Když jsem se v sobotu ráno probudil, tak jsem si ještě v polospánku říkal, jak asi tak popíšu tenhle víkend. Napadla mě věta "Před víkendem jsem se těšil do Čech, po víkendu už zpět do Irska a během toho si suprově užil víkend". Byla by to lěž. Nebo spíš v tu chvíli pravda, ale během dvou dní lež. Netěšil jsem se zpátky, přestal jsem. Proč takový obrat?

Let do Čech byl nádherný. Asi ten nejlepší, jaký jsem kdy zažil. Poprvé jsem viděl z výšky Dublin v celé své kráse. Od severu k jihu, od východu až po pobřeží. Nad Británií jsme přeletěli nad celou frontou mraků. Bylo to vážně jak v pohádce, a to jsem neletěl vůbec poprvé (a nejsem už nadšený z každýho mráčku). Vypadalo to jako přelet nad horami a kopci pokrytými čerstvým prašanem. Cestu jsem si užil i když jsem byl sám. Byl to zvláštní pocit letět někam sám. Připadal jsem si jako někdo kdo lítá na služební cestu letadlem a bere to naprosto obyčejně a přirozeně. Měl jsem prostě super náladu. Něco po půlnoci jsem se konečně dostal domů.

V pátek jsem nakoupil zásoby, co jsme chtěli doplnit, a navštívil pár lidí. Večer jsme měli něco jako rodinnou oslavu mých narozenin. Hned po ní jsem se vydal do Stardustu za klukama. Co říct... I když jsem věděl dopředu jak to tam bude vypadat, tak jsem se suprově bavil. Není divu po takové době. Moje narozeninové dárky mluví možná sami za sebe – litr whisky, plácačka, kvalitní doutníčky a tričko s nápisem „Žiju zdravě, beru vitamíny“, kde vitamíny nejsou myšleny tabletky Celaskonu. Možná to zavání pocitem, že nedělám nic jinýho než chlastám, ale to určitě nevystihlo vůbec moje zájmy. Faktem ale je, že všechny ty věci se budou hodit. Z „Céčka“ jsme se vrátili myslím ve čtyři.

Moc jsem se ale nevyspal. Kolem osmé už jsme pomalu lezli z postele a já v polospánku popřemýšlel, co možná napsat na stránky:)

Oběd jsem strávil u Ivi a kolem třetí jsme vyjíždeli do Olomouce.

Olomouc mě naprosto nadchla. Bylo tam prostě nádherně. Počasí, lidi, klid, ..., pivko na zahrádce, víno v parku,  kino..., romantika,... Bylo to všechno super a postupně jsem se na cestu zpátky přestával tešit. Vzpoměl jsem si, jak jsem se tady měl královsky a jak je tady hezky a bylo po nadšení z cesty zpět.
Cestu zpátky do Prahy a do Irska jsem si ani trošku nevychutnal. Vůbec se mi prostě nechtělo.
Tak jako tak jsem zpátky a "realita všedních dní" taky.

Je to dnes přesně sto dní, co jsme s Davčem přistáli na letišti “Baile Athá Cliath”. Opravdu hodně se toho za tu dobu změnilo.

David v práci vydržel už víc než měsíc. Dublin má v malíčku, řízení vlevo taky a šéfovi už trošku rozumí. Občas se sice všichni zasmějeme nad jeho trapasy, co se mu v práci stanou a co se řízení týká, tak už měl dvakrát “setkání blízkého druhu” s jinými učástníky provozu, ale jak sám říká: “to byla vždycky chyba těch krav za volantem co to do mě napálily”. My mu samozřejmě věříme…

Co se týká mojí práce, tak se to dá shrnout slovem “super”. V práci si je “dávám” :). Dělám přesčasy, abych nadělal hodiny, protože za tři týdny jedu do Čech odpromovat. Těším se. Je to návštěva Čech ani ne po dvou měsících, ale i tak se fakt těším. Těším se proto, že mě to tady bohužel nebaví tak, jak jsem doufal, že bude. Pravda je, že jsem měl pár krizí, kdy jsem uvažoval, že se vrátím domů. Když si uvědomím, co jsem v Čechách při odjezdu nechal a o co jsem přišel, tak není občas jednoduché si najít důvody proč jsem vlastně tady.

David naštěstí takové problémy nemá. Dělá sice každý týden padesátky, ale jinak je docela spokojenej. Našel si tady dokonce holku, nebo spíš “dievča”, protože je to slovenka. O sobotách bohužel pracuje, takže se většinou nedostane na výlety, které děláme pokaždé, když je pěkně. Já se snažím s někým vyrazit každý víkend a vidět nebo zkusit něco nového. V Dalkey jsem si poprvé v životě “zahorolezil” a bylo to docela fajn. Možná si v Čechách koupím nějaké levnější horolezecké boty.

Hledáme nový byt. Víc než týden už koukáme po novém domově, kam složíme hlavy na další rok. Ve stávajícím bytě je to opravdu nic moc (spíš nic) a pokud tady chceme zůstat ještě ten rok, tak je prostě potřeba se "doma“ cítit jako doma. Hledáme byt se dvěma ložnicemi, kde by jsme jednu obsadili my s Davem a druhou pronajali. Zatím jsme nic, co by nám vyhovovalo, nenašli. Problém byl většinou v tenkých stěnách mezi ložnicemi. Chceme s Davčem soukromí:D. Narazili jsme na dva byty, které tenhle problém neměli, ale jeden nám někdo vyfouknul před nosem a na druhý čekáme, jestli si majitelka vybere nás. Tak snad to vyjde.

Jinak tady už tak nějak normálně žijeme. Člověk si vážně rychle zvykne být jinde. A to jsou to vlastně ani ne čtyři měsíce.

Po čtrnácti dnech hledání, prohlídkách více než deseti bytů a nespočtu telefonátů jsme konečně našli to, co jsme hledali. Nová střecha nad hlavou. Byla to spousta starostí a jsem rád, že je už téměř všechno vyřízené.

Problémem bylo především načasování. Bylo třeba najít nový byt, domluvit se s bytnou starého bytu na odchodu a případném nalezení náhrady za nás, nalezení spolubydlících do nového bytu a to všechno v co nejtěsnějším čase. Čím delší by totiž byla prodleva odchodu ze starého bytu (ve chvíli kdy už máme byt nový), tím více peněz za přestěhování by jsme museli "vyhodit oknem".
Bytů jsme prošli hodně, ale jen dva se nám líbili tak, že jsme se na něj zapsali. První jsme bohužel propásli. U druhého jsem se snažil co nejvíce bytnou "nahlodat", aby byt pronajala právě nám. A nakonec se vyplatilo. Vyšla nám dokonce vstříc. Smlouvu jsme podepsali až od čtvrtka, ale klíče dostali už v pondělí. Mohli jsme tedy postupně stěhovat věci a hledat budoucí spolubydlící. Byt má jednu ložnici pro pár, jednu pro dva, docela velký obývák, malou ale nově předělanou kuchyňku, jednu místnost s nejasným účelem (studovna nebo tak) a úplně nově zařízenou kuchyni. Obrovskou výhodou bytu je, že z jedné ložnice není slyšet ani "ň" do druhé. To je opravdu velké plus, protože to se tady často nestává.

Co se týká starého bytu, tak jsme měli docela štěstí. V pondělí jsem začal hledat náhradníky ale bytná nakonec řekla, že bude byt ještě trošku spravovat a pak si najde nájemníky sama. Starý byt byl tedy vyřešený. Vyšla nám opravdu vstříc. Lepší bytnou jsem snad ještě neměl.

Do nového bytu jsme se nastěhovali ve čtvrtek večer a rovnou udělali pro případné zájemce prohlídku. Prohlídka nedopadla příliš dobře. Vlastně dopadla strašně. Nikdo nepřišel. Prostě jsme přestřelili cenu. Na další prohlídku druhý den jsme už cenu trošku snížili. I tak se pokoj nepronajal. Čekal jsem že budeme muset slevit ještě víc. Pronájem celého bytu nás stojí €1500. Původně jsme hledali někoho, kdo by si pronajal druhý pokoj za €800, potom jsme slevili na €750. Fakt je, že pokoj, co jsme si s Davčem vzali je lepší než ten, co chceme pronajmout. Už jsem se chystal změnit cenu na €700, když mi zavolal pár ze Španělska. Zrovna se stěhují do Irska a mají zájem se na byt podívat. Během prohlídky bylo vidět, že se jim opravdu líbí a nakonec si ho vzali. Za 750. Ideální.

Rozhodovali jsme se s Davidem, co uděláme se třetí místností – studovnou a dohodli jsme se, že ji pronajmeme také jako pokoj pro jednoho. Pronajímat ho budeme pouze na prázdniny, protože přes zimu by vyšlo topení v pokoji opravdu draho a navíc není na trvalý pobyt tak útulný. Věřím ale, že pro nějakého "letního dobrodruha" to bude vítaná pomoc a o pokoj bude zájem. Chceme ho pronajmout za €375, což je velmi slušná cena na to, že jde o jednolůžkový pokoj. Pokud by se někdo na tři měsíce našel, tak by nás celkově nájem vyšel lépe než ve starém bytě. Pokud k tomu připočítáte velkou změnu komfortu, tak je to opravdu trefa do černého. Už se není třeba stydět, když přijde někdo na navštěvu. :)

Co se týká změny místa bytu, tak David si rozhodně polepšil. Má to teď do práce slabou čtvrthodinku. Naopak mně se doba, kterou strávím na cestě do práce, prodloužila na čtyřicet minut. Koupil jsem si konečně ty "inlajny" a do práce mi to na nich trvá jen dvacet minut. Takže jsme vlastně oba, s tím kam jsme se přestěhovali, úplně spokojení.

Jinak jsme s Davčem začali hrát každou neděli tenis a nutno říct, že se během hry více nasmějeme našim "profesionálním" backendům než zahrajeme. Snad nám to začne jít líp a vrátíme se jako "Davis cup" profíci. ;)

 

... a pět dní v Čechách nenávratně pryč.

Jejich průběh byl podobný předchozímu výletu do vlasti. Část pobytu v Ivančicích a pak jsem se přesunul do Olomouce. Spousta věcí bohužel nevyšla tak, jak jsem původně plánoval. Je lepší asi plánovat jen tak zevrubně a nechat tomu volnější průběh. Chtěl jsem stihnout se poprvé proletět ve větroňi a zajezdit si na koni. Kromě poníka na pouti jsem na koni nikdy neseděl. Obě akce bohužel padly. Špatné načasování. Snad to vyjde příště. Na druhou stranu jsem se rozhodně nenudil a o zábavu bylo postaráno.

Promoce byla jedním slovem šaškárna. Nemyslím to ale ve špatném slova smyslu. Všechny ty hábity, čepečky, oslovování  "Honorabilis", "Spectabilis", "pane Promotore", "Vaše Magnificence"  spolu s "vážností" situace ve mě občas vyvolávaly záchvaty smíchu. Smát se bylo v dané situaci opravdu krajně nevhodné, tak jsem se několikrát musel kousnout do rtů, abych tam nevyprskl smíchy. Stane se Vám to ale obvykle jen jednou za život a je třeba si vychutnat ten triumf, kdy Vám Promotor předává ten Váš dekret.
 
Pondělní akce na oslavu promoce se neuvěřitelně povedla. Přišlo přes dvacet lidí a až do zavíračky téměř všichni zůstali. Bohužel se slavilo v pondělí a proto nebylo kde v ranních hodinách pokračovat, ale i tak to bylo super.

Cesta zpátky do Irska rozhodně nebyla tak depresivní, jako ta minulá. To, že se vracím, mi už nepřipadalo jako za trest. Prostě jsem to začal všechno brát trošku jinak. Je to otázka priorit. Něco za něco a vím, že tohle "něco" za to opravdu stojí, i když Vám prostě některé osoby a věci dost chybí.

Davča se mezitím doma docela nudil. Notebook jsem mu v Irsku nechal, což byla jeho jediná záchrana. Během těch pěti dnů stačil zkouknout polovinu všech dílů Přátel:). Navíc je to od mého příjezdu už vlastně jeho notebook, protože jsem si koupil nový a David chtěl ode mě ten starý koupit. Jeho první počítač. Dospívá...;)

Rozhodl jsem se, že přestanu psát blog. Možná se k psaní zase vrátím, může to být otázka týdnů nebo měsíců, ale je taky možný, že už v něm prostě pokračovat nebudu.

Díky všem za podporu a návštěvnost.