Po sedmi měsících se Davča podíval domů.

Sedm měsíců. Nikdy nebyl víc než měsíc z domu a najednou sedm měsíců. Velká změna a podobné velké bylo také překvapení známých, kteří namísto "téměř skina" uviděli jednoho ze členů proslulé skupiny Beatles :).

Rozepisovat se, co se v Čechách dělo, nemá myslím ani smysl a Davča si pobyt rozhodně užil. Možná až moc. Poprvé jsme si oba zajezdili na motokárách, po dlouhé době dali squash (a dostali od Zdenála "na prdel":)), podlehli alkoholovému opojení (a ne jedenkrát:)) a zbyl čas i na jiné věci:). Museli jsme se po cestě zpátky prostě opít, aby nebyl návrat tak depresivní.

O svém pobytu v Čechách nechci psát vůbec. Stalo se pár věcí, kterých budu asi opravdu dlouho litovat. Můžu si za ně téměř vyhradně sám a myslím, že jsem si svoje "uvědomění" opravdu užil. Nemám chuť se do Čech na nějakou dobu ani vracet a zatím se k oslavě Silvestra v Čechách stavím víc než negativně. Potřeboval jsem tu lekci. Potřeboval a po zásluze dostal.

Co se týká posledních pár měsíců v Irsku, tak se vše veze ve starých kolejích. Prozatím (minimálně do konce roku) zůstavám ve stávající práci, v Betdaqu. Prostě mě "přemluvili". Nedalo se to odmítnout. Navíc jsem tady rád a opravdu si mě tady váží. Byl jsem z toho víc než příjemně překvapený.

V bytě jsme se suprově zabydleli a zatím žádná ponorková nemoc nenastala. Brazilku v malém pokojíku vystřídala slovenka - Marie. Předchozí nájemnice se odstěhovala bez jakýhkoliv problémů do jiného bytu za kamoškou, kterou si tady našla. Neměli jsme s ní problémy ani v nejmenším, ale fakt je, že společnost Marie je přece jenom příjemnější. Sedli jsme si s ní, má stejný smysl pro humor a především nám umí udělat výbornou česnekovou pomazánku:))

Slavíme. Právě dnes jsme v půlce našeho pobytu v Irsku. Konečně. Pobyt se tím pomyslně začíná už jenom zkracovat. Ti pozornější si možná všimli, že když víme, že jsme právě v půlce, tak musíme vědět i přesné datum návratu. A mají pravdu. 4. července 2008 se definitivně vracíme do vlasti. 4. července - (ne)náhodou na Den Nezávislosti :)
Pravda bohužel je, že není zas až tak co závratného slavit. Když se podívám do kalendáře, tak vidím půlku vlevo, půlku vpravo a nás uprostřed. Nezbývá než jen sarkasticky dodat uprostřed "v prdeli":). A nemá to daleko k pravdě.
Posledních pár měsíců se dá totiž opravdu označit za měsíce "promrdů". Ze začátku se tomu dalo ještě s chutí zasmát, ale jak jich postupně přibývalo, tak nás smích přecházel. Ne, že by se stalo něco, co by vůbec nešlo rozdýchat, ale některé věci vážně zabolely a i těch co lehce "štíply" bylo dost.

Došlo opět ke změně osazenstva našeho bytu. Pár ze španělska vystřídala jiná španělka. Neumí moc dobře anglicky, ale vypadá docela sympaticky a chápavě, tak snad s ní nebude problém a rychle se sžijeme. V bytě se tedy teď nacházíme já s Davčem, slovenka Maria a španělka Maria (taky):). S cenou pokoje jsme bohužel museli dolů. Situace s byty se lehce změnila a za stejnou cenu už pokoj nebylo možné pronajmout. Rozdíl ale není až tak markatní, takže i tak se nám to bydlení "vyplatí".

Předchozí nájemci se vrátili do Španělska kvůli operaci v rodině. Sami říkali, že neví, jestli se vrátí někdy zpátky, takže pro ně nemělo smysl byt dál držet. Operace naštěstí není urgentní, ale víceméně plánovaná. Uvolnil se bližší termín operace, takže se vrací dřív, než původně měli.

Měli jsme tu příjemnou návštěvu z Čech. Byla to taková "rychlodovolená". Zase. Zase jen rychlodovolená a navíc zase jen v tom Irsku. Už by to chtělo změnu. Dostali jsme se konečně poprvé na prohlídku Guiness pivovaru. Fakt je, že prohlídka je vážně pěkná a samotné její zakončení, v posledním patře nejvyšší Dublinské budovy (s pintou Guinessa v ruce) stálo za to. Prostě ví jak na turisty:)
 Chystá se k nám teď ještě na návštěvu Iva s přítelem. Pravda je, že tyhle návštěvy to tu trošku "urychlují" a nutno říct, že je to potřeba. Nějak mě to tady přestává bavit. Práce je sice pořád víceméně super, ale už se těším do Čech.

 Davča se chystá domů na Silvestra a po návratu hledat novou práci. Už bylo na čase začít hledat něco jinýho. V práci ho prostě dřou a to ještě za minimální peníze. Snad to nebude až takový problém najít nějakou jinou práci, když už má tu "irskou zkušenost".

Co se týká mě, tak bych se během následujících týdnů měl dozvědět, jestli bude dost práce, aby si mě tady chtěli "nechat" dál nebo ne. Místo je to prakticky ideální, takže zůstanu docela rád. Hledání nové práce je pro mě sice taky zábava v jistém slova smyslu, ale nemůžu říct, že to taky není spousta starostí a hlavně sehnat tak skvělé místo nebude úplně jednoduché.

Znovu jsem se pokusil vyplodit nějaký ten článek a publikoval na irsku-aktuálně článek s názvem "Češi, proč tu jste?". Článek se, k mé radosti, líbí a především prý vystihuje českou komunitu v Irsku.

Na pětidenní návštěvu se za námi přijela podívat Iva s přítelem. Oba poprvé v Irsku. Výlet jsme plánovali docela dlouho a pořád nevycházel žádný termín, ať už z důvodu u mě nebo u Ivi. Nakonec jsme se domluvili, že přiletí na pět dní v půlce listopadu. Letenky vyšly opravdu levně a počasí bylo (na Irsko) téměř ideální. Už víc než měsíc nám tady totiž převládá (pro Irsko) netypické počasí. Teplo, neprší a občas i vysvitne "to žlutý  hřejivý". Při srovnání s Českem si můžeme opravdu prozpěvovat:)

Z pěti dnů jsem s nimi na výletech strávil jenom víkend. V práci právě dokončujeme novou verzi připravovaného projektu a volno tedy není nejvhodnějším nápadem. Dva dny se pohybovali po Dublinu a okolí bez doprovodu. Vzhledem k tomu, že neumí ani jeden z nich anglicky to byla určitě docela zábava. Stihli se během těch dní podívat na Howth a nejbližší útesy u Dublinu, na sever na Malahidský hrad a stihli i irskou snídani, procházky městem a samozřejmě návštěvu "pubu".

Během víkendu jsem jim pak dělal průvodce po Dublinu a překládal:) Stihli jsme projet celý Dublin turistickým autobusem a stavit se ve Phoenix Parku, vikingské části města a především jsem se i já dostal na prohlídku legendární Old James Distillery.

Musím říct, že se to s prohlídkou pivovaru Guiness nedá srovnat. Ta prohlídka je připravena jednoduše profesionálně. Proces tvorby tohohle "božského" nápoje byl i pro laiky podrobně vysvětlen a především chuť na pravou Irskou whisky rostla s každým metrem. Nakonci pak šest dobrovolníků testovalo pět různých druhů whisky a zřídkakdy se stalo, že by Irská whisky nevyhrála. (Ne)náhodou se k testování přichomýtla Iva:) Vyjímka potvrzuje pravidlo a Iva zvolila Skotskou whisky:) Ostatní, na které se testování nedostalo, dostali samozřejmě velkého panáka Jamesona namíchaného podle přání.

V neděli jsme se vydali na výlet do známého Irského přírodního parku Glendalough. Kdo by čekal, že vlastně vyrážíme na Hanácko, do Třebíče a dalších českých destinací:) Iva totiž téměř vše co viděla přirovnávala k nějakému českému místu. Namísto uprostřed Wicklowských lesů jsme se ocitli u Olomouce, radniční věž ve městě byla z Meziříčí a Dublinské domy ze Zastávky:D
Každopádně výlet do Wicklowských hor a parku Glendalough byl vážně pěkný a ta tůra (10-20 kilometrů) skutečně stojí za to. Oběma se v Irsku opravdu líbilo a mám za odměnu slíbenou po příjezdu grilovačku s jakostním vínem. Tak zatím nechte víno zrát;)

Jinak opět zůstávám ve stávající práci. Chtějí znovu prodloužit smlouvu a to do konce března příštího roku. Jsou se mnou jednoduše spokojeni. A musím říct, že já taky. Sice se možná přece jen lehce;) poohlídnu po Novém roce po něčem jiném, ale pokud to nebude něco do očí bijícího, tak asi zůstanu.


Článek na Irsko-aktuálně měl úspěch a pro mě o to větší, že šéfeditorka Lidových novin mě kontaktovala, že se jí článek opravdu líbil a ráda by přijela a udělala se mnou "rozhovor". Výsledek by se měl objevit v novinách během následujících týdnů. Vlastně vůbec o nic nejde, jen mě potěšilo, že někoho z "branže" ten článek tak zaujal.

aneb jak jsem ke štěstí v Dublinu přišel...

Začátky neměl Davča lehký. Tak jak jsem psal, tak nastoupil jako řidič pro jedno řeznictví. Nejen, že neuměl anglicky a poprvé řídil Peugot Boxer, ale taky jezdil poprvé nalevo a Dublin neznal ani z mapy. Každopádně jednoduché to asi nebylo ani pro Johna (šéfa řeznictví) a pro jeho otce Tonyho. Myslím si, že Davča odváděl skutečně dobrou práci a přes pár "promdrů" by si asi neměli šéfové na co stěžovat. Začátky ale nejsou nikdy lehký.

Jedna z prvních příhod se stala hned třetí den. John řekl Davčovi, aby přinesl rudl, vzal krabice, dal do krabic maso, naložil na rudl a odvezl do nedaleké restaurace. Pro Davče zněla většina z vyřknutých slov jako "huhuhu" a snažil se vše pochopit alespoň selským rozumem. Napoprvé přinesl jednu  bedínku. Po Johnově grimase pochopil, že to asi nebude všechno. Odešel tedy a přišel s deseti bedínkama. John znovu zopakoval to svoje "huhuhu" a Davča "pochopil". Odnesl bedínky a konečně přivezl rudl. Bez bedínek. John už začal chytat krásnou račí barvu, "huhuhu" zopakoval ještě dvakrát a Davča si to konečně šinul s naloženým masem do blízké restaurace.

Hned pár dní na to přišel za Davčem Tony, řekl mu pár vět plných "huhuhu", uprostřed mu bylo rozumět slovo "Naas" a odešel. Davča byl v práci teprve chvíli a nechtěl si přidělávat problémy a špatnou reputaci, takže se rozhodl vyjet. Musím říct, že je to odvaha. Nevědět co tam a vyjet. Naas je město asi 40 kilometrů vzdálené od Dublinu. Davča tedy dorazil po téměř hodině na místo určení. Co ale teď? Zavolal tedy Johnovi a ptal se ho co má teď dělat. John zcela neočekávaně začal huhňat svoje "huhuhu" a během monologu mu bylo rozumět dvousloví "come back". Davča měl radost, že rozumí a ujišťoval se otázkou "Should I come back?". "Jes" ozvalo se z telefonu. Davča nasedl do auta a s myšlenkou "že asi chtěli aby si vyzkoušel cestu" otáčí auto směrem Dublin. Už po cestě mu z telefonu několikrát John znovu "zahučel" do ucha. Až kousek před řeznictvím mu ale zcela rozčílený šéf volá, kde je a zase to svoje huhlání. Davča ho ubezpečoval, že je za chvíli tam a že to bude dobrý. John se svým "Olrajt" čeká na Davče nedočkavě před řeznictvím. Po otevření bočních dveří a po nezapomunetelnutém Johnově "ve sloup se dívajícího" pohledu už bylo jasno. Davča měl nabrat maso. Tony sám o sobě už byl rudý jako vlajka našeho velkého bratra, John chvíli pošlapával kolem auta a nakonec posílá řidiče zpátky do Naas. Davčovi klamavé vymluvy "já klepal ale nikdo neotevíral" evidentně nepadli na úrodnou půdu a už si to šinul zpátky. Maso dorazilo. Sice o pár hodin později, ale přece.

Davčova práce často spočívala v plnění téměř nesplnitelných termínů dovážek. Po městě si to nejednou šinul i stovkou a pak se není čemu divit, že "shit happens". Davča ten den zrovna dost nestíhal. Z jedné restaurace do druhé... Přijel k další naplánované zastávce, vystupuje z auta a udiveně se dívá na boční dveře. Buď zároveň s ním někdo vystoupil z nákladního prostoru nebo nechal od minulé zastávky dveře otevřené. Ať počítal jak počítal, počet krabic prostě neseděl. Bohužel celá cesta z jedné restaurace do druhé byla lemována jednosměrkami. Davča se nenechal zastrašit, otáčí Peugot a vrhá se čelně do jednosměrek. Maso si klidně leží na kraji silnice, párky se lenivě plazí ven a kuřata obrátili krabici vzhůru nohama. Přesto se jako zázrakem nic nestalo. Krabice se vrací do nákladního prostoru a Davča dohání stodvacetikilometrovou rychlostí ztracený čas.

Řízení po Dublinu se i pro našeho hrdiny neobešlo bez škrábnutí nejen na duši. Jak sám Davča říká "no jasněže to vždycky byly baby, kdo jinej"...
Poprvé to bylo uražení bočního zrcátka. Stál tehdy na křižovatce. Vlevo od něj najíždí auto. Jeho řidič evidentně neměl svůj vůz ještě "v oku" a zrcátko Boxera se pod náporem přijíždějícího auta rozsypává jako krabička z karet. Oba tedy zastavují kousek za křižovatkou. Viník nehody v zápětí ale startuje auto a mizí za kopcem. Davča mi hned volá a následně mu přichází smsky s anglicky psaným textem jak nehoda vznikla. Po návratu do řeznictví Davča naučený text přednáší Johnovi. Policie samozřejmě nestihla být přivolána a SPZ auta neznámé. John zuří. Potom, co Davča urguje "I need a new back mirror, it's really dangerous" je mu odvětěno "will be". Davčovo odbočování následně probíhá vykouknutím z auta a zkontrolováním prostoru. Úporné prosby o nutnost zpětného zrcátka jdou jedním uchem tam a druhým ven. Nebezpečnost je zřejmá. John na důkaz soucitu nechává rozbité zrcátko slepit lepící páskou. Obraz v zrcátku je pak nejasný, jedno auto se na Davče řítí z nebe, druhé ho pak atakuje z leva. Obraz byl tak "nečitelný", že vykukování z okna bylo stejně pořád praktičtější. Po dvou měsících se ale přece jen dočkává. Krk dostává zaslouženou dovolenou. Nové zrcátko je tady.

Druhá nehoda se stala také na křižovatce. Davča spokojeně podupává v autě do rytmu hudby. Hudba se naplno lyne do prostorů auta. V tu chvíli pociťuje zavrávorání. Auto stojí a přesto se otřáslo. Nedůvěřivý řidič tedy vystupuje z auta a obchází ho až dozadu. Žádný šrám. Sedá znovu do auta a v tu chvíli vidí prošedivělou malou důchodkyni, jak na něj posunky ukazuje jakési znaky a kříčí "sorry". "It's ok" mává Davča zpátky v domnění, že auto zůstalo nedotčeno. Vyjíždí z křižovatky. V tu chvíli ho ale začíná hryzat svědomí. Když náraz ucítil, tak ho asi ucítil i jeho Boxer. Zastavuje za křižovatkou a přechází na druhou stranu auta, kterou nezkontroloval. Boční dveře promáčklé, auto se šrámem jak po operaci. "No to bude zase promrd". SPZ zase nemám, ta bába někde v pr... .
V tu chvíli se za Davčovu dodávku staví malý Seatek s rozšrotovaným předkem. Bába vystupuje, lamentuje nad svým zničeným miláčkem a znovu nasedá, bez jediného slova. Davča ji chytá za okénko a několika slovy "Stop, call Police" jasně ukazuje babičce svůj pohled na situaci. Následuje monolog staré dámy, který by se dal volně přeložit následovně: "klidně si zavolej tu policii, je mi to jedno. Já jedu pryč. Já už tady po těch silnicích jezdím čtyřicet let. Jak dlouho ty?! Byla to stejně tvoje chyba, já odsud odjíždím...". Davča ji znovu ujištuje o svém neměnném pohledu na věc a jde si pro blok, aby si zapsal poznávací číslo. Číslo je zapsáno. Ale málem to nestihl... Poslední čísla stíhá dopisovat, když auto mizí na další křižovatce. John i Tony už jenom zoufale mávají rukama.

Občas se i profesionálnímu řidiči stane něco, na co není příliš pyšný a nechlubí se tím. Stalo se něco takového i našemu hrdinovi? Jednou ano.

Davča byl v neustálém časovém presu. Mnohdy šlo o minuty, kdy bylo třeba doručit další dodávku. John byl navíc jedním z těch, kterým záleží, zda litr pohonné hmoty stojí o cent víc nebo míň. Davča jezdil často na rezervu a bylo jen otázkou jeho instinktu, zda bude lovit cenu nafty až o stanici dál nebo ne.
Situace to byla tenkrát modelová. Dava má během hodiny stihnout několik zastávek s masem. Celková trasa by sama o sobě vydala na hodinu jízdy. On stojí na křižovatce, rafička klepe na minimu už dlouho bez známek povšimnutí. Na semaforu zelená. A start! Červený Boxer ale zůstává nehnutě stát. Bylo slyšet jenom lehké zabafání. Zelená ho prostě nezajímá. Řidič kouká zoufale na rafičku a pro sprostá slova nechodí daleko. Vysedá z auta svého rudého miláčka a tlačí ho ke krajnici. Auta troubí a postupně se vrhají zpátky do provozu.
Co teď. Nejbližším místem, kde žádat o pomoc byl autobazar. Pomoc byla naštěstí ochotně poskytnuta. Během pár minut donáší mechanik kanistr s dieselem. Auto se raduje. Jeho nádrž se plní tekutinou. Neradovalo se ovšem dlouho. Do jeho útrob byl nalit asi jeden panák energické tekutiny, když kanistr přestal "točit". Minuty rychle ubíhají, zákazníci netrpělivě přešlapují a John očekává další proudy peněz do kasy.
Mechanik nastupuje do auta se slovy "Ajl bí rajt bek" a mizí v dálavě. "Snad už to bude dobrý" říká si řidič odstaveného Peugeota. Ani ne za hodinu má pravdu. Do auta se konečně dostává dostatečné množstí nápoje pro absolvování cesty. Je pátek odpoledne, všude dopravní zácpy. Boxer startuje a snaží se chytat prošlé zakázky. Marně. Hodina už prostě uběhla. John se po návratu dodávky už ani neptá. Něco si zahuhňal sám pro sebe, rozumět mu bylo jenom slovo podobné "fak" a odešel zpátky do řeznictví.

I přes výše popsané příběhy musím říct, že Davča zvládl těch osm měsíců opravdu dobře a jsem na něj hrdý. Přes špetku nadsázky jsou však příběhy skutečné a se souhlasem aktéra zveřejněné.
V sobotu 22. prosince Davča dává v práci dobrovolně výpověď. Na čtrnáct dnů se vrací do Čech na dovolenou a oslavit Silvestr.
Po jeho návratu se poohlédneme po jiné, nebo lépe placené práci.

Dodatek: po Davčovi nastoupil do práce dvacetiosmiletý maďar. Jeho angličtina si zadala i s Davčovou a jeho pohled na maso samotné prozrazuje, že té červený věci se dotýkat v žádném případě nebude. Možná by se dala situace s Davčovým odchodem připodobnit k jednomu nejmenovanému českému filmu. V něm se babička ptá svého vnuka "tak jak se s tebou v práci rozloučili?", "no byli rádi" odvětil vnuk.
Bohužel v tomhle případě a vzhledem k nastupujícímu maďarovi by se dalo dodat "nechval dne před večerem":)

Dodatek II.: po reakcích některých prvních čtenářů a jejich smutném výrazu po dočtení tohoto článku, bych rád dodal, že aktér se těší dobrému zdraví, je rád za příležitost, kterou dostal a především se výše popsaným příběhům sám rád zasměje. Takže nebuďte smutní, život je třeba brát s humorem;-)

Poslední měsíc by se dal nazvat jednoduše "úlet". Ne, neskočil jsem z letadla bez padáku a nepil panáka ve stylu "Maršal Malinovskij".

Stalo se ale pár věcí, které mě vedly k lehce impulsivnímu jednání a především k naprosté změně pohledu na spoustu věcí. Sám jsem byl překvapený. Překvapený tím, jak jsem změnil svoje cíle a priority. Pořád chci stejné věci, prostorný byt a vysněné auto.  To se samozřejmě nemění. Mění se ale pohled na to, jak nutně toho chci dosáhnout. Nedávno mi jeden "kámo";) psal, jestli si pořád jdu  za vším tou svojí nekonečnou vůlí a tvrdohlavostí. Myslel jsem si, že ano. Mám svůj cíl a půjdu za ním. O to větší pro mě bylo překvapení,  že jsem byl schopný svoje cíle změnit ze dne na den. Irsko i priority ztrácí najednou na významu. Našel jsem něco, co je pro mě mnohem důležitejší  než dosavadní cíle. Nevím vlastně, jestli "našel" je to správné slovo. Spíš by sedělo "objevil co jsem neviděl", ale o slovíčkaření opravdu nejde.  Priority jsou najednou vedlejší a já jsem schopnej pro "znovuobjevené" udělat maximum. I přesto, že dělám maximum, to není jednoduchá věc. Dost jsem toho dřív pokazil a vrátit to zpátky nebude vůbec snadný. Možná, že i nemožný. Jestli je to jen "boj s větrnými mlýny" nebo to přece jen všechno k něčemu je ukáže asi až čas. Nevěřím v revoluci, věřím v evoluci. Věřím, že se lidi mohou měnit. Věřím i v zásadní změny, ať už se týkají lidí, věcí nebo postojů. Doteď jsem ale nevěřil, že dokážu (nebo spíš budu chtít) změnit sám svoje priority. A přece se to stalo. A to o co teď bojuju, za to jednoduše stojí.
Ti co neví o "čem" mluvím asi nejsou "hodni" to vědět. Napovím jen jedno slovo "Soňa". Ti co ví, se určitě ptát nemusí. Prostě jen v tom holka, což vnímavější z textu určitě poznali.

Během posledních pár měsíců jsem se několikrát podíval do vlasti. Co se délky pobytu týká, vešly by se všechny do jednoho pracovního týdne. Šílenství, že? No, ale důvod několikanásobného shlédnutí trasy Dublin-Praha stojí za to.
Během těch výprav jsem měl možnost okusit Českou Republiku v syrovém stavu. Ono je něco jiného v ní žít pár týdnů, měsíců a let. Já přiletěl, viděl a zase se vrátil. Ať už se mi v Irsku líbí víc nebo míň, pokud posuzujete pouze prostředí, počasí a lidi, pak nemá cenu váhat. Myslím, že i vy čtenáři určitě  tušíte, kdo stojí na pomyslné vyšší příčce. Je to Irsko.
Ten rozdíl je přímo neporovnatelný. Přilétal jsem jak do Prahy, tak do Bratislavy a byl i v Olomouci. Nikde se ale můj pohled příliš nelišil. Česko je zašedlé, špinavé, domy posprejované, všude odpadky, nedopalky... Proč jen nejsou Čechy v Irsku? Nebo spíš Irsko v Čechách? Irský pořádek, irská životní úroveň, ale zároveň české počasí, český pohodový život a (v některých případech) i čeští lidé (bohužel tenhle bod je asi nejdiskutabilnější). To by se pak asi žilo jinak.
Fakt je, že Irové jsou mnohem větší bordeláři než my Češi. Každý den padne v Dublinu na zem víc odpadků, než v Praze za celý týden. Proč tedy mluvím o pořádku v Irsku? Protože Irové, i když jsou to takový hovada, tak si po sobě umí uklidit. Ulice se čistí každým dnem, chodníky několikrát denně. I když si nemyslím, že východiskem je víc uklízet, ale spíš se naučit nebýt tím pomyslným hovadem, tak tohle "řešení" má přece jen lepší výsledky.

Po dlouhých deseti měsících, což je vlastně do této chvíle celý můj druhý pobyt v Irsku, jsem se konečně dočkal vytouženého okamžiku. Portál Češi v Irsku je hotov. Snad ani na diplomce jsem nepracoval tak dlouho jako na těchto stránkách. Slovy "tak dlouho" samozřejmě myslím časové období, ne hodiny strávené psaním. Portál jsem postupně sepisoval po práci, ne víc než hodinu, dvě denně. Do toho nepočítám několik opravdu dlouhých přestávek, kdy jsem nebyl zrovna v psacím "rozmaru" a neprogramoval vůbec. Každopádně, ať už to bylo jak chtělo, tak práce je hotová. I když jde ještě tak o měsíc testování a vychytávání chyb, tak samotný rozsah funkčnosti už zůstane nezměněn.

Přestože jde o nové stránky, které nemám obvykle ve zvyku uvádět jako součást blogu, tak u těchto musím udělat vyjímku. Nejen, že se táhnou (zatím) celým mým pobytem tady, ale především jsou pro všechny co se o Irsko zajímají. A protože někteří čtenáři jsou tu právě kvuli zájmu o tuto zemi, věnuji jim speciální příspěvek ve svém blogu.

Cílem nebylo vytvořit komerční stránky s úmyslem vydělat. Je to čistě moje soukromá iniciativa, kterou jsem se rozhodl udělat pro dobro všech, kteří se o Irsko zajímají nebo v něm žijí. Jsou tu pro Vás....
Doufám, že hodiny strávené programováním přece jen nebyly ztracený čas a stránky dostojí svému účelu.