Zvláštní "věc" ten Londýn. Jsem tady teprve měsíc a půl a život je zase úplně naruby. Myslel jsem, že už se to nestane a vše se postupně začne "uklidňovat", ale ve skutečnosti došlo k naprostému opaku. To co byla pravda před čtvrt rokem je v nenávratnu a žiji úplně jinou realitu. Londýn tvaruje. Opravdu tvaruje. Těžko to vysvětlit a ještě hůře pochopit.
Je to tu jak na mraveništi. Milión lidí a Vy jste jeden z nich. Trošku mi to připomíná klasické filmové záběry, kde se z oběžné dráhy kamera přibližuje k povrchu, jsou již vidět první kontinenty, státy, města, pak je již celý záběr zaostřen jen na město, ulici, tisíce lidí a pak Vy. Jeden mravenec uprostřed obrovského lesa. Nikdy jsem si nemyslel, že jsem nějak "nadprůměrný", všichni jsme podle mne až trapně průměrný a sám do toho průměru samozřejmě také spadám. Přesto jsem si myslel, že mi to v tom životě docela "jde". Po pobytu v Londýně z člověka tenhle pocit docela slušně vyprchá. Tolik lidí, cílů, úspěchů...
Najdete zde spoustu takových, co byli už o dost mladší mnohem úspěšnější jak Vy. A pak se sami sebe ptáte: "Má tohle nějaký smysl?". Všichni se tady stejně neustále trapně honí za tím, aby něčeho dosáhli a k čemu to vlastně je? Nakonec člověk tím životem proletí a bude mu to vše k ničemu. Začínám vše vidět trošku jinak...

Přestává mne to prostě bavit tohle přemísťování. Opravdu rád bych už měl nějaký svůj "ostrov", kam je možné se vrátit, nemuset ho opouštět a vytvořit si tam už také svůj trvalý domov. A samozřejmě tam nebýt sám. Je to pro mne téměř neuvěřitelné, ale už si dokonce dokáži představit, že bychom tam jen sám s partnerem. Představit je to správné slovo. Zatím určitě nic takového neplánuji, ale dokáži si to už aspoň představit. Což je na mě velká změna. Každopádně tímhle vnitřním posunem se zatím nic nemění. Zůstávám určitě do března a pak se uvidí. Jde o to, jak moc se mi tady bude zamlouvat. Zatím bych to spíš viděl na odjezd, ale uvidíme jestli, a jaké podmínky práce na dálku, bych dostal.

Tánička s Kubou zatím práci v oboru nenašli. První měsíc uběhl vcelku rychle a bohužel i bez nabídek. Procházeli agentury, hledali nabídky, ale bohužel neúspěšně. I přes pár drobnějších záblesků naděje zatím neměli štěstí. Několik věcí ale momentálně "visí ve vzduchu", takže snad se situace brzy změní. Tánička nakonec našla aspoň dočasnou práci v hotelu Hilton jako pokojská.
Bohužel podmínky jsou zde tak strašné, že po čtrnácti dnech radši skončila. Fluktuace lidí v hotelu na tuto pozici si opravdu nezadá s jinými a je vidět, že to prostě nikdo za takových podmínek dělat nechce. Já se jí absolutně nedivím, protože v takových poměrech to prostě nemá cenu.
Během posledního týdne oba prošli prvními pohovory na programátory. Obě interview dopaly vcelku dobře a doufáme, že se konečně poštěstí. Tánička byla pozvána na roli Junior programátora, Kuba pak na klasického vývojáře.

Co se týká mě a mojí práce, tak jak se říká "jde to, ale dře to". Přístup firmy se mi tady moc nelíbí. Místo, aby tady nováčka do všeho co nejdříve zaučili, tak ho víceméně nechávají svému osudu. Neefektivní. Nikdo se tady o nic nezajímá. Po měsící v nové práci bývám obvykle už dost produktivní, ale bohužel tady, vzhledem ke komplexnosti projektu i laxnosti zaměstnanců, zatím k žádné velké produktivitě nedošlo. Postupně se prostě "seznamuji" s projektem sám. Byl mi navíc přiřazen celý projekt pro českého zákazníka, čemuž se také divím, protože tímhle tempem a přístupem k dokončení jen tak nedojde:)
No uvidíme.
Tak jako tak už příště podobnou práci nevezmu. Myslím, že je opravdu načase se posunout dál a začít už na trošku jiném postu, případně rozjet to podnikání. Asi dospívám:)  
 
Za čtrnáct dnů přijede na návštěvu Iva s Pavlem a malou Nikolou. Jsou tady na pět dní, první tři si projdou centrum, v sobotu pak podnikneme něco společně a v neděli se už budou vracet. Letenky vyšli vcelku levně a takový prodloužený Eurovíkend...proč ne:)

Na pár dní pak přiletí i Honza se Zuzkou, tak tady budeme mít docela živo:) Během následujících pár měsíců by měl přijet i tata a následně Martin s Jankou. Stihněte to do března, kdoví co pak bude;)

Největší rána ale byl a je rozchod se Soňou. Nikdy jsem nevěřil, že by k tomu mohlo dojít. Sice jsme vždy měli problémy, ale prostě jsem naprosto naivně věřil, že to vyřešíme, protože se prostě máme opravdu rádi a máme být spolu. Náhod, které nás dali dohromady a které nás potkávali je docela dost a i pragmatický člověk jako já prostě věřil, že to nemůže být náhoda. Přesto to tak dopadlo. Není to Londýnem, ten vše prostě jen "zakceleroval". I když  se to dalo už nějakou chvilku čekat, tak to opravdu slušně bodlo do srdce. Nejvíc ale bolí to, že jsem skutečně myslel, že spolu máme být a že je nám to prostě souzeno. Připadá mi, jako by mě ten, koho jsem měl rád ze všech nejvíc, vlastně ani neznal. Opravdu jsem se snažil to zachránít. Marně. Co se k tomu dá víc říct... Dochází slova...

Blíží se konec druhého měsíce v Londýně. Točím se ve víru událostí, které bych před měsícem ani nečekal...

Soňa mi chybí. Bez pochyb. Težko přenáším přes srdce, že jsme se doopravdy rozešli. Je to vše tak postavené na hlavu a téměř nereálné, že je těžké tomu vůbec uvěřit. Přesto si na ten pocit musím zvykat. Uklidňuje mě snad jen to, že jsem udělal vše co jsem mohl a vír událostí, který mi dává možnost na chvíli na vše zapomenout. Nakonec je to i moje kamarádka Petra.
Potkal jsem ji náhodou před pár týdny a padli jsme si do "noty". Postupně jsme spolu trávili víc času a pravdou je, že tomu všemu dává trošku jiný rozměr. Veselejší a s nadějí na lepší zítřky. I přesto, že se nedá říct, že bych celou tu věc snášel dobře, tak v porovnání s předchozím rozchodem se Soňou nemám chuť se na všechno vykašlat a hledat nový smysl života.

Nevím, co se od toho dá čekat... Je toho teď všeho strašně moc. Pořád se něco děje a není čas přemýšlet. Točím se ve víru událostí, které mi Londýn během dvou měsíců nadělil.
Neplánuji. Nemám tušení co bude až se vrátím domů a nevím jestli se vůbec v březnu vrátím nebo ne. Netuším dokonce ani kam se vlastně budu vracet! Před dvěma měsíci jsem měl jasno. Věděl jsem co po Londýnu, kam se vrátit, za kým a hlavně proč. Teď je místo všech těch plánů jen prázdná tma. Je to sice nepříjemný a velmi znepokojující pocit, ale na druhou stranu přináší příslib pokračovaní a možnost těšit se na něco, co bude dál.

Tánička s Kubou bohužel stále hledají práci. Přestože si něco menšího už našli, je to taková trošku zvláštní práce - tvoří pro jednu firmu webový elektronický obchod. Oba jsou doma a pracují na něm. Pokud vše půjde dobře, tak by jim jeho dokončení mohlo pomoci přežít s čistým štítem další dva měsíce tady. Celá smlouva je ale sšita tak trošku "horkou jehlou", takže mám menší obavy, jestli je nechce firma natáhnout. Doufám, že nakonec ty peníze dostanou... Sám mám podobnou negativní zkušenost s jednou českou firmou, která mne připravila o peníze za práci, kterou jsem pro ni udělal.

Táničce  jsem ještě sehnal takovou menší práci na jeden týden, která by jí vynesla aspoň minimální mzdu za odvedenou práci. Jsou to ovšem pořád jenom takové drobky...
Kuba stále čeká na vyjádření z firmy, ve které mu řekli, že ho vezmou, ale je třeba potvrdit rozpočet s vedením.

Během svých volných chvil mám neustále co dělat. Spřátelil jsem se s kolegy z práce a chodíme ven, což je v porovnání s Betdaqem docela rozdíl. Našel jsem si tady další kamarády (a nutno říct, že mi opravdu sedí). O víkendech podnikáme neustále nějaké výlety. Objevujeme Londýn... A je toho pořád spousta v plánu. Pokud si i tak najdu volnou chvilku, pak pracuji na svém projektu 3D hry, která má konečně jasnější obrysy. Už si ani nepamatuji, kdy jsem strávil večer u filmu. Máme jich tu spoustu, ale prostě na to není vůbec čas. A to je zatraceně dobře!

Ve firmě jsme poprvé domluvili mou práci na dálku. Myslím si, že by k tomu mohlo dojít už dřív, ale nebyl důvod. Do Čech jsem lítat nezačal, takže není téměř rozdíl práce z domu v Londýně a přímo v kanceláři. První práce na dálku byla dohodnuta z důvodu mého "výletu" do Čech. Od jedenáctého do patnáctého listopadu budu poprvé po těch dvou měsících doma. V plánu je toho hodně. Co je ale nejdůležitější je setkání se Soňou. Mám z toho docela strach. Sám nevím, jak budu reagovat a jak to budu zvládat. Také konečně uvidím svého synovečka Honzíka. Samozřejmostí ale je také nějaké to pivo s kamarády v Olomouci i v Ivančicích. No jsem na to všechno vážně zvědavý.

Konečně jsem si také dovybavil pracovní prostor v práci. Po lehkém naléhání jsem dostal velký monitor, ergonometrickou klávesnici i myš. No konečně. Tělo to, po měsíci práci na notebooku, skutečně zasluhuje. Práce samotná mě tu pořád nenaplňuje a pochybuji, že k tomu vůbec dojde. Systém už znám o poznání lépe a začínám se i trošku rozjíždět, přesto to jednoduše není to pravé ořechové.

Během posledních pár víkendů jsme tu měli docela živo. Nejdříve přijela Iva s Pavlem a malou Nicolkou. Pět dnů, které tu strávili měli vcelku nacpané a program jsme jim zařídili tak, aby se tu nenudili a zároveň nebyli unaveni příliš. Všechno jsme objednali přes Internet, což znamenalo méně čekání ve frontách a více zábavy. Vzhledem k tomu, že Tánička s Kubou pracují na projektu doma a nemají peníze a já musím chodit do práce, "objevovali" Londýn tři dny sami. Vybaveni radami a Nicolčinou angličtinou základní školy se vrhli do metra a občas hlásili, zda vše jde podle plánu. První den navštívili muzeum voskových figurín, prošli se Hyde Parkem až do veděckého muzea. Nicolce se z něj
vůbec nechtělo a tak ho opouštěli v pozdních odpoledních hodinách. Skrz Hyde parkem se dostali k Buckinghemskému paláci a do Westminsteru. Tam už jsem je čekal navečer já, prošli jsme se kolem večerního Big Benu a Parlamentu a namířili si to na večeři. Po večeři jsme se přesunuli zpátky k nám a znovu na pivo:)

Druhý den byl v plánu "klasický" okruh centrem města. Začali ho na Picadilly Circus, přes Trafalgar Square a Westminster až k London's Eye a podmořskému světu. Po hodinové prohlídce nasedli na loď, která je dopravila k Tower of London. Přes Tower Bridge přešli Temži a po nábřeží se dostali k Drakeově plachetnici Zlatá Husa, kde jsme si dali sraz. Prošli jsme kolem Shakesperova divadla a pak šup zase do hospody:)

V pátek je pak čekal klidnější výlet po Camden Town a jeho krásných trzích, kde se Iva s Nicolkou cítili jako doma:) Pavel z toho moc nadšený nebyl...
V sobotu jsme podnikli společný výlet do Legolandu. I přesto, že se mi tam líbilo, ceny byly skutečně vysoké a atrakce ne tolik zajímavé. Aspoň v porovnání s Disneylandem je to nuda. Nutno říct, že část nazvaná MiniLand (kde jsou miniatury z Lega) vypadaly opravdu pekně a závěrečný ohňostroj byl také krásný. Domů jsme se vrátli až v deset večer a zapadli do postele.

V neděli dopoledne vyjížděli směr letiště, naprosto spokojení a plni nových zážitků. Na oplátku nám tu nechali flašku mé oblíbené whisky a Becherovku:) Jsme vážně rádi, že jste přijeli (a rozhodně ne kvůli tomu alkoholu:-D).

O pět dní později přiletěli z Dublinu Honza se Zuzkou. Vzhledem k tomu, že šli oba ještě v pátek do práce, dostali se k nám až v jednu ráno a než se šlo spát, byly tři hodiny.
V sobotu jsem je doprovázel na procházce centrem. Začli jsme u Waterloo a pokračovali kolem London's Eye, Westminster Bridge a Westminster Abbey. Přes místní parky jsme se dostali k Buckinghemu a do Hyde parku. Odkud jsme putovali až na Camden, kde jsme ochutnali místní speciality a Honza se Zuzkou taky svoji první vodní dýmku:) Den jsme příjemně zakončili v hospodě. Protože nám dovezli ingredience na pravou Irskou snídani, tak jsme neváhali a společně si ji v neděli ráno vychutnali:) Příjemně nasyceni jsme se vypravili na London Bridge Experience, kde okusili nejstrašidelnějšího britskou atrakci. Po akci naslédoval kulturní zážitek - prohlídka Tower of London. Sami se ve zbytku dne stihli podívat z London's Eye na celý Londýn a lodí dopluli až na Greenwich. Na závěr jsme pak ještě stihli nějaké to pivko v naší oblíbené hospodě. A spát. Vstávali ve čtyři ráno, protože je zase čekala práce zpátky v Dublinu.

Po Novém roce tu uvítáme další vlnu návštěv:)

Desátého listopadu po půl čtvrté odpoledne se vydávám na letiště. Čeká mě jedna z nejsmutnějších událostí, co jsem kdy zažil. Rozchod se Soňou. I když už je vlastně zcela jasné, jak celý ten náš příběh dopadl, tak nejsem vůbec klidný. Nechci aby se to stalo. Přitom je ale naprosto jasné, že je to nevyhnutelné. O půl sedmé večer se poprvé po dvou měsících odlepuji od anglické půdy a o půl jedenácté dosedám na slovenskou. Vlak stíhám jen o vteřiny. Pokud bych ho nestihl, asi bych musel přespat na nádraží:) Je to totiž poslední spoj do Čech ten den. Po půlnoci mě už čeká Iva v Břeclavi a následně se dostáváme do Hodonína. Pavel nás vítá noční hostinou ve sklípku, kde právě dozrává letošní Svatomartinské víno:)
Ochutnávka byla skvělá a ve tři ráno v příjemné náladě usíname.

Moc toho bohužel nenaspím. V šest ráno musím vstávat a vydávám se vlakem do Tlumačova. Tady mě čeká Pavlův švagr, vynikající zubař, kterého jsem poprosil, jestli by si na mě nemohl udělat čas a vzít mě. Byl vynikající. Po návštěvě zubaře znovu nasedám na vlak. Jedu do Olomouce. Po výstupu na mě dosedá jedna emoce za druhou. Jsem tu. Jsem doma. Ale je to ještě domov, když už se není za kým vracet a kde se člověk cítí jako nezvaný host?

Dorazím do bytu přesně na čas. Jedenáct hodin. Big Ben v Anglii odbíjí deset, což je začátek pracovní doby a já se stíhám akorat připojit k firemní síti.
Doma nejsem sám. Je tu i Soňa. Poprvé po dvou a půl měsících tváří v tvář. Poprvé po měsíci a půl spolu mluvíme jinak než mačkaním tlačítek na klávesnici. Šílený pocit. Vcelku to zvládám, i když "v klidu" bych to rozhodně nenazval. Vše to tu vypadá, jak když jsem to "opouštěl". Za dva měsíce se změnil celý můj svět a tady se nic nezměnilo. Dokonce i naše fotky se Soňou zůstávají na svém místě v Sonině pokoji. Musím říct, že mě to docela dost rozhodí. Jak to... Proč...
Příliš času na mluvení není. Soňa se chystá do práce a já zase musím usednout k počítači. Soňa následně odchází s tím, že jsme domluveni na večeři. Jsem z toho docela nesvůj. Ze všeho. Tak blízko u sebe a přece tak daleko. Otázky se vrací a znovu nenachází odpovědi. Snažím se během dne uklidnit a soustředit se na práci. Je to moje první práce na dálku a nerad bych udělal špatný dojem. Po dlouhé době si můžu pustit skutečně naplno muziku, která se line z reprobeden. Dostávám se znovu do jakési pohody. Soňa se večer vrací a ještě hodinu oba na něčem pracujeme. Balí si věci... Chce jet zítra domů. Před společným odchodem na večeři se ptám, proč si bere tašky s sebou, načež mi odpoví, že bude spát u kamarádky, protože by to "prostě nedala".

Vycházíme společně do města. Témata jsou docela formální. Nechceme nebo k sobě už nemůžeme najít cestu? Kdo ví... Konečně usedáme v restauraci. Ironií je, že je to restaurace, ve které jsme byli tokolikrát spolu na jídle. Formální témata pomalu dochází. Očekával jsem, že si o našem vztahu ještě jednou promluvíme, ale s překvapením jsem zjistil, že se o něm bavit nechce. Sám jí tedy říkám co mám na srdci. Je toho hodně. I když vím, že to téměř nemá smysl, tak jí říkám vše. Jak to vidím, co cítím a co jsem cítil... Soňa je tím co říkám asi překvapená. Přesto mi toho k tomu moc neřekne. Nevím, jestli je to překvapením, nebo tím, že o tom už prostě mluvit nechce. Po dvou hodinách se spolu loučíme. Soňa odchází i s věcmi, aby přespala někde jinde. Já odcházím za kamarády, se kterými jsem se domluvil v nedaleké hospodě. Vidím ji odcházet a potlačuji myšlenky na to, že mi odchází někdo, koho bych nikdy nechtěl nechat odejít. Ještě několikrát se ohlédnu, ale její kroky vedou jinam než ty moje... Nevěřím, nebo možná nechci věřit tomu, že to tím končí.

V hospodě se nálada trošku zlepšuje a domů se vracím docela slušně naladěn. Druhý den je odpočínkový. Kromě práce a několika pivek se nestalo nic mimořádného:) V pátek večer už jsem vyrážel s krosnou na zádech směrem Ivančice. Zase nějaký ten alkohol a přespávám u Paliho. Ráno zastávka u Zuzky a u Zdenála s Kačou. Čtyřmesíční Tobiášek už je docela akční a je vidět, že z něj mají opravdu radost. Poprvé v životě držím v náručí dítě:) Zvláštní pocit. Od nich jsem se pak vydal k Petrovi a Markétě. Poprvé za svým synovečkem Honzíkem. Trošku nezvyk mít v ruce dvě mrňata ten samý den:) Byl jsem na něj vážně zvědavý... A byl skvělý:) Pořád kolem sebe házel rukama (téměř by se dalo říct, že boxoval) a něco nám vykládal. Jestli nebude boxer nebo rapper, tak vážně nevím. Udělali jsme pár fotek na památku a ty opravdu se povedly. V neděli jsem se vydal zpátky do Ivančic, kde jsem poobědval s tatem a příjemně naladěn několika pivy mě tata dovezl až na letiště v Brně.
Let uběhl rychle a v osm večer jsem si to šinul po dálnici autobusem zpět domů. Domů? Dá se to tak říct? V tuhle chvíli je to však asi opravdu místo, které bych momentálně měl za své "doma" považovat.  

Svět se pomalu ukliďnuje a probouzí ze zemětřesení. Všude kolem jsou ještě vidět jeho následky, ale otřesy už přestávají být cítit. Pomalu uklízím trosky a snažím se znovu začít žít. Jde to pomalu.. Ale jde to. Velké trosky je třeba oplotit a nevstupovat na ně. Ty malé jsou zadupávány. Co jiného se dá dělat. Londýn mi pomáhá. Ukazuje mi svoji příjemnější tvář. Téměř každý den se něco děje a není ani příliš čas se dostat do stereotypu, který by v téhle situaci byl smrtelný.

Dále objevujeme Londýn, často se tu pořádají různé akce a párty. Poznávám nové lidi a postupně se mění v kamarády. Jsem až překvapen jak rychle se s nimi sbližuji. Nevím jestli je to Londýnem, zdejším životním stylem nebo prostě jenom životní situací. Tak jako tak to ale dodává pohon do nového startu.

Na Vánoce ani Silvestra se domů nechystám. Zůstaneme tu s Táničkou a Kubem a pár dalšími kamarády. Předběžně ale plánuji návštěvu Čech v půlce ledna, kdy se také bude konat poslední část kremace vztahu se Soňou. Budu se stěhovat. Nemám tušení kam si odvezu věci, ale pravděpodobně to bude k Ivě, která mi nabídla azyl.