ukázal nám ji totiž "zevnitř".

Setkání ten večer to bylo celkem příjemné a vzhledem k tomu, že nás na další den pozval k němu domů a naše lačnost po "pravdě o Číně a jejich pravidlech" byla příliš silná, rozhodli jsme se jeho pozvání přijmout. Další den nás tak jeho žena vyzvedla a odvezla do odlehlého rodinného domečku za městem.

Přestože on se o nás téměř nic nedozvěděl a téměř na nic se nás ani neptal, sám nám toho o sobě napovídal hodně. Přisuzuji to především té stařecké "upovídanosti", při které se ti "životem protřelí" chtějí podělit o svá moudra s těmi mladými. Vzhledem k tomu, že nás zasypával zajímavými fakty, tak nám to ani příliš nevadilo.

Jaká tedy je, podle něj, Čína zevnitř?

Především ji není možné pochopit, pokud se v zemi nacházíte jako turista. Vše funguje diametrálně odlišně, pokud máte jenom krátkodobé turistické vízum v pase. V tu chvíli zažíváte to, o čem určitě popovídám v příštích kapitolách. Jak ovšem vypadá Čína, když se rozhodnete v ní usadit natrvalo, nebo dokonce pracovat? Především, Čína je kapitalistická země. Ne svým státním aparátem, ale v hlavách lidí, kteří se v ní nacházejí. Vše a to doslova vše se tu točí kolem peněz. Sám náš hostitel ji nazval tou "nejkapitalističtější zemí na světě, se kterou se třeba USA naprosto nemůže rovnat". Lidé přemýšlejí v číslech a hlavně tak také jednají. Nic nemá hloubku, nic nemá jiný důvod. Peníze, peníze, peníze. A když je nemají, tak se ptají, proč je nemají a ti ostatní ano. A závidí. Pokud se tady tedy usadíte, jako pan Franklin a máte své peníze ušetřené na důchod, pak právem očekávejte problémy. Lidé se budou ptát a závidět. Když u Vás zavětří peníze, vše se automaticky stává dražší. Ne proto, že jste Evropan a ne proto, že máte peníze. Jednoduše proto, že oni nemají tolik peněz jako Vy. Kdekoliv to jde, tam se Vás pokusí obrat. A nejen to. Když už Vás obrat nemohou, protože nemají příležitost, snaží se Vám uškodit tak, aby Vás to alespoň co nejvíce stálo. Ví, že z těch peněz nic nedostanou, ale budou mít škodolibou radost, že Vy budete platit.

Ze spousty příkladů, které jsme během těch dvou setkání slyšeli, bych uvedl třeba jen samotné přestěhování tohoto pána, které ho vyšlo velice draho. Vzhledem k tomu, že je velkým obdivovatelem umění, sběratelem a vášnivým čtenářem, tak množství věcí, které bylo třeba přestěhovat z Belgie do Číny, bylo hodně. Sošky, obrazy, starožitný nábytek, knihy, hudba, filmy… Dopředu byl varován svými známými, že všechny věci prochází cenzurou, takže může přijít o konkrétní tituly knih, popřípadě filmů. Nic takového se nestalo. Všechny cenzurovatelné předměty prošly cenzurním aparátem. Co ale nepřišlo? Dva tisíce jeho knih, těch, které nebyly v rozporu s čínskou doktrínou, se "ztratilo", cédéčka a DVDčka se vypařila a hlavně, spousta soch a starožitného nábytku byla naprosto zničena. Ne poničena stěhováním, ale zničena. Úmyslně. Na jednotlivých věcech bylo jasně patrné, že je někdo doslova rozmlátil a poslal dál. Proč? Jaký to mělo smysl? Závist. Závist a škodolibá radost.

Lidé v Číně jsou podle zkušeností Franklina doslova národem barbarů. Tento názor, k našemu překvapení, sdílí i jeho žena - rodilá Číňanka, která tu žila až do svých osmnácti let, kdy se dostala pracovně do Evropy. Tam pak osm let pracovala a seznámila se i se svým budoucím manželem. Podobnou zkušenost nám i ona popisovala mnohokrát a sama říká, že se zde necítí šťastná. Nebýt její rodiny, kvůli které se vrátila, dávno by se již odstěhovali zpátky do Evropy, což také mají v plánu během několika let udělat.

Číňané neoceňují kulturu, nedoceňují umění. Nezajímá je historie ani příroda. Zajímají je peníze a vše co se kolem nich točí. To také ústí v jejích naprostou povrchnost. Není důležité, co je na obraze, je důležité kolik obraz stojí a jak je velký. Čím větší, tím lepší… Větší přece znamená obvykle i dražší, že? Čínská kultura již prakticky neexistuje. Vše je nahrazováno věcmi novými, funkčními a standardizovanými. Nové totiž znamená drahé. Číňané vracející se z Evropy hodnotí dovolenou jako:"There is nothing to see in Europe" (v Evropě není nic k vidění), nevidí historii, nevidí kulturní dědictví.

Ale nezůstaňme jen u toho. Číňané mají často velmi spoře zařízené byty, ty totiž nejsou na odiv okolí. Zato jejich zevnějšek a vše co je s tím spojeno se bliští - často kupují auta nad svoje poměry, drahé hodinky, několikrát do roka mění mobily za novější modely. To je ukázka jejich bohatství, jejich prestiž.

Lidé tu k sobě navzájem nemají naprosto žádný respekt. Ženám tu nikdo nepomáhá s kufry, starší nepustí nikdo sednout, lidé se cpou. Já a já především...

Zní to strašně. Návštěva tohoto pána nám podstatným způsobem "pokřivila" vnímání okolí, ale kdyby to říkal jen on. Jeho manželka s ním byla naprosto zajedno. A nemluvili o jednom konkrétním místě. Podobnou zkušenost mají z mnoha míst v tomto státě.

Číňané mají obecně mělké vzdělání. Samozřejmě tu najdete dobré školy, ze kterých vycházejí špičkový odborníci. Tyto instituty jsou však velmi drahé a pro velkou většinu lidí finančně nedostupné. Kdeže to jsme? Je to komunismus - vláda lidu, kde jsou si všichni rovni, nebo kapitalistické školství? Pokud tedy nemáte na toto drahé školné, musíte se spokojit s veřejným školstvím. A to je katastrofální. A cítíme to na vlastní kůži. Při odpovědi na otázku "odkud jsme" se většina lidí tváří naprosto nechápavě. My neříkáme, že jsme z Čech, my říkáme, že jsme z Evropy… A lidé neví! Evropa? O tom jsem neslyšel. A když už někdo ano, má za to, že je to součást Ameriky…

Přesto všechno jsou tu lidé na svou zemi náležitě pyšní. Dokonce by se dalo říct až rasově hrdí. Považují se totiž za tu lepší rasu, tu která přebírá otěže světa a nechává ostatní za sebou.

Faktem je, že Čína se dostává do popředí světové ekonomiky. Ale zase, za jakou cenu? Dozvěděli jsme se o praktikách, které mají čínští obchodníci v zemích třetího světa, kde považují lidi čistě za námezdní sílu a úděsné pracovní podmínky vede dělníky často do demonstrací. Není výjimkou, že do bouřících se dělníků nechávají čínští předáci střílet. Až se tomu nechce věřit… Ale fakta mluví za všechno. Stačí si jen přečíst o jejich praktikách v Africe nebo nedaleké Indonesii. Lidský život nemá pro Číňany příliš velkou cenu, tedy alespoň v porovnání s cenou života v Evropě.

Čínská vláda je doslova prorostlá korupcí. Nebavíme se tady o klasických aférách, které se stávají všude. Tady platí pravidlo - nepodplatíš - nemáš. Čínská vláda tu nemá daleko k mafii a jakákoliv fakta o tomto tématu, která vyjdou najevo, jsou už v zárodku cenzurována. Dobrým příkladem budiž spolupráce vrchního velení čínské policie a pěstitelů drog, která v nedávné době vyšla najevo. Čínská vláda každým rokem vyhodí z pozic padesát tisíc státních zaměstnanců za korupci a prohlašuje to za obrovský úspěch v boji s korupcí. V praxi jde ovšem o malé ryby. Ty velké, ti kteří se nechávají uplácet v mnohonásobně větší míře, jsou zároveň iniciátory těchto "protikorupčních akcí" a vyšetřování na ně samozřejmě "nedosáhne".

Televizní programy jsou tu čistou propagandou. Dobrých zpráv je plno, Čína jde pořád nahoru. Špatné zprávy se jako zázrakem odehrávají pouze za hranicemi země.

Lidé tu samozřejmě o všem vědí, žijeme v globálním prostředí, není možné vše utajit. O korupci se ví, o cenzuře se ví. Ale všem je to jedno. Je to o zvyku. Lidé si zvykli a sami se tak stali součástí systému, ve kterém dále pokračují. Přibližně devět z deseti lidí je tu s vývojem nespokojena, ale co? Nemá cenu jít proti, tak pojďme v proudu.

Je těžké tomu věřit. Číňané jsou totiž, očima turisty, příjemní a hlavně milí lidé. A my to kolem sebe také tak vidíme. To, co jsme ovšem slyšeli v domě této smíšené rodiny, nám vyráželo dech. A těžko tomu argumentovat. "Tohle nezažijete, dokud tady nežijete. Pak teprve poznáte pravou Čínu.“. Touhle větou bych tento článek rád ukončil. Byla to totiž ta samá věta, kterou pan Franklin končil své vyprávění o tomhle největším "komunismu" na světě.

Musím přiznat, že mne Čína něčím zaujala. Nezaujali mne ani tak lidé a místa, které projíždíme, ale ryzí fakt, že se nacházíme v totalitní zemi. Už jsme během naší cesty sice několikrát stanuli na půdě komunistického státu, ale nikdy to pro mne nebylo tak do očí bijící jako tady. Zajímá mne především, jak tu lidé žijí, jak přemýšlí, co mohou a především co musí. I proto bylo setkání s Franklinem velkým plusem. Já šel ale hlouběji. Hledal jsem, četl jsem, dozvídal se…

Jednou z oblastí, která mne zaujala a která neodmyslitelně patří k tomu "pídění" se za informacemi, je samotná historie této země. Komunistická Čína ji nemá dlouhou, jde vlastně jen o něco více než šedesát let, ale jaká vlastně je? Učebnice dějepisu, v době mého studia gymnázia, prakticky končila Druhou světovou válkou, takže bylo zajímavé se detailněji do minulosti této země ponořit. Myslím, že stojí za to se tu o ní zmínit a jsem si jistý, že nebudu sám, kdo se dozví něco nového.

Skutečný počátek komunismu v Číně bychom měli hledat v době, kdy vznikla její komunistická strana. Psal se rok 1919 a čínští studenti tehdy demonstrovali proti tzv. Versaillské smlouvě, což byl jakýsi závěrečný rozsudek První světové války. Číňané nebyli spokojeni. Přestože stáli na straně spojenců a podporovali je poskytováním pracovní síly, mocnosti se rozhodli většinu jejich poválečných proseb nevyslyšet a daly přednost Japonsku. To také dalo podmět pro vznik strany.

V Číně v té době vládla strana jménem Kuomintang, jejímž lídrem se v roce 1925 stal Čankajšek. Kuomintang spolu s nově vzniklou komunistickou stranou nedokázaly vést rozumný dialog a brzy došlo de facto k občanské válce. Komunisté měli základnu a větší podporu především na venkově, zatímco vládnoucí strana ve městech. V jedné z odlehlých provincií vyhlásili komunisté nezávislou Čínskou sovětskou republiku. Čankajšek tuto povstání potlačil, čímž donutil komunisty k tzv. "Velkému pochodu" do nehostinného terénu na severozápadě, odkud se rozhodli vést partizánskou válku. Během Velkého pochodu dostala strana svého nového vůdce jménem Mao Ce Tung, obdivovatele Lenina a později i Stalina.

Občanská válka pokračovala a pravděpodobně by ji nakonec i Čankajšek vyhrál, kdyby nedošlo k začátku Druhé světové války a invazi Japonců. Ti v roce 1931 obsadili velkou část severní Číny zvanou Mandžusko, což vedlo obě čínské strany k dočasnému smíru a "přednostnímu vyřešení venkovních záležitostí".

Během Druhé světové války sehrála Čína zásadní roli ve zničení japonského impéria. Ač je její úloha často opomíjena, po celou dobu války vázala čínská fronta přibližně milión japonských vojáků, kteří by, v případě možnosti jejich přesunu, mohli podstatně změnit průběh celé tichomořské scény. Mao Ce Tungova strana se ve válce příliš neangažovala. Přestože došlo k dočasnému složení zbraní a přerušení občanské války, Mao se snažil si během této doby především posílit svoje pozice v zemi a připravit lepší půdu pro další postup, namísto odporu proti japonskému agresorovi. Čankajškova armáda byla naopak plně zaměstnána japonskou frontou a ztrácela na síle ve vnitrozemí.

Brzy po japonské kapitulaci a konci Druhé světové války došlo k dalším roztržkám a v roce 1946 už byla občanská válka znovu v plném proudu. Sovětský svaz po válce předal Mandžusko, které na konci války dobyl, do rukou Maa a jeho armády pak postupně ze severu vytlačovaly Kuomintang dále k jihu. V roce 1949 již bylo rozhodnuto. Mao vyhnal Čankajška z pevninské Číny a založil Čínskou lidovou republiku. Čankajšek byl nucen se stáhnout na ostrov Tchaj-wan, který je dodnes pojmenován "Čínská republika" (stejně jako byla celá kontinentální Čína před Druhou světovou válkou) a vytvořil zde nové sídlo vlády. Obě země si navzájem dělají výhradní právo na území té druhé, neuznávají opoziční vládu jako skutečnou vládu země a tím pádem tyto, dnes už prakticky nezávislé země, spolu oficiálně nemají žádné diplomatické vztahy. Čína dodnes nerozvíjí zahraniční vztahy se zeměmi, které se diplomaticky s tchajwanskou Čínskou republikou stýkají.

Mladá komunistická Čína se ze začátku potýká s řadou problému - především ji, kromě světového komunistického jádra, neuznává žádný stát za právoplatnou vládu země, je třeba dostat zemi z mnoha ekonomických problémů a obnovit chod po válce. Mao tak zavádí pětileté plány, dochází k podpisu strategických spojenectví se Sovětským svazem a k mnoha sociálním i ekonomickým reformám v duchu komunistických idejí.

Nedlouho po vzniku samostatného státu se také Mao začíná poohlížet po teritoriálních "vnitřních" problémech. Jedním z nich je pro něj i Tibet, což byl do té doby prakticky nezávislý stát. V roce 1950 tak jednotky Čínské lidové armády vstupují do Tibetu a začíná tak, dnes již více než šedesátiletá, okupace této budhistické země. Indie, po obsazení Tibetu, ubezpečuje Čínu, že v této oblasti nemá žádné ambice, pokud zůstane zachován existující politický a sociální systém oblasti. Tibet je Indií považován za nárazníkovou zónu s Čínou a toto prohlášení bylo pouze úhybným manévrem, který měl zajistit Indii alespoň částečné zachování této zóny proti komunistickému sousedovi. Mao souhlasí a Tibetu je povolena částečná autonomie.

Mao se během šedesátých let pouští do dvou velkých "experimentů" se společností. Tím prvním je "Velký skok kupředu", kterým se pokouší ve velmi krátké době přetvořit zemi, založenou na tradičním zemědělství, na industriální společnost. Znárodnění, kolektivizace půdy a násilný "zrod" průmyslu ústí ve smrt neuvěřitelných 45 miliónů lidí, většinou následkem hladomoru.

Mao tímto krokem ztrácí svou neochvějnou pozici a pro její znovuupevnění spouští druhý experiment nazvaný "kulturní revoluce". Jejím cílem je především odstranit možnou opozici, kterou jsou pro Maa studenti, učitelé a inteligence a přesunout je mimo dění, nejlépe na venkov.

Od smrti Stalina v roce 1956 dochází k trvalému zhoršování vztahů mezi těmito dvěma největšími komunismy světa. Nový lídr SSSR Chruščov je pro stabilizaci vztahů se západem, což se Maovi nelíbí, protože sám uznává teorii "ideologického boje". Mao se tak v této době také začíná odklánět od svých původních komunistických vzorů a vidiny marxisticko-leninistické společnosti a vytváří si "vlastní" komunismus nazývaný později "maoismus". Mezi SSSR a Čínskou lidovou republikou tak začíná docházet doslova k ideologickým roztržkám a hádkám. Během Kubánské krize v roce 1962, která mohla vyústit až v atomovou válku, se Chruščov rozhoduje ustoupit Kennedyho ultimátu a zabránit tím globálnímu konfliktu. Mao to vnímá jako zbabělost a stejným způsobem pak Chruščova i označuje. Ten ho naopak nazývá provokatérem, který je schopen rozpoutat atomovou válku.

Studená válka - tou dobou v plném proudu, tak má, ač se to u nás málo ví, ve skutečnosti tři hráče - SSSR, USA a Čínu. Mezi těmito státy dochází během těch čtyřiceti let k několika zajímavým momentům…

Čína se dostává do konfliktu se svým sousedem - nejlidnatějším státem světa - Indií. Nejasná pohraniční rozdělení vedou tyto dvě země k dohadům o území a oboustranné nárokování určitých teritorií. To vyúsťuje v šedesátých letech v pohraniční konflikty iniciované Čínou, čínskou podporou Pákistánu ve válce s Indií a čínské vměšování do vnitřní politiky Indie a podpory tamější komunistické strany. Sovětský svaz stojí po boku Indie.

Významným mezníkem je vstup Číny do atomového klubu. USA vidí v tomto programu velkou hrozbu a navrhuje Sovětskému svazu společné zničení jaderného programu Číny. Ten, přestože s programem nesouhlasí, však odmítá a tak je v roce 1964 proveden první čínský pokusný výbuch jaderné pumy.

Do těchto hádek znovu zasahuje vnější změna - válka ve Vietnamu. Čína a SSSR se ze začátku, přes vzájemné spory, pouští do společné podpory Severního Vietnamu. Severovietnamci obecně více důvěřují Sovětskému svazu, protože Čína odnepaměti považuje Vietnam za svou sféru vlivu a Vietnamci podezřívají Čínu z upevňování pozic ve své zemi.

Zhoršující se vztahy mezi Čínou a SSSR vedou Sovětský svaz k posílení armád na společné hranici a objevují se i zprávy o možnosti "preventivního útoku" na Čínu, který má zničit její jaderný potenciál. V roce 1969 také dochází k bojům na hranicích, použity jsou i tanky a letectvo. Přestože ztráty jsou velmi nízké, důsledky tohoto konfliktu jsou značné.

Čína začíná považovat SSSR za větší hrozbu, než jakou představuje USA, a odhodlává se k zásadnímu kroku - přehodnocuje svoji zahraniční politiku, oficiálně ruší diplomatické aliance se Sovětským svazem a posiluje spojenectví s Američany. Ti mají o zlepšení vztahů samozřejmě zájem, protože váhy velmocí ve Studené válce se přesunují na jejich stranu. Čína se tím ocitá na druhé straně barikády a až do konce devadesátých let bude země "soupeřit" se Sovětským svazem na různých místech světa jako Somálsko, Zimbabwe, Angola, Mosambik, atd. o prestiž a sféry vlivu.

Ten samý rok, co se Číňané odklání od SSSR, dosahuje Čínská lidová republika významného pokroku ve své zahraniční politice - dostává své místo v Organizaci Spojených národů namísto Čínské republiky (Tchaj-wanu) a následně ji většina států světa oficiálně uznává jako právoplatnou vládu v zemi.

Čína dává v pokračující válce ve Vietnamu Ho Chi Minhovi (vůdci Severního Vietnamu) na výběr - pokud přeruší dodávku pomoci ze SSSR, je ochotna Severní Vietnam značně finančně podpořit jak ekonomicky, tak vojensky. Ho Chi se nakonec rozhoduje dát přednost SSSR a tak proud čínské pomoci vysychá a zvyšuje se vietnamské pouto se Sověty.

V roce 1976 Mao umírá a po krátkém vnitropolitickém boji o moc se země nachází znovu pevně v autoritativních rukou nového vůdce. Straně se úspěšně daří dotvářet Maův kult osobnosti a v zájmu rozvoje dochází k mnoha ekonomickým reformám, které mění komunistický stát ve smíšené hospodářství, které by se dalo nazvat kapitalismem vedeným komunisty. Stát si ponechává rozhodující slovo prakticky ve všech spektrech, ale dává možnost vzniku soukromému podnikání, které se rok od roku rozšiřuje. Komunistická strana Číny nazývá tuto změnu "Socialismem s čínskými prvky".

Válka ve Vietnamu zanechává v Kambodži u moci tzv. "Rudé Khmery", kteří vidí svůj vzor v maoistické Číně a podle ní také uskutečňují svou kombinaci Velkého skoku vpřed a Kulturní revoluce v akci s názvem "Rok Nula". Rudí Khmerové zůstávají u moci další čtyři roky, dokud vietnamská armáda zemi neosvobozuje. To ovšem Čína považuje za zásah do své sféry vlivu a rozhoduje se k akci, která mohla vyústit až ve Třetí světovou válku. Čínská armáda překračuje hranice Severního Vietnamu a snaží se probojovat až do Hanoje. Ztráty na obou stranách jsou relativně vysoké a Vietnam tímto krokem "stojí" v danou chvíli na dvou frontách. Čína si uvědomuje možnou podporu ze strany Sovětského svazu a tak již před útokem posiluje svou hraniční armádu na severu až na sílu jednoho a půl miliónu vojáků a otevřeně prohlašuje, že je připravena vést zničující válku se SSSR. Ten váhá, ale nakonec do války nevstupuje. Vietnam je důležitým spojencem, ale ne natolik, aby byla ohrožena bezpečnost země. Do Vietnamu tak proudí pouze menší sovětská vojenská podpora, která má pomoci vietnamské armádě při přesunu vojsk z Kambodži na sever Vietnamu. Čína využívá tohoto pomyslného vítězství a veřejně prohlašuje SSSR za zrádce svých slibů Vietnamské republice.

Třetí válka v Indočíně, jak je někdy tento konflikt nazýván, nemá příliš dlouhého trvání. Přestože čínské vojsko vstupující do Vietnamu čítá téměř půl miliónu mužů, Vietnam, svou osvědčenou taktikou partizánské války, většinu jejich útoků odráží a daří se mu držet obě fronty stabilní. Čínská armáda se nakonec stahuje zpátky za hranice. Při návratu zpět uplatňuje politiku "spálené země", čímž významně ničí příhraniční ekonomiku severního Vietnamu.

V roce 1989, známém ve východní Evropě jako rok svobody, se dějí změny i v Číně. Obyvatelé demonstrují proti stávající vládě a korupci a požadují svobodu slova a demokratické reformy. Oproti téměř hladkému průběhu podobných "revolucí" v ostatních komunistických státech, se Komunistická strana Číny rozhoduje zasáhnout a nasazuje proti demonstrantům armádu. Touto akcí se lídři udržují v sedle, ale jejich pozice stojí několik stovek demonstrantů, především mladých lidí, život. Celý svět proti těmto násilnostem protestuje, jsou vyhlašována embarga, ale to na situaci příliš nemění. Komunistická strana "obhajuje" své velení a k žádným velkým změnám nedochází.

Dodatek: během posledních dvaceti let se vztahy Číny s většinou rivalů stabilizují a dochází k významnému pokroku jak v diplomatické tak ekonomické spolupráci. Čína se v tuto chvíli soustředí především na ekonomické "vítězství", ke kterému je mír ideálním herním polem. Nutno říct, že se na tomto poli Číně neobyčejně daří.

Pro naše poslední dvě generace je mír a stabilita cosi, co je dané. Nacházíme se přece v té civilizované a mírumilovné části světa a klid zbraní považujeme za standard. Většina z nás asi považuje i Čínu za součást tohoto světa. Poslední tři dekády této velmoci ovšem naznačují cosi jiného. Během šedesáti let byla Čína v konfliktu prakticky se všemi svými významnými sousedy a v některých případech šlo o rozbroje, které stáli život tisíců lidí.

Nerad bych dělal tu samou chybu, kterou většina z nás dělá, když jede na dovolenou. Už dopředu si dané místo oblíbíme. Chceme, aby se nám na dovolené líbilo, tak se těšíme na ten krásný kout světa, kam se chystáme. Máme tendenci "vidět jen to pozitivní" a to negativní přehlížet. Důvod je jasný - nechceme si přiznávat, že jsme udělali chybu, že jsme si vybrali a strávili ten vzácný volný čas někde, kde to za to nestálo nebo to nesplnilo naše očekávání. Většinou ani nechceme, aby tohle zklamání "zjistili" lidé kolem nás, tak namísto "nestálo to za nic" často říkáme "no, nebylo to špatné“, anebo „ale jo, šlo to".

Tuhle chybu udělat nechci. I když věřím, že většina návštěvníků Číny z ní bude mít asi trošku jiný pocit než já, nebudu se snažit svůj dojem nějak formovat.

Čína na mě "zapůsobila" velice zvláštním dojmem. Ze začátku jsem tomu těžko hledal vhodná přirovnání, protože jsem nic podobného neviděl. Až postupně mne napadaly určité metafory, které relativně přesně vystihovaly, jak na mne celá ta země působí. Především, je to šeď. Šeď, která se táhne od začátku až do konce. Tu a tam se objeví něco, co ten pocit rozkrojí a Vy vidíte i jiné barvy, ale obecně bych tomu jinou barvu z celé škály nedal. Občas mi to tu celé připadá jak Las Vegas. Celé je to tu zašedlé, ale z ničeho nic narazíte na megalomanskou stavbu, něco co naplno zaujme Vaši pozornost. Ať už je to vládní budova, nádraží, pomník nebo nový mrakodrap, jeho úkol je naprosto zřejmý - okouzlit. Máte se cítit malí a nevýznamní a stavitel a vlastník tohoto místa (což je téměř vždy stát) má udělat dojem mocného a nadčasového génia. Většinou tento cíl splní své poslání, ale ve chvíli, kdy se nad tím vším zamyslíte, pochopíte ten skutečný důvod toho všeho. Tím totiž není ani tak okouzlit, ale oslnit natolik, abyste zapomněli na všechnu tu průměrnost a šeď kolem a soustředili se jenom na ten jeden bod.

Čína se snaží být "novou Evropou" nebo možná "novou Amerikou" a nebrání se použít všemožných zbraní, aby nás zmátla. A skutečně, sám přiznávám, že se můžete občas velice lehce nechat zmást. Ale určitě znáte ten přídomek "levná čínská kopie", kterou slýcháme u mnoha druhů výrobků i u nás. Tak takhle nějak na mne Čína působí. Je to doslova "levná čínská kopie" západní civilizace. Často tu vidíte tu stejnou technologickou vyspělost, někdy dokonce i větší. Vidíte moderní svět plný nových aut, chytrých telefonů a kol na elektrický pohon… Ale co se skrývá za tímhle obalem? Je to šeď. Funkční šeď.

Ta šeď má v Čechách překvapivě jednoduchou metaforu. Představte si, že se procházíte po novém panelovém sídlišti v 80. letech. Vše je nové, čisté a funkční a přesto až tristně šedé - to je Čína. A abych uvedl věci na pravou míru - uprostřed tohoto sídliště naleznete vládní budovu s dvacet metrů vysokou moderní bránou a zcela bezděčně vypustíte z pusy "wow".

Stejně, jako jsem si k Číně přiradil barvu šedou, tak podobně na nás koukalo i počasí - všude jsme měli zašedlo, pokud svítilo sluníčko, tak byl všude zvláštní opar, který nám nedovoloval vidět dále než na několik set metrů. Je to pravděpodobně létem a vysokou vlhkostí, přesto nám občas připadalo až nemožné, aby tohle byl hlavní důvod toho oparu kolem - zažili jsme mnohem "vlhčí" počasí a tohle ho neprovázelo.
 
Čínské jídlo na nás moc velký dojem neudělalo. Především - Číňané považují tlusté maso za naprosto běžnou součást pokrmu, takže jsme bohužel měli mnohokrát tu zkušenost, že nás "masožravá" nálada přešla prakticky okamžitě, co jsme viděli, co je nám servírováno. Nebylo to nic než špek. Doslova. A nešlo o výjimku.

Překvapilo nás, jak často se tu konzumují instantní nudle. Nejde o klasické nudle, ale skutečně o ty instantní, které se u nás prodávají za několik korun se dvěma sáčky, z nichž v jednom se nachází "příchuť" a v druhém "omastek". Oni je tu jedí všude! Mají tu výběr z mnoha značek i druhů, horkou vodu na zalití tu seženete na většině veřejných prostranství. Nenapadá mne jiné spojení než "průmyslové jídlo - průmyslová společnost".

Jejich pokrmy obecně jsou často hodně pálivé (vzhledem k množství čili, které je do něj přidáváno), ale hlavně velice mastné. Jídla tu často doslova leží v oleji a jediná možnost, jak je ředit, je popíjením piva. To je tu naštěstí stejně oblíbené jako u nás, ačkoliv se tu často pije nechlazené, tj. s venkovní teplotou, která tu dosahuje až třiceti stupňů.

Není divu, že tu náš zažívací systém vyhlašoval frekventovaně stávky a docházelo k situacím, kdy bylo třeba "jednat" velmi rychle. Naštěstí jsme to vždy s grácií zvládli:)

Neuvěřitelná přítomnost tuků v jídle nás také vedla k zajímavému paradoxu - úniku k západním fast food řetězcům. Několikrát za týden jsme tak dali tělu pokoj a nakrmili ho "bezpečným" pokrmem z McDonald's nebo Burger King. A musím říct, že jsem se na hamburger snad ještě nikdy netěšil tolik, jako tady.

Čína je obecně velice drahá. Nejedná se pouze o ubytování, které těžko seženete levnější než 500 korun na noc, ale také jídlo a vstupné se tu může směle rovnat našim cenám. Vstupy do historických objektů jsou zde napříč spektrem předražené a stává se tu, že tu za jednu vstupenku zaplatíte i tři až pět set.

Co nás hodně zklamalo, byla cena kávy. Ta je tu doslova "pro vyvolené". Zatímco v jihozápadní Asii to byl nápoj chudých za cenu maximálně dvaceti korun, tady se pod padesát nedostanete. Průměrnou cenou je tu ovšem sedmdesát korun za espresso a to je navíc kvalitativně podprůměrné.

Trasa naší cesty vedla z vietnamského městečka Lao Cai a sousedního čínského Hei Kou do Kunmingu a následně do Dalí, Lijiangu, Leshanu, Chengdu, Xi'anu, Pingyaa a Pekingu. Tam jsme vyřídili mongolská víza a koupili lístek na vlak do hlavního města Mongolska, Ulánbátaru. Většinou jsme se přesunovali autobusy a vlaky, okusili jsme ale několikrát i noční vlakové spoje, které jsou tu na lepší úrovni než ty indické. Na druhou stranu, v Číně je možné koupit lístky i na sedadla v nočních spojích, kde se prakticky nedá spát, protože sedadla jsou naprosto neflexibilní. Bohužel jsme v tu chvíli neměli jinou možnost, než vzít alespoň tuto variantu, protože noční čínské vlaky jsou často beznadějně plné.

Naše původní trasa cesty obsahovala navíc okliku do města Zoige, Langmusí a Xinian, kterou jsme chtěli uskutečnit z Chengdu. Tuhle část jsme nakonec neměli to štěstí prozkoumat. Přestože jsme našli možnost, jak logisticky tuto trasu do venkovních oblastí absolvovat, ve chvíli, kdy už jsme byli na cestě do nitra venkova, se autobus zastavil a nakonec se musel vrátit zpátky. Prudké deště totiž způsobili sesuvy půdy, které znemožnily průjezd horským průsmykem.

V Pekingu jsme měli možnost navštívit i vystoupení světově proslulých čínských akrobatů a nutno říct, že to byl vážně zážitek. To, co tito artisté předváděli, bralo samo o sobě dech, ale hlavně, skvělá show Vás často nechávala v napětí, zda to tihle přeborníci vlastně zvládnou. Jednu chvíli držel jeden z nich ve vzduchu dvě akrobatky najednou - jednu rukama a druhou nohama, pak před Vámi pět motorek ve velké rychlosti krouží v malé kulaté kleci a nakonec žena roztáčí hned několik deštníků špičkami noh a hraje si s nimi, jako by to snad šlo samo. Artisti v našich cirkusech by vážně mohli jenom valit oči.

Suma sumárum - až se mi to nechce takhle natvrdo shrnovat, ale je to tak. Čína je jednoznačně tím nejslabším článkem celého řetězce naší cesty. I když před sebou stále máme tu poslední část, jíž je Mongolsko, pochybuji, že bude schopno Čínu "předstihnout".

Co to vlastně znamená "jiná kultura"? Sám jsem si nebyl nikdy jistý, v čem spočívá jádro této otázky. Je za tím styl stolování a příprava jídel, historické kořeny, jazyk a písmo nebo třeba památky? Samozřejmě, může to být kterýkoliv z popsaných aspektů, případně i všechny dohromady. V Číně jsem ovšem pochopil tu stěžejní věc, tu, na kterou se tato otázka vlastně ptá. Kultura není něco konkrétního, nelze si na ni sáhnout a ani ji jednoduše vyměnit za jinou. Je to stav, stav mysli. Je to souhrn principů, které vidíme kolem sebe a které jsme si během života osvojili. To je kultura. Jestliže mi teď tedy někdo řekne "to je jiná kultura", nemá pro mne tohle oznámení už nic společného s konkrétní zemí. Jde o způsob myšlení.

V Číně ten kontrast "jiné kultury" doslova bije do očí. Zvlášť pak pro člověka, který sem zavítá z kultury, která je obecně nazývána "západní". Ta je totiž charakteristická tím, že je velice konzervativní a omezená a tím i umírněná. Ta čínská je přesným opakem. Je liberální a neomezená. Která je lepší? Myslím, že na tuhle otázku se nedá objektivně odpovědět. Člověk vyrůstající v západní kultuře bude naprosto šokován tou čínskou. Naopak ten, kdo si osvojí tu čínskou, se bude cítit velice omezeně v té naší. Ve které kultuře vyrosteš, do té taky budeš patřit. A rád a dobrovolně.

Číňané nejsou omezováni mnoha společenskými pravidly. Pro ně je například jakýkoliv projev chodu těla jednoduše považován za součást člověka a tím pádem neurážející a nerušící. Číňané tak veřejně silně natahují "krmle" z krku a následně je plivou ven, což se Vám může stát naprosto kdekoliv včetně restaurací, autobusů a vlaků. Chrchlají, říhají a kašlou bez jakéhokoliv i náznaku ohleduplnosti a přikrytí úst. Na naší cestě vlakem jsme měli možnost být svědky toho, jak si Číňané krátí volnou chvíli. Jeden si vytahuje "holuby" z nosu a následně je otírá naspod svého sedadla, druhý si odštipuje nehty, které následně létají po vagónu a jednoho cestujícího tak budí přistávající nehet štípající do tváře. Třetí pak právě drží svého malého nahého synka v uličce vagónu a nechává ho čůrat na podlahu vlaku. Má sice záchod o deset metrů dál, ale co, vždyť je to jen pár deci moči...

Číňané se prostě nestydí. Často tu vídáme muže, jak chodí s "vyvalenými" pupky - tričkem vyhrnutým po prsa a obnaženým pivním mozolem přelívajícím se přes kalhoty. Trošku nechutné, ale zvyknete si…

Na druhou stranu má tenhle nedostatek studu i svá pozitiva. Číňané si tak například sami pro sebe jen tak tančí v parku na hudbu, procvičují si tai-či nebo se shlukují kolem hráčů čínských šachů a bez okolků radí a kibicují. Zatancovali byste si sami jen tak v parku?

Tohle je jiná kultura… Pošlete Číňana do Evropy a bude frustrovaný. Pošlete Evropana do Číny… A bude zděšený a znechucený.


Čína očividně ví, že doprava je základ rozvoje státu, a tak pro rozvoj této oblasti dělá maximum. Jejich dálnice jsou na vynikající úrovni se skvělou strukturou a organizací, navíc často naddimenzované a připravené na dopravu 21. století. Na silnici nás překvapuje několik zajímavých faktů. Především je to vysoké procento řidiček, což jsme zatím v jiných státech téměř nepozorovali. Ženy tu řídí auta, taxíky, tuk tuky i nákladní vozidla. Na silnicích tu vidíte spoustu aut neznámých značek s povědomými tvary. Jsou to všechno čínské značky, často vůbec nevyrábějící na export. Proč také? Čína má největší trh světa. Najdete tu ale i spoustu známých značek, včetně našich škodovek, z nichž tu jednoznačně vede Superb.

Hitem posledních několika let jsou na silnicích především elektrické "skútry". Tichá, ekologická i ekonomická vozítka jsou tu na každém kroku a zdá se, že dostupná téměř každému. Vzhledem k tomu, že jejich maximální rychlost je něco přes třicet kilometrů v hodině, nemusíte mít v Číně pro jejich řízení ani řidičský průkaz ani helmu. Nahrazují tak spíše kola, kterých tu uvidíte pomálu. Lidé prostě sedí a elektrické motorky pracují za ně. Budoucnost, která podle mého názoru posune Čínu nahoru v žebříčku obéznosti o mnoho stupňů výše. Děti se tu často docela zakulacují a lepší už to asi nebude.

Stejně jako automobilová doprava je tu výborně zařízena i veřejná doprava. Metro tu může směle soupeřit s předními evropskými metropolemi, ale co především - je téměř zadarmo. Veřejná doprava je tu opravdu tím komunistickým snem. Jízdenka na autobus, po celém městě, stojí jeden juan, metro dva (jeden juan jsou přibližně tři koruny). Metrem tak může jezdit opravdu každý. Lidová doprava. A kvalita je více než dobrá.

Co v Číně jednoznačně zklame, je přístup k médiím. V Číně prakticky nenaladíte nečínský program, všechny stanice jsou veřejnoprávní nebo pod přísnou kontrolou státu a satelitní příjem je zakázaný. Patnáct kanálu veřejnoprávní televize nese označení CCTV, což je úsměvně také anglická zkratka pro průmyslové monitorovací systémy (venkovní kamery). Anglicky mluvící stanice je tu jen jedna, také čínská a obvykle plná pozitivních zpráv o komunistických úspěších.

Přístup k Internetu, jak už jsem psal, je tu rapidně omezen. Nejenže filtrování komunikace vede k citelným poklesům rychlosti, ale často Vám není povolen přístup i na mnoho (z pohledu samotné komunistické doktríny) neškodných stránek. Ty často filtr, preventivně nebo z nedokonalosti, nepropouští také.

Zajímavé jsou i reklamy, které se tu na Vás valí ze všech stran. Jsou jiné než ty evropské. Nenapadá mne lepší přirovnání než "akčnější" nebo "zářivější". Neustálé přeblikávání obrazů, zářivé vyskakující nápisy i jasné barvy, vše se leskne a často svítí. Skoro bych řekl až "naivní". Tak na mne ty reklamy působí. Není v nich nápad, nic co by diváka zaujalo. Jen spousta pohybu a změn. Pastva pro oči, nic pro duši.

Nakonec už přidávám jen pár zajímavostí o Číňanech.

Muži se tu často zbavují srsti úplně všude. Nejen, že tu není obvyklé mít strniště, knír nebo bradku, pánové tu často mají i holé ruce a nohy.

Během siesty je tu naprosto běžné usnout tam, kde zrovna jste. Dát si tak šlofíka na stole v restauraci je naprosto běžným jevem.

Ženské tu chodí jako "kozy". Jinak to prostě napsat nejde. Při chůzi dávají nohy do "O" a působí to směšně a neelegantně.

Příroda je tu, snad kromě úplného jihu, velice podobná té naší. Krásných přírodních úkazů je tu hodně, ale flóra pravděpodobně není pro Evropana největším lákadlem návštěvy.

Právě sedíme ve vlaku na trase trans-sibiřské magistrály ve směru Peking - Ulánbátar. Je půl deváté večer a za několik minut zastavíme na čínsko-mongolské hranici. Vlak vyrazil z Pekingu v osm ráno a do Ulánbátaru je to stále nějakých 18 hodin cesty. Nutno říct, že vlaky tohohle světoznámého expresu jsou na velmi dobré úrovni. Je tu klid a čisto. Během dne se nám před očima měnila krajina, osídlení i počasí. Především se citelně ochlazuje. Ráno jsme nastupovali v kraťasech a odpoledne už navlíkali mikiny. Ráz krajiny tu postupně ztrácí na životě a mění se v jakousi stepní rovinu. Co nás ale nejvíc překvapuje, je tu mrtvo. Po cestě nevidíme žádné asfaltové silnice. Těch pár aut, co tu jezdí, si špiní pneumatiky na polních a prašných cestách. Domy jsou tu často hliněné, nebo cihlo-hliněné, mnoho vesnic zeje prázdnotou. Vypadá to téměř jako země duchů a skoro to až nahání hrůzu. Ve vesnicích vídáme maximálně jednoho, dva obyvatele v ulicích, vše je zašlé a špinavé. Kde je ta moderní Čína? Tok myšlenek přerušuje až voják v tmavě zelené uniformě, který nás žádá o pasy.

Sbohem Číno a vítej Mongolsko! Věřím, že nás na té závěrečné etapě cesty ještě příjemně překvapíš.

Aktualizace: Na hranicích se všem vagónům našeho vlaku mění podvozky. Mongolsko, stejně jako Rusko, používá širokorozchodné rozvory kolejnic, takže je třeba tomu přizpůsobit i náš vlak. Vagóny jsou tak hydraulickými zvedáky vyzvednuty do metrové výše, úzkorozchodné podvozky jsou odpojeny a pod vagóny odvezeny pryč. Vzápětí mechanici tlačí pod vagóny širokorozchodné bratříčky, na jejichž bedra právě klesáme.