Po odletu naší návštěvy jsme měli docela strach, abychom nedostali příušnice taky. Věděli jsme jak tady taková nemocniční péče vypadá ( u Davida dokonce ani samotné příušnice nedokázali identifikovat ). Nevím jestli to bylo psychicky nebo ne, ale vážně jsem měl pocit, že mě začíná bolet pod levým uchem. Po práci jsem si dělal zábaly (které že prý pomáhají).



Mezitím v Čechách musel David do nemocnice v Brně, kde si ho nechali celý týden a ještě několik týdnů potom ležel doma. Zdenál dostal příušnice taky (jako první příznak taky zjistil, že ho bolí pod levým uchem) a zůstal doma tři týdny.
Po uplynutí inkubační doby jsem si oddychl, protože se už žádné další příznaky neobjevily.


Po návratu do práce už jsem zůstal v Microsoftu sám s Honzem. Dřív jsme byli tři - já, Honza (čech) a Leonard (slovák). Leonard ale odešel do jiné práce.

Protože doba návratu se rychle blížila, začal jsem na diplomce pracovat opravdu na 120% aby se to pohnulo. Nemám čas vůbec na nic jinýho, takže momentálně je můj život jedním slovem opravdu jenom práce. Slíbil jsem si, že už si nikdy nebudu dobrovolně dělat takhle napnutý program, protože tohle opravdu není moc velká zábava. 

 Objednal jsem letenky, takže 20. září odlétáme domů.
Kluci mě vytáhli aspoň jeden večer do hospody, takže přidávám několik fotek.

Zuzka si před měsícem udělala kalendářík na odečítání dnů a dneska ráno jsem zjistil, že už to máme vlastně za pár. 

Docela se těším do Čech, ale vlastně nevim, jestli se těším, že tam zase budu, nebo jen na to, že uvidim po dlouhý době všechny ty lidi co jsem tak dlouho neviděl. Sice tady teď pořád pracuju, ale vlastně se mi tady žije docela dobře. Fakt je, že tady není taková sranda, jako byla v Čechách, ale spíš si myslím, že je to tím, že prostě nemám na nic čas a především tady nemáme tolik kamarádů jako v Čechách.

Tánička mi zařídila všechno co bylo potřeba, aby mi uzavřeli ročník a přihlásila mě na koleje, takže se prakticky hned po příjezdu stěhuju zpátky na koleje (na Václavky) na dvoják. Rád bych ještě předtím ale rád zajel k babičce a za klukama do Ivančic.

Máme to sice za pár a zvládli jsme to, ale nějak na mě asi padla nostalgie.

Právě jsem poslední den v Microsoftu. Už si jen uklízím stůl a mažu svoje věci z počítače. Pracoval jsem tady víc než deset měsíců a musím říct že jsem hrozně rád, že jsem se sem dostal a udržel. Naučil jsem se tady spoustu nových věcí, poznal fajn lidi a našel si pár dobrých kamarádů.

Šéf byl se mnou opravdu spokojený, nabídl mi i trvalý pracovní poměr, který jsem ale musel odmítnout (nejen kvůli dokončení školy ale především proto, že se ještě na trvalý poměr necítím) a následně mi nabídl i jinou možnost - další šesti- až deseti-měsíční kontrakt až se vrátím zpátky do Irska. Za tuhle nabídku jsem mu opravdu vděčný, protože to mi úplně vyhovuje a on je zase rád (doufám), že mě může vzít znova. Nerad bych zde zůstával na trvalý poměr především proto, že se chci ještě podívat i někam jinam a to nejspíš na Nový Zéland (ale to dost předbíhám). Každopadně dnes tady končím a i když jsem tady dělal hrozně rád, tak nemáte tušení jakou mám radost. 

Docela brzy po tom, co jsem tady nastoupil jsem se přidal do hraní Halo 2 na Xboxech a během doby co jsem tady jsem se vypracoval až na největšího mistra.

Našel jsem si tady během těch měsíců i pár fakt dobrých kamarádů, i když musím říct, že jsou to všichni češi nebo slováci. Ani nevím čím to je. Možná je to opravdu tím, že si prostě líp rozumíme a navíc mi většina irů příjde trošku nudná  . Sice jsem se tady naučil mluvit prakticky plynule anglicky co se technické (pracovní) angličtiny týká, ale v soukromých rozhovorech (zvlášť když ten druhý mluví neformálně a rychleji než jsem zvyklý) to prostě pořád není ono a asi ještě nějakou dobu nebude. Honza (čech) tady se mnou byl po celou dobu co tady pracuju, Leo (slovák) sedm měsíců a pak odešel do jiné firmy (má blog a web) a Martin (slovák) sem přišel před nedávnem, ale i tak jsme se rychle zčuchli.

Takže sbohem Microsofte, nebo spíš nashle příští rok.

 

Dnes je to rok a den co jsme přistáli v Irsku. Právě sedíme v letadle na cestě zpátky do Čech.

Když jsem tak přemýšlel co nám ten rok dal, tak musím říct, že je toho opravdu hodně. Celkově nám celý výlet přinesl víc dobrého než naopak, ale i tak rozhodně ne všechno bylo tak růžové jak se může zdát. Pokud nepočítám nějaké ztracené kreditní karty, ukradené výplaty a podobné nevýznamné drobnosti, pak bych asi řekl, že se tady staly tři věci, které už jsou vážnější nebo aspoň dost mění.

Prvním z nich určitě byl náš výlet po Irsku. S Davidem jsme zažili opravdu krušné chvilky a to nejen na cestách, ale i v Dublinu a nakonec musel zůstat ještě další čtyři týdny v nemocnici v Brně.

Druhou (asi nejhorší) věcí, která se tady stala, bylo zjištění, že Leo (můj kolega z práce) má leukémii. Na diagnózu se přišlo prakticky náhodou a to jen před pár týdny. Původní plány, které měli s Andreou (jeho přítelkyně) vzaly rychle za své. Leo musí zůstat dalších pět týdnů v nemocnici v Irsku (kde právě podstupuje chemoterapii) a pak se uvidí co dál a jak léčba zabírá. I přesto, že jde opravdu o vážnou věc k tomu Leo přistupuje opravdu dobře, byl jsem ho navštívit a daří se mu docela dobře. Tímhle bych mu ještě jednou chtěl říct, že mu opravdu držím palce a rád ho přijedu navštívit, jestli se po těch následujících měsících vrátí na Slovensko k další léčbě.

Poslední věcí, která bude určitě šok pro všechny kdo nás se Zuzkou znají je, že se po víc než pěti letech rozcházíme. Prakticky jsme se na tom „dohodli“ už někdy v dubnu, ale rozhodli jsme se, že tady spolu zůstaneme až do září, jak jsme si původně naplánovali. Jsem opravdu hrozně šťastnej, že jsme to spolu prakticky půl roku zvládli i jako „kamarádi“. Bylo tady teda pár horkých chvilek kdy to nebylo vůbec jednoduché, ale i tak jsme to spolu zvládli a možná právě tohle bude jedna z příčin proč zůstáváme nejlepší kamarádi. Myslím, že to, že jsme se prostě nerozhodli natvrdo „rozejít“ a zůstat ještě spolu tomu dost pomohlo.

Celkově to ale byl super rok, obrovská zkušenost a především mi to dost otevřelo obzory. Plánuju se do Irska asi vrátit někdy v únoru nebo březnu příští rok (snad po úspěšném skončení školy) a zůstat tady asi půl roku. Pak se uvidí co dál.

Myslím, že na mě konečně dopadla ta slibovaná depka z odjezdu.

Přesně nevím čím to je, ale nějak se tady cítím nesvůj a není to žádná sláva. Doufám, že v Olomouci na kolejích to zase bude lepší. Je to nějak moc změn najednou a to asi není dobrý

Nějak mi to tady všechno připadá dost jiný a je to vážně rozdíl.