Styl
Ranní rosa
Horský klid
Modem
Hobby
 
 
Právě v prodeji


Upravené knižní vydání blogu Asie s fotografiemi. Skvělý dárek, odpočinková literatura nebo rádce při cestě Asií.

 
 
    Pokec
odeslat
  • Další naroze
    niny a dal...
  • Tak se tady
    všichni mě...

Starší
 
 
ICQ
V tuto chvíli nejsem na internetu
160050929
 
Cestou na Balkán


 
05. 08. 2013 - Kam se vydat


Je to téměř rok. Rok, co jsme se vrátili z naší "životní" cesty. Přiznávám, že jsem ani tenkrát při návratu příliš nepochyboval, že se chci znovu vydat na nějakou cestu. Vidina svobody času i místa mne prostě neuvěřitelně učarovala. Je to jako droga. Nejde ani tak o to, že byste ji chtěli ze začátku brát po velkých dávkách. Ale jednou zkusíte a pochopíte. Je to omamné. Je to ochutnávka jiného světa, odlišného životního stylu, který se vám doslova nabízí. Není třeba moc peněz, není třeba příliš zkušeností. Stačí jen chuť a "koule".

Hned po návratu mi začal doslova pracovní režim. Měl jsem neuvěřitelnou chuť do práce, zužitkovat a využít všechen ten elán nasbíraný po cestě. Pracoval jsem i dvanáct hodin denně, během kterých jsem střídavě programoval pro klienta, vylepšoval svůj vlastní projekt a zbytek "zabíjel" na dalších menších úkolech, které jsem si sám "nadělil". Nebyl to trest, byl to elán, který mi nenechal na chvíli odpočinout. Po třičtvrtě roce se vytratil. Je pryč a je třeba novou injekci.

Ale kam? Možnosti jsou, a nalijme si čistého vína, prakticky neomezené. Kamkoliv, cokoliv. Přesto tu jisté limity byly. Především jsem se sám necítil být dostatečně "hoden" znovu tak velké cesty jako byla ta minulá a také tu byla Lucka, pro kterou by byla podobná cesta v tuto chvíli finančně moc náročná.

A tak se ptám znovu. "Kam jet?" a nechávám Lucce čas na rozmyšlenou, aby si sama vybrala oblast, po které se budeme na dobu neurčitou pohybovat.

Po několika nástřelech a bohužel časově neuskutečnitelných nápadech jako "Ukrajina a Bělorusko" padla volba na "evropský sud s prachem" jak se oblasti říká. Balkán.

Doba odjezdu se stanovila jednoduše. Jak skončí práce, tak začne dovolená. Kontrakt mi končil na začátku srpna, pak pár dnů na zařizování a můžeme vyrazit. Otázka byla jak se po poloostrově pohybovat. Mohli jsme zvolit podobné cestování jako v Asii - vlak, autobus, místní doprava a stop, ale pravdou je, že tohle není Asie. Asie je v tomhle mnohem svobodnější. V Evropě je to často o objednávání dopředu, cestování narychlo a zbytečně předražených kilometrech. Především se ale bude horší dostat do méně turistických oblastí. Jednoznačně výhodnější je jet autem. Po překonání zaběhnutých stereotypů o nebezpečnosti Balkánu autem, který jsme poctivě absolvovali na různých diskuzích na Internetu, jsme se rozhodli to zkusit.

Vzhledem k tomu, že nás tak příliš netížilo "v kolik, jak, za jak dlouho a za kolik", měli jsme mnohem otevřenější možnosti při plánování. Nakonec tedy vznikl plán na cestu přes Slovensko a Maďarsko do Srbska, Bosny a Hercegoviny, Černé Hory, Albánie. Tam se rozloučíme se Středozemním mořem a budeme pokračovat na východ přes Makedonii a Bulharsko na pobřeží Černého moře. Po pobřeží pak pojedeme na sever do Rumunska a tady přes Transylvánii do Maďarska a zpátky domů. Přibližně pět a půl tisíce kilometrů. Doba trvání? Uvidíme. Ale předběžně to máme spočítáno na něco kolem pěti týdnů.


 
07. 08. 2013 - Příprava


Na pořádnou přípravu nebylo příliš času. Balit jsme začali až den před odjezdem a kupovat potřebné věci na cestu jen o den dřív. Přesto si myslím, že jsme se na cestu připravili lépe než na výpravu do Asie. Věděli jsme už, co potřeba bude a co ne, co nutné je a co naopak není třeba v úvahu brát vůbec. Faktem ale je, že povaha cesty je úplně jiná. Především počítáme s tím, že budeme občas spát i v kempech, takže bereme stan, spacáky i karimatky. Vzhledem k tomu, že na nějakých pár kilech tentokrát nezáleží, není třeba se nějak minimalisticky balit. Cesta má být částečně i dovolenková, takže bereme i věci jako míček a frisbee, což bylo minule naprosto nemyslitelné.

Bereme si svoje staré batohy z Asie. Ten můj je od pohledu na vyhození, ale do chudších oblastí se to hodí. Abych řekl pravdu, tak v Bosně, Černé Hoře, Albánii a částečně i v Rumunsku čekám takový Vietnam v malém. Nikdy jsem tímhle směrem dál než v Maďarsku nebyl a popisy zážitků z cestovatelských webů jsou různé. Stejně tak různé jsou i rady, zda vůbec do oblasti autem jet nebo nejet. Některé státy byly dříve docela známé jak krádežemi aut, tak i jejich vykrádáním. Přesto takový strach nemám. Jet s autem jako Volvo nebo BMW by bylo něco jiného, ale se starším Suzuki? Přemýšlím pozitivně a starší webové stránky čtu s jistým nadhledem.

Na jedinou věc jsem dbal už dopředu. Přípravu auta jsem rozhodně nechtěl podcenit a i kvůli tomu strávilo celý týden u mechanika, který vše řádně zkontroloval a dal do pořádku. Přece jen se možná počítadlo tachometru otočí možná i šest tisíckrát a já, přiznejme si to, nejsem žádný znalec aut. Jsem řidič.

Jedinou věc jsme trošku podcenili - zkontrolovat GPSku. Tu jsme sice měli mít připravenou již od minule, ale vzhledem k určitým problémům jsme ji po návratu dali na reklamaci a vrátila se nám jiná - úplně nová. Během prázdnin jsme ji neměli příliš čas vyzkoušet. Její čas měl přijít až teď. Mapy pro jihovýchodní Evropu jsem měl již připravené, když jsem zjistil, že GPSka je vadná. I s novými bateriemi vydrží zapnutá jen několik minut, a přestože jsem se snažil ji různým nastavením přimět k delšímu životu, nic nepomáhalo. Takže místo toho, aby byla naším navigátorem i zachráncem, teď míří zpátky k výrobci. My vyrážíme na jinou stranu a navigátorem se tak bez možnosti volby stává Lucka. Jejím jediným vodítkem je celkem nepřesná mapa Evropy, kterou jsme naštěstí sehnali pár dní předtím.

Vyjíždíme!


 
11. 08. 2013 - Na skok v Maďarsku


Na Slovensku jsme ani nezastavovali a vjeli rovnou do Maďarska, kde jsme se první dvě noci rozhodli strávit u maďarského "moře". U Balatonu jsem nikdy nebyl a představoval jsem si ho jako větší Lipno. O to větší překvapení pro mne bylo, když jsem jezero uviděl. Především, je to obrovská turistická destinace. Východní pobřeží je doslova poseto městy navazujícími na sebe, západní břeh na tom není o moc lépe. Velikost jezera je také obrovská. Aby ho člověk projel z jedné strany od severu na jihu, musí urazit více kilometrů než je vzdálenost Olomouc - Brno. Právem je tak vyhledávaným dovolenkovým střediskem a především za komunismu pak i náhradou za tolik vyhledávané moře.

Obě noci jsme strávili v různých kempech přímo u jezera a nocovali ve stanu. Začínám přicházet na chuť jezerům a rybníkům. Především není třeba ze sebe dostávat sůl, do vody si to šlapete po travičce a stín vám dělají stromy šumící ve větru. Po cestě se mi tenhle názor ještě několikrát potvrdí.

Po cestě nás překvapuje především všudypřítomná němčina. Až k Balatonu se něco takového dalo čekat. Rakušané sem mohou jezdit na víkendy a hlavně - je to nejbohatší soused Maďarska. Jak ale jezero opouštíme, názvy s přehlasovanými písmeny a ostrými "s" nás nepouštějí a jejich výskyt silně klesá až za hranicemi Srbska.

Města jsou tu upravenější než u nás, Maďaři asi dbají na své okolí. Vesničky jsou čisté a většinou i domy v lepším stavu, než jak je známe u nás. Krize tu nikde vidět není. O to víc mne zajímal na tuto věc názor Lucčina kamaráda Szabiho, které jsme měli v plánu navštívit ve městě Szeged, údajném místě zrodu segedínského guláše.

Především v Szegedu o segedínském guláši nikdo nikdy neslyšel. Nikde ho nevaří, nikdo ho nezná. Guláš se obecně v Maďarsku podává spíše jako hustější polévka než jako omáčka. Češi asi rozdělili původní recept na dva, z jednoho udělali vodnatou polévku, z druhého pak omáčku.

Szabi nás vřele přivítal a věnoval se nám celý den. Mohli jsme u něj přespat a jako průvodce nám ukázal celé město. Měli jsme tak čas probrat vše od guláše až po maďarskou politiku.

Na tu i na budoucnost Maďarska se Szabi dívá dost černě. Vládne tu teď kontroverzní Viktor Orbán, kterého Lucčin kamarád vnímá jako "komedianta", který má neuvěřitelnou schopnost vytěžit pro sebe ze všeho to nejlepší. Jeho spolupráce s médii mu tady přinesla velkou oblibu, přestože jeho kroky rozhodně nejsou populární ani příliš pravicové. Szabi sice vítá, že se premiér vzepřel MMF a EU, ale jeho přístup k jiným věcem se mu často vůbec nezamlouvá. Maďarsko je již několik let v ostrém sporu s Evropskou unií, jehož je tento stát součástí. Příliš velké zadlužení státu přivedlo zemi k nutnosti tyto problémy řešit a to buď již zmíněným refinancováním dluhu, nebo velkými škrty a daněmi. Orbán se rozhodl přes velký odpor EU jít tou druhou cestou. To s sebou přineslo i větší nezaměstnanost, která je udávána na deset procent, a především pro mladé lidi je velmi obtížné najít práci. V podobné situaci je i Szabi, který má i se svou výbornou angličtinou problém něco trvalejšího najít. V zemi, ve které umí anglicky velmi malé procento populace, je to celkem s podivem.

Ze Szegedu směřujeme dál na jih a 11. srpna překračujeme hranice Srbska.


 
13. 08. 2013 - Balkán ve 20. století


Málokterou oblast proměnilo dvacáté století tak jako Balkán. Během posledních sta let tu sice neměla centrum žádná říše, ale ty z jiných částí Evropy měly na poloostrov takový vliv, že se nějak účastnil všech evropských konfliktů tohoto století.

Oblast dlouhou dobu ovládali nebo silně ovlivňovali Osmané. Ti začali ztrácet vliv až na konci 19. století, kdy vzniklo samostatné Rumunsko, Řecko, Černá Hora a Srbsko a na začátku 20. století se osamostatnilo i Bulharsko a Albánie. Nově vzniklé státy nebyly spokojeny se stanovenými hranicemi, až už z etnického či mocenského důvodu, a na poloostrově tak v letech 1912-1913 proběhla série konfliktů obecně známá pod označením "balkánské války". Státy se především snažily získat co největší územní zisky na úkor upadající Osmanské říše, ale také jasně stanovit, nebo obsadit části, které byly územně sporné.

Tento konflikt by se dal nepřímo označit za "předehru" První světové války. Do něj totiž promlouvaly všechny tehdejší evropské mocnosti, snažily se zajistit si spojence při případném celoevropském konfliktu a otevíraly si nové sféry vlivu vzniklé z vakua ustupující Osmanské říše.
Mírová usnesení a nově vzniklé hranice ovšem neměly dlouhého trvání. Jen o rok později byl totiž v Sarajevu spáchán atentát na Františka Ferdinanda d'Este, synovce Františka Josefa I., vládce Rakouska-Uherska, jež vytvořil ideální záminku k vyhlášení války Srbsku. To bylo v centru zájmu této říše už delší dobu.

První světová válka proměnila Balkán od základů. Na straně jedné, zvané centrální mocnosti, stálo Německo, Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Turecko. Jak Bulharsko, tak i Turecko (nástupnický stát Osmanské říše) měly zálusk na části Balkánu, které považovaly za svoji sféru vlivu. Srbsko, které se vlastně automaticky ocitlo na druhé straně barikády nazývané "Dohoda" tak bylo v těžké situaci. Ze severu bylo atakováno Rakušany, z východu pak Bulhary. Přestože jeho vojáci velice hrdě vzdorovali a dokázali několikrát nepřítele odrazit, nakonec se nevyhnuli porážce. Ta rozdělila zemi na dvě části. Sever obsadilo Rakousko-Uhersko a jih okupovalo Bulharsko.

Konec První světové války byl ve znamení velkých idejí. Rakousko-Uhersko se rozpadlo na Rakousko, Maďarsko a nově vzniklé Československo. Bulharsko, jako spojenec centrálních mocností, přišlo o část svého území získaného během balkánských válek a Turecko bylo také podstatně oslabeno. Na západním Balkánu se vytvořil zcela nový stát zvaný "Království Srbů, Chorvatů a Slovinců". Přestože myšlenka jednoty se zdála být správnou cestou (po vzoru Itálie nebo Německa), rozdílnost národů byla příliš velká a země nebyla schopná stát se balkánskou velmocí.

Válka zanechala mapu Evropy doslova ve "výbušném" stavu. Hranice byly často vytvořeny uměle, jednotlivé státy, ať už ty nově vzniklé nebo ty zhrzené porážkou, pohlížely za hranice s cílem odplaty. V nejhorší situaci byly v této době tři nově vzniklé země - Československo, Jugoslávie (neboli Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) a Rumunsko. Jejich sousedé totiž toužili po jejich území, ať už Maďarsko po Slovensku, Rakousko po Česku nebo Bulharsko po Rumunsku a Srbsku. Není tak náhodou, že právě tyto tři státy vytvořily mezi světovými válkami spojenecký pakt zvaný "Malá dohoda", který měl, v případě vojenského napadení jednoho z nich, přimět ostatní dva k odvetnému útoku na agresora.

Druhá světová válka ovšem vše změnila. Malá dohoda nebyla schopna, díky extrémně efektivnímu intrikaření Adolfa Hitlera, žádné akce. Rumunsko se stalo fašistickým satelitem, který navíc přišel o obrovské území ve prospěch svých sousedů, a Jugoslávie a Česko byly obsazeny Německem. Slovensko se odtrhlo a vytvořilo další fašistický satelit Třetí říše.

Během války vznikl na území dnešního Srbska odboj, vedený komunistickým partyzánem Josipem Brozem Titem. Ten byl extrémně úspěšný a německým okupantům způsoboval velké ztráty až do konce války. V Jugoslávii se jednotlivá etnika snažila využívat situace ve svůj prospěch. Zatímco Chorvaté se přidali na stranu Německa, Srbové stáli pro němu.

Když Druhá světová válka skončila, zanechala Balkán v ještě větších problémech, než byl před jejím začátkem. Rumunsko přišlo o část svého území ve prospěch rozpínajícího se Sovětského svazu, především pak o tzv. Besarábii (nacházející se přibližně na území dnešní Moldávie), a Československo stejným způsobem přišlo o Podkarpatskou Rus. Většinu zemí východního bloku pak čekal podobný osud - vytvoření satelitní komunistické vlády více či méně závislé na Moskvě. Jedinými dvěma výjimkami byla Jugoslávie a Albánie.

Albánie se postupně izolovala jak od západu, tak od východu, když protestovala proti okupaci Československa roku 1968. Až do roku 1990 pak měla jeden z nejtvrdších režimů v Evropě vedený Enverem Hodžou. Na začátku 90. Let se země stala demokratickou, vstoupila do NATO a usiluje o vstup do EU. Její ekonomika je dodnes velice slabá a patří mezi nejchudší země Evropy.

 Jugoslávii čekal mnohem krkolomnější osud.

Partizánský vůdce Tito byl po konci války oslavován jako hrdina a následně také zvolen v referendu premiérem nově vzniklé Jugoslávie. Už od začátku si byl velmi dobře vědom multinárodnosti své země a snažil se na tento problém zaměřit. Chtěl založit svůj stát na principu "jednoty, rovnosti a bratrství", a tak byly veškeré projevy nacionalismu jednotlivých etnik trestány.

Přestože Jugoslávie měla být součástí sféry vlivu Sovětského svazu, nikdy se pod ni pořádně nedostala. Tito byl velmi silný státník a nakonec se vlivu velmoci vzepřel a stal se jedním z hlavních představitelů "Hnutí nezúčastněných zemí", což měla být tzv. "třetí" cesta (jednou byla „americká“ a druhou „sovětská“). Přestože byl Tito komunista a stejným způsobem i vládl, Stalin ho vyloučil z východního bloku a uvalil na zemi sankce a blokády. Tím ovšem způsobil obrat v diplomatických vztazích Jugoslávie se západem. Ta se tak stala prakticky jedinou komunistickou zemí, která čile obchodovala se západním světem.

Tito tímto způsobem vládl až do své smrti v roce 1980. Přes některé pokusy se mu úspěšně dařilo držet národnostní cítění jednotlivých etnik "pod pokličkou". V 70. letech došlo ve státě k ekonomické krizi, která si vyžádala půjčku velkého množství kapitálu ze západu. Ten se bohužel následně také dostal do krize, takže Jugoslávie byla zanechána svému osudu s velkým dluhem, který se následně pokusila refinancovat pomocí MMF (Mezinárodního měnového fondu).

Po smrti maršála Tita se situace značně změnila. Nacionalismus se začal naplno projevovat a dal prostor čím dál otevřenější nevraživosti a konfliktům mezi národnostmi. Jednotlivé části Jugoslávie chtěli více pravomocí a možností řídit vývoj státu, vzájemně si "házeli klacky pod nohy" a tím prakticky znemožnily jakékoliv další směřování politiky státu. K moci se dostal Slobodan Miloševič, který se snažil vrátit stát do původního státu tím, že moc jednotlivých částí omezí a tím zajistí možnost stát smysluplně vést. Jeho cíl byl jednoduchý „jeden člověk = jeden hlas“. Vzhledem k tomu, že většina obyvatel byli Srbové, pravděpodobně by to vedlo k srbské nadvládě. To vedlo především Slovinsko a Chorvatsko k protestům, které chtěly naopak větší autonomii na Bělehradu. Začátkem konce bylo, že se delegace těchto dvou republik nedostavilo na celojugoslávský kongres a začaly postupně provádět kroky směřující k větší nezávislosti. Srbové žijící v Chorvatsku nehodlali akceptovat, že by došlo k osamostatnění, protože by se tím pádem stali v nové zemi menšinou. Válka byla na dohled. Jedinou republikou, která si zvolila zůstat pod jednou vlajkou se Srbskem, byla Černá Hora.

Srbové nehodlali Chorvatsko nechat jít, počet vojáku ve zbrani se neustále zvyšoval na obou stranách a do zemí proudily tuny zbraní. V polovině roku 1991 vyhlásily Slovinsko a Chorvatsko nezávislost. Zatímco Slovinsko vyvázlo prakticky beze šrámů, v Chorvatsku se během několika měsíců rozpoutala válka a nedlouho poté také v Bosně. Válka provázela etnické čistky na obou stranách. Ty se často vyznačovaly krutostí a rasismem.

Makedonie vyhlásila nezávislost v září 1991 a Srbsko ji bez jediného výstřelu nechalo jít.

Černá Hora se rozhodla zůstat se Srbskem a vytvořila Federativní republiku Jugoslávie. Miloševič byl v roce 2000 zbaven moci, postaven před válečný tribunál a stát byl přejmenován na "Srbsko a Černá Hora". I tento stav ovšem nevydržel dlouho a v roce 2006 se Černá Hora odtrhla a vytvořila nezávislý stát. Srbsko se stalo Srbskou republikou. Tak také vypadá situace dodnes.

Kosovo, autonomní část Srbska, vyhlásilo v roce 2008 nezávislost na Srbsku. Ta ovšem nebyla Bělehradem nikdy akceptována a stát není dodnes mnoha zeměmi uznáván jako nezávislý. To je také stále trnem v oku Evropské Unii a je možné, že budoucnost přinese další vyhrocení situace kolem tohoto území.