Laos. Tahle čtyři písmenka rozehrávají myšlenky plné exotiky, materiální chudoby existující ruku v ruce s duchovním bohatstvím, bezděčných úsměvů a přírody v barvách všech odstínů zelené. Člověk na ně rád navykne a nechá se jimi unášet. Já to dělal opakovaně. Laos pro mne byl téměř cílem cesty. Bodem, do kterého se dostat musím, tam je to co chci vidět a okusit. Na zbytku nezáleží. Radost z překročení Mekongu a šlápnutí na laoskou půdu ovšem zhořkla tak rychle, jako se změnila chuť kávy, kterou jsem si dal ráno a tentýž den odpoledne. Hořká, silná káva.

Zklamal lidský faktor. Jak ten turistický, tak jeho protipól, vytvářející se jako jeho obraz. Laos mne překvapil jak počtem turistů, kteří se tu pohybují, tak i "turistickou komercí", která tu vládne.

Laos je vlastně jako Thajsko, jen tady něco nehraje. Stejně jako sovětští soudruzi špatně okopírovali francouzský Concorde a vytvořili poruchový Tupolev, tak laoští soudruzi špatně okopírovali thajský ráj a vytvořili jakýsi hybrid. Jak by řekl klasik "Je něco shnilého v laoské demokratické republice". Nemohu si pomoct, ale srovnání s Thajskem mi prostě samo leze na jazyk. Je to jako období po nešťastné lásce. Jsou to ta samá místa, na kterých jste byli včera. Ten samý les, ten samý rybník mezi stromy a tentýž strom, pod kterým jste sedávali. Teď tam sedíte zase, ale pocit je jiný. Hořký.

Těžko říct, proč mám tenhle pocit. Možná je to pohaslým úsměvem, který hledám v tvářích Laosanů, prachem co se mi dostává do očí u rozbitých cest nebo cenami, které mohou směle soupeřit s kterýmkoliv státem, kterým jsme už projeli. Ať už je to jak chce, tenhle pocit by pravděpodobně nevznikl, kdybychom neměli možnost okusit Siamské království. Ten pocit z něj a Laosu je tak rozdílný, že ho člověk cítí hned po překročení hranic.

Thajské úsměvy vystřídali laoské rozpaky, upravená obydlí pak domečky ze dřeva, se kterými kontrastují ceny jídla i ubytování, které se naopak zvýšily. Začíná se znovu seriózně smlouvat, prach z ulic létá do plicních komůrek, pěkné ulice s upravenými obchody střídají rozdrolené asfaltové silnice s alá nepálskými garážovými krámky. Analogie s Nepálem se zdá být více než jen náhodná. Kvalita silnic, chudoba venkova, krása přírody, přemrštěné ceny v porovnání s úspěšnějším sousedem... Tak nějak to souhlasí.

Je to právě deset dní, co jsme vstoupili do Laosu. Sedíme v autobuse s cílem Vientiane, hlavní město státu, ležící ve středu této zvláštní země. Myslím, že je třeba dát Laosu ještě jednu šanci. Druhou šanci. Trhám na kousky thajský zápisník a mažu z hlavy všechny vzpomínky na něj, otevírám ten laoský a začínám na čisté stránce.

V plánu naší cesty Laosem byla kolonka se zvláštním názvem - opičí zážitek. Lucka ho vepsala do seznamu, když četla možnosti Laosu a jeho nevšední nabídky. Nevěděli jsme přesně, o co se jedná. Mělo jít o pozorování gibbonů v džungli a nocleh v domě na stromě. Na strom jsme se měli dostat po ocelovém lanu na kladce. V reverzu, který jsme museli podepsat, stálo, že jsme si vědomi, že se budeme pohybovat po ocelových lanech ve výškách až 150-ti metrů. Ten údaj zaváněl přeháněním. Jak vysoký může být takový strom v džungli? Třicet metrů? Možná. Ale sto padesát? To je nesmysl.

I přes vysokou cenu jsme se rozhodli dobrodružství slibující zážitek podstoupit. Byli jsme překvapeni.

Šlo vlastně o jakýsi trek džunglí, který má jednu zvláštnost. Cesty některými údolími nevedou po spádnici dolů a zase nahoru, ale po ocelovém lanu natáhnutém přes celé údolí až na druhý kopec. Na jednom konci si připnete kladku a bezpečnostní karabinu, rozběhnete se a skočíte do prázdna. Setrvačnost a sklon lana roztočí kolečko na kladce a Vy se řítíte do prázdna. Země se vzdaluje, údolí se prohlubuje. Pak zařvete "wow, to snad není možný!". Adrenalin lítá tělem, Vy koukáte do hlubokého údolí a nohy Vám jen volně plápolají ve větru. Překrásná příroda pod Vámi, kopce zarostlé hlubokou džunglí kolem a... Stopadesátimetrová výška! Koukáte z té výšky na vrcholy stromů a tajíte dech. Neuvěřitelný pocit. A svištíte dál. Některá lana mají délku více než půl kilometru. Letíte třicet, čtyřicet vteřin…
 
Počáteční nejistota střídá zvědavost. Chcete znovu, do hlubších údolí a na delší lana…

Večer se vracíte do místa, kde budete spát. Místo schodů, které by Vás dovedly do postele, znovu zapínáte karabinu a letíte do domu postaveného na stromě. Třicet metrů vysoký strom s překrásným výhledem do džungle.

Průvodci Vás po večeři ponechávají svému osudu na stromě a odchází. Neodoláte a znovu zapínáte karabinu. V noci. A zase ta zvědavost. Co takhle vypnout čelovky? Opatrnost znovu střídá adrenalinové opojení a světla čelních svítidel jedna po druhé zhasínají. A najednou je všude tma. A Vy se řítíte na ocelovém laně temnou džunglí. Svoboda.

V noci usínáte, koukáte na tisíce hvězd kolem a posloucháte zvláštní zvuky džungle linoucí se ze všech koutů zeleně pod Vámi.

Úsměvně jedním z nejsilnějších zážitků tohoto výletu byla i moje cesta na záchod. Ve dvě ráno na mne přišla potřeba. Přestože se mi nechtělo, matka příroda si poroučet nenechá. Neochotně jsem vstal a vcházím na záchod. Je to vlastně jenom podlaží bez zdí a oken. Čupíte nad záchodem (samozřejmě tureckém) a máte možnost koukat do noční džungle. Postupující měsíc zvláštním způsobem osvětluje kopce a Vy máte příležitost si tohle vychutnat na záchodě! Ten pohled byl skvělý, ale situace... Ta byla bezkonkurenční. Koukali jste někdy na záchodě na tři kilometry dlouhé údolí džungle uprostřed noci? Ne? No tak to jste o něco přišli!

Druhý den večer jsme se vrátili. Gibbony jsme neviděli. Jejich vegetační cyklus jim velel opustit místo trvalého "bydliště" a přesunout se jinam. Škoda, ale stejně nelituji ani trochu. O pět tisíc korun chudší, ale o obrovský zážitek bohatší. I když do konce naší laoské cesty zbývá ještě dlouhý kus cesty, už teď vím, že to bude jedna z těch "top" vzpomínek na tuhle zemi.

Při analýze laoské duše nesmí být opomenuta historie tohoto státu.

V novodobé historii nebyl Laos nikdy dominujícím státem. Na konci 19. století ho Francouzi přičlenili spolu s Kambodžou a Vietnamem ke své koloniální říši do jednoho celku zvaného Francouzská Indočína. Součástí tohoto celku se stala také část Thajska připojená po siamsko-francouzské válce. Už během První světové války vznikaly v kolonii frakce, snažící se o vyhlášení nezávislosti na francouzském vetřelci. Téměř všechny tyto frakce měly hlavní základnu ve Vietnamu. Vietnam byl odjakživa tahoun této trojice států a to nejen duševně, ale i ekonomicky. Francouzi měli jedno trefné rčení: "Vietnamci pěstují rýži, Kambodžané koukají, jak roste, a Laosané, jak roste, poslouchají". Pod francouzskou nadvládou zůstalo celé území až do začátku Druhé světové války.

Během Druhé světové války bylo trojstátí nejdříve pod nepřímou a posléze i přímou kontrolou japonské okupační moci. Část území si během války přisvojilo i Thajsko, aby napravilo křivdu svých dědečků. Japonci ponechali celou administrativu země prakticky nepozměněnu a tak také zůstala až do konce války. A pak následovala změna. Japonsko kapitulovalo a území v krátké době přešlo znovu pod patronát Francie. Ta měla v plánu si kolonii udržet přes rostoucí snahy a odpor obyvatel a tak poskytla Laosu širokou nezávislost. Potenciální nezávislost, která by uklidnila obyvatele a zanechala zemi pod patronátem Francie. Některá laoská politicko-vojenská uskupení se ovšem rozhodla pro boj a nekompromisní řešení. Tak odpor nakonec přerost v otevřenou válku za nezávislost mezi roky 1946-1953. Do konfliktu se zapojily i státy jako Vietnam a Čína a tak většina pomoci směřovala do rukou komunistické laoské frakce.

A nakonec to přišlo. Francie byla poražena a Francouzská Indočína přestala existovat. Území se rozdělilo na čtyři samostatné státy a to Laos, Kambodžu a Severní a Jižní Vietnam. Tady by pak společná historie těchto zemí měla končit, ale překvapivě se tomu tak nestalo. Nikdo totiž netušil, že to nejhorší mělo teprve přijít.

Zatímco na východě se začínala politická situace mezi Severním a Jižním Vietnamem vyostřovat, v Laosu se komunistická frakce chystala k občanské válce a převzetí moci. Laosané chtěli tomuto stavu předejít a diplomatickou cestou ustanovili vládu velké koalice, která měla uspokojit oba tábory. Spojené státy americké, které se po porážce Francie staly hlavním "sponzorem" země, ovšem tuto cestu odmítaly jako ustupování komunismu a tak došlo k rychlému pádu této vlády.

Do složité situace země výrazně zasáhla Válka ve Vietnamu. Laos se rozhodl být neutrální, ale neutralita byla pouze oficiální. Vzhledem k silnému vietnamskému vlivu se totiž do války sám nepřímo zapojil. Nejen, že jeho východní část byla často používána vietnamskou armádou jako nemocnice a resuscitační oblast pro vojáky, ale především nechával Severnímu Vietnamu možnost využívat tzv. "Ho Chi Minhovu stezku", což byla silnice napříč státem, kterou se Severovietnamci snažili ze Severního Vietnamu pašovat na jih zbraně a jídlo na podporu svých jednotek. Nakonec se tudy přesouvaly i celé armádní jednotky napadající Jižní Vietnam z týlu. USA samozřejmě chtělo toto zásobování přerušit, ovšem vyhlášením války Laosu by nic nezískalo. Laos by se pravděpodobně oficiálně přidal na stranu Severního Vietnamu a tak by USA čelilo dalšímu soupeři na západě země.

Aby bylo zásobování co nejvíce narušeno, začala v roce 1964 tzv. "tajná válka". Tajná byla nejen pro okolní svět, ale i v amerických záznamech, kde byla referována vždy jen s názvem "vedlejší scéna". Američané začali vysílat do Laosu mise, které měly destabilizovat zásobování. Během devíti let bylo těchto misí přes deset tisíc a američtí vojáci nebojovali ve svých uniformách, ale v civilu. Vietnamští vojáci byli posíláni do Laosu hrdě se státní uniformou. Vzhledem k tomu, že mise samotné by nebyly sto situaci zvrátit, došlo k postupně narůstajícímu plošnému bombardování celé délky Ho Chi Minhovy stezky. Bombardování bránilo přesunu jednotek a tak docházelo k neustálému budování nových oklik cesty s lepším maskováním. Často se pak cesta posunovala i v rámci několika desítek kilometrů a tak americké vzdušné síly neměly ponětí, kudy stezka vede. Plošné bombardování se tak muselo rozšiřovat a pokrývat stále širší a širší oblast.

Poslední bomba byla na Laos svržena v roce 1973, kdy byla v Paříži podepsaná dohoda o neútočení. Severovietnamské armády měly dovoleno v Laosu zůstat. Válka ve Vietnamu se tou dobou už blížila ke konci, Američané ustupovali z Jižního Vietnamu ponechávajíce ho plně v rukou jihovietnamských vojáků. To už je ale historie Vietnamu…

Laos se bohužel díky tomuto konfliktu stal smutným vítězem na pomyslném žebříčku nejvíce bombardovaných zemí historie, když americké vzdušné síly svrhly na Laos během devíti let přes dva milióny tun bomb. V přepočtu tak šlo téměř o jednu tunu bomb na každého obyvatele Laosu, včetně žen, dětí a starců. Pro USA byla právě "tajná válka" s Laosem tím nejdražším konfliktem historie. Američtí daňoví poplatníci nevědomky za tuto válku platili každým dnem dva milióny dolarů.

Přestože je válka téměř čtyřicet let u konce, její následky postihují zemi dodnes. Mnoho bomb (často je uváděna až jedna třetina), v důsledku nerovností terénu a nefunkčnosti detonačních mechanismů, nevybuchlo a zůstalo ležet v zemi nebo na povrchu země mnoho let. Laos byl doslova "sud se střelným prachem". První roky po válce měly tyto objekty (obecně nazývané UXO - UnExploded Ordnance - nevybuchlý objekt) každoročně na kontě tisíce obětí, které se postupně snižovaly na stovky. I dnes je v Laosu každý rok hlášeno přes několik desítek obětí. Až postupná likvidace bomb počet obětí snižuje.
 Bohužel měly tyto nevybuchlé bomby na Laos dlouholetý a silný vliv. V zemi vládl nedostatek jídla, ale zemědělci měli strach z obdělávání nových polí. Docházelo k náhodným úmrtím dětí, které často nacházely drobné bomby ve tvaru i barvě tenisového míčku a při hře pak docházelo k explozím. Zemědělci naráželi motykami do polorozpadlých obalů nevybuchlých bomb, které otřesem explodovaly. Vznikl trh s válečným odpadem, kde se využívalo zpětného prodeje střelného prachu a železa. Zde také docházelo k nehodám. Laoská vláda, i když je třeba brát tento argument s rezervou, veřejně prohlašuje přítomnost UXO v zemi za hlavní důvod chudoby země.

Po tajné válce se v Laosu definitivně ujala moci komunistická strana, která vládne dodnes. V tuto chvíli se Laos začíná probouzet z noční můry. Hranice jsou stabilní, v oblasti se již dlouhou dobu nebojuje a UXO jsou postupně odstraňovány (i když to nejspíše potrvá ještě několik dekád, než bude země opravdu bezpečná). Laoská vláda i ekonomika je stále velmi silně ovlivňována "velkým bratrem" Vietnamem, země začíná těžit z rostoucího turismu a otevřenosti světu.

Našli jsme Laos. Schovával se a nebylo to lehké, ale přece jen k tomu došlo. Ten pravý Laos, který má většina Evropanů ve svých představách. Překrásná příroda, bambusové chýše, zemědělci obdělávající rýžová pole, polonahé děti běžící za Vámi, mávající a křičící laoské "sabadí"... Ten svět stále existuje, jen jsme špatně hledali. Laos se mění a takových míst je stále méně. Turisté ho zkazili. Kamkoliv přišli, tam se z Laosu stal ten zmíněný hybrid.

My začali naši cestu Laosem v příhraničním Huay Xai, odkud jsme se přesunuli do historicky nejzajímavějšího města Laosu jménem Luang Prabang. Ten následovalo menší město Phonsavanh a poté hlavní město Vientiane. A nikde nic. Ten "pravý" Laos byl nezvěstný.

Rozhodli jsme se udělat si čtyřdenní cestu na motorkách do nitra venkovského Laosu. Trasa začínala ve městě Thak Kek a pokračovala přes národní park a vesničky kolem. A tam byl. Ten pravý Laos, tak jak jsem si ho představoval. Unikátní příroda, kde džungle kobercově pokrývá oblé kopečky vystupující doslova odnikud. Vytváří to dokonalou atmosféru neposkvrněné přírody, kterou už jen dokresluje pohled na zemědělce v tradičních bambusových kloboučcích.

Cesta to nebyla jednoduchá. Během čtyř dnů jsme projeli více než 550 kilometrů na městském skútru, tedy přesněji na dvou městských skútrech. Vzhledem k tomu, že se cesta táhla oblastmi, ve kterých najít jakoukoliv pomoc mohlo trvat hodiny, tak jsme se rozhodli jet každý na jednom stroji. V případě problémů by pak ten druhý mohl dojet pro pomoc. Přestože se téměř šest set kilometrů nezdá být tak těžkým úkolem, v některých částech jsme opravdu měli co dělat. Cesty nejsou v Laosu v příliš dobrém stavu. Hlavní cesty mezi velkými městy jsou obvykle v pořádku, ale lokální cesty jsou na tom podstatně hůř. Prakticky se jedná o polní cesty. Spousta prachu, nezpevněná vozovka tvořená v lepším případě štěrkem, v horším pouze udusanou hlínou. A jak začne pršet, mění se hliněná komunikace v bahnitou klouzačku. A to je na skútru vcelku nepříjemná situace. Klouzali jsme, brodili se v bahně, to zasychalo i na nás. Skútry absolvovaly i brodění půl metru hlubokou řekou, po které jsme je museli na několikrát rozjíždět. Tím nejnáročnějším dnem byla 70ti kilometrová lokální bahnitá cesta, kterou jsme zdárně projeli po dlouhých sedmi hodinách.

Co ale bylo nejhorší? Všudypřítomná možnost píchnutí pneumatiky. Kamínky byly všude a po většinu cesty. A vlastně jsme za ně byli rádi, protože bez nich motorka klouzala i při několikakilometrových rychlostech. Ale každý kamínek byl potenciální sabotér naší cesty. Nakonec jeden uspěl a přední pneumatika Lucčina stroje to nevydržela. Naštěstí pro nás jsme motorku dotlačili do kilometr vzdálené vesničky, kde nám pneumatiku zalepili.

V jihozápadní Asii pomalu začíná silit monzun. Prší tu prakticky každý den, většinou zatím jen několik hodin. Průtrž přijde rychle a stejně tak náhle i odejde. Prší ovšem vydatně. A to nám právě znepříjemňovalo cestu. Nešlo ani tak o samotný déšť. Kromě jedné průtrže, při které jsme se stihli schovat do chatrče po několika kilometrech, jsme měli štěstí a déšť nás přepadl, když jsme byli blízko úkrytu. Problémem ovšem byla kvalita silnic po takové průtrži.

Laoští řidiči jsou na tyto průtrže zvyklí, takže se téměř na každém kilometru cesty nachází malá otevřená chatička vyrobená z bambusu, kde se případní cestující na jednostopých vozidlech mohou schovat. A jsme v zemi třetího světa - starší motorky, ale hlavně skútry jsou tu dopravním prostředkem číslo jedna, takže chatiček i řidičů, kteří je využívají, je dost.

Na konci naší cesty jsme stihli navštívit jednu z nejznámějších laoských jeskyní jménem Tham Kong Lo. Říčka tu během staletí vykrojila cestu skálou dlouhou téměř osm kilometrů. A my se rozhodli ji projet na motorovém člunu. Byl to zážitek. Jeskyně nebyla elektrifikovaná, takže celou dobu nám společnost dělaly jen dvě svítilny, které používali naši průvodci k orientaci na řece. Cesta trvala asi půl hodiny a prvních deset minut mi adrenalin naplno proudil tělem. Loďka, na kterou jsme nastoupili, byla velice mělká (asi patnáct centimetrů). Když stála, nebylo se čeho bát, ale jak nastartoval motor, měl jsem opravdu nahnáno. Já ten motor totiž znám. Je to asi tři metry dlouhé ráhno, na jehož jedné straně je motor a na straně druhé lodní šroub. Motor umí vyvinout vcelku slušnou sílu, ale hlavně - umí nadělat i pěknou paseku. Vzhledem k délce ráhna lze totiž šroub vysunout na velkou vzdálenost od lodi a tím při špatné manipulaci loď klidně převrátit. A že nebylo téměř co převracet. Pohybovali jsme se jeskyní rychlostí asi třicet kilometrů za hodinu, kdy voda sahala jen pár centimetrů pod okraj loďky. Já seděl většinu cesty s nohama zapřenýma, připraven kdykoliv vyvažovat a ruce jsem držel přes okraj ve vodě, abych věděl, kolik těch centimetrů do utopení ještě zbývá. A kdyby se tak stalo, tak je s námi amen. Eroze při tvarování koryta nemyslela na nějaké přístupnější břehy. Ty byly příkré a stejně nebylo kam vylézt. Lucka se sice tolik nebála, ale ona nevěděla, jak blízko ta voda od okraje je.

Jeskyně byla doslova jiným světem. Bylo to jako plavat do středu země, nebo se ocitnout na jiné planetě bez slunce. Strop kanálu byl většinou poměrně vysoko, často jsme projížděli sprškami vody, která prosakovala komíny ze stropu. Občas jsme narazili na temné písčité pláže, které proud vody postupně vytvořil z písku.

A uprostřed cesty došla baterka jedné ze svítilen. Jediným ohýnkem naděje byla tedy silná zadní baterka, kterou si kapitán svítil na cestu.

Přežili jsme. Absolvoval bych to znovu a doporučuji všem, co mají v plánu Laos navštívit. Jen sebou neberte ty, co mají klaustrofobii nebo strach z vody, protože ti by tu cestu prostě nepřežili.

Co jsem vlastně čekal, že? Bláhově jsem myslel, že laoská kuchyně bude jen levnější sestrou té thajské, která mi neobyčejně chutnala. Studená sprcha hned ze začátku mne ovšem vyvedla z omylu.

Především si tyto kuchyně nejsou téměř vůbec podobné. Jediné, co mají společné je používání rýže a některých nudlí. Thajská kuchyně je ovšem založená na curry, které se v Laosu téměř nepoužívá. Navíc je thajská chuťově mnohem různorodější, laoská je mdlá.

V Laosu se téměř neustále jí polévky. Ať už je to k snídani, obědu nebo večeři, polévky jsou tu možnost číslo jedna. Jedná se většinou o "vývary" se zeleninou, nudlemi a podle chuti i masem. Přesto není vývar tím nejvýstižnějším pojmenováním. Vývar je totiž skutečně tím, co toto slovo říká. Vyvaří se v něm konkrétní ingredience. Tady se spíš jedná o vodu, která je na konci varu obohacená o přísady. Záleží sice na kuchaři, ale obecně to není nic moc. Dobrých polévek jsme tu měli možná třetinu.

Co jiného si můžete dát? Máte ještě jednu možnost - dát si smaženou rýži nebo nudle. Oboje Vám budou servírovány s mističkou rozkrájených chilli papriček naložených v sójové omáčce. Společnost jim budou tvořit zelenina a maso dle Vašeho výběru. Jestli myslíte, že správným výběrem vytvoříte jinou chuťovou kombinaci, tak se mýlíte. Je to vlastně jedno.

  Co ovšem není jedno, je Váš výběr masa. Především se tu jí doslova vše, co se hýbe. Prasata, krávy, kuřata a ryby jsou samozřejmostí. Stejně samozřejmé je tu bůvolí, kozí a kachní maso. V Thajsku již ochutnané červy, cvrčky a jiný hmyz tu také není problém najít. To ale není všechno. Tady máte možnost ochutnat i gekony, leguány, žáby, hady a různé hlodavce, ať už malé jako krysy nebo větší jako jezevce. Bohužel (a možná i bohudík), já tu kromě žab nic neochutnal. Nějak nebyla chuť nebo co.
Doslova tu zklamala kvalita masa. Je to vůbec první země, kde je tlusté maso považováno za plnohodnotnou součást jídla. Takže, zvláště u vepřového nebo hovězího, je tu třeba počítat s tím, že i polovina pokrmu bude tvořit tahle měkká hmota. Podstatně to kazilo už i tak ničím nevýrazné pokrmy.

Laosané tu, stejně jako i v jiných asijských zemích, považují jídlo za společenskou událost. Jídlo se tu sdílí, neobjednává se individuálně dle chuti jednotlivců, ale společně pro všechny. Je servírováno doprostřed stolu a strávníci si berou ze všech druhů podle chuti.

A co jsme měli na nápojovém lístku? No, abych to nepřeháněl. Jídelní ani nápojové lístky tu byly celkem luxusem. Často byly pouze v laoštině a někdy chyběly úplně. V takovou chvíli bylo nejlepší jít jednoduše přímo do kuchyně, podívat se co mají v hrncích a policích a rukama nohama se domluvit co chcete. Většinou totiž nikdo anglicky nerozuměl.

Na našem imaginárním nápojovém lístku jste tedy mohli nalézt velmi osobitou laoskou kávu - což je silná a hořká kvalitní káva, kterou je často dochucována zahuštěným mlékem. Bez nějakého toho oslazení asi není pro každého, ale já si na ni poměrně rychle zvykl a zachutnala mi.

Tím nejobjednávanějším nápojem pro mě bylo pivo "BeerLao". Teplota je tu k často až k nevydržení a studené pivo působí, že prý, blahodárně na tělo i na mozek:) BeerLao je v podstatě státní pivo, stát ho vyrábí, stát dělá reklamu. Ta je prakticky všude kolem. Není se čemu divit, že tu vlastní 99.5% pivního trhu. Chuťově to ovšem bylo podprůměrné, lehké a vodnaté pivo.

Jednou jsem ochutnal i alkoholické nápoje z rýže a to "Lao Lao", "Lao wine" a zázvorové víno. Lao Lao je asi 50% čirá pálenka, celkem chutná a jemná. Lao wine je rýžové "víno". Musím říct, že mi chutnalo. Ne jako víno, ale jako jakýsi likér. Má stejná procenta jako víno, protáhne ovšem víc. Do třetice to bylo zázvorové víno. Skvělá volba jako likér na protažení.

Ceny jídla jsou tu více než překvapivé. Prakticky je tu dráž než v Thajsku. A to nejen v těch "turistických" restauracích. Často jsme chodili do lokálních jídelen a k našemu údivu tu ceny nebyly o moc lepší. Polévka stála čtyřicet až šedesát korun, rýže se zeleninou kolem padesáti. Jak si to mohou v tak chudé zemi dovolit? Nerozumím tomu…

Laoská obydlí by se dala rozdělit na dvě skupiny - na ta městská a vesnická. Městská jsou obvykle už cihlová, omítnutá, upravená, zasazená do země. S přivřeným okem bych tuto architekturu přirovnal k té nepálské. Téměř kýčovité, ale na únosné hranici.

Vesnická jsou většinou dřevěná, často dokonce jen z bambusu, stojící na vysokých, někdy i dvoumetrových trámech. Ty mají tvořit nejen ochranu v případě vydatnějších dešťů, ale jsou zároveň i bariérou pro hmyz, který se tak většinou až do obytných částí nedostane.

Hmyz je tu ovšem všude. Ať už chcete nebo ne, občas na nějakého toho brouka narazíte. I nám se už stalo, že vcelku dobře vyhlížející ubytovna prostě má noční návštěvníky. Několikrát se nám po koupelně proháněli až šesticentimetroví švábi.

Ještě častěji tu narazíte na zástupce plazů - gekony, nebo jak my jim říkáme - gekonci. Jsou totiž vážně roztomilí. Mají maximálně tak deset centimetrů, rozevřené prsty a velké kulaté oči. A nehýbou se. Tiše vyčkávají, až si nějaká ta muška sedne na zeď a pak udělají dva kroky a rychle ji schramstnou. Gekonci jsou tu všude. Na každé zdi, na každém plakátu. Občas jich vidíte i deset na jedné zdi. Nedivím se, že je tu i jedí. Já na to ale neměl žaludek.

Komáři jsou tu samozřejmostí. Přes den i přes noc. Používáme repelent, večer se měním na chladnokrevného zabijáka a všechny komáry v pokoji vybíjím smrtonosnou rukou. Zatím to stačí, ale s postupujícím monzunem to bude chtít silnější zbraně. Strojku na komáry došla náplň. Na jiný jsme zatím nenarazili.

V domech, ať už je to na vesnicích nebo městech, mají doslova bordel. Věci poházené po zemi, koupelny a záchody špinavé. Ve většině kuchyní bych si nevařil. Dostali jsme se v jednom slušném hotelu na záchod a koupelnu majitele. Nevěřili byste jaká "tma může být pod svícnem".

Před každým stavením, ať už domem, továrnou, obchodem nebo restaurací, se tu nachází na podstavci tzv. chrám ducha místa. Jedná se o malou verzi chrámu pro animistické "bohy", kterým se každý den obětuje nějaké jídlo a pití. To se postaví na podstavec "do" chrámu. Oběť má uspokojit ducha místa a požehnat domu.


Na cestách tu často vidíte havárie a poruchy. Možná i častěji než v Nepálu. Přesto bych se cítil nebezpečněji v Nepálu. Kvalita silnic je tu lepší, ale především tu nehrozí nebezpečí pádu do hlubokých údolí. Poruchy jsou tu každodenním jevem a to i v lepších autobusech. My zažili jednu, asi dvouhodinovou, ale na cestě jsme viděli asi deset autobusů, jejichž řidiči leželi s klíči pod motorem. Z vyprávění jsme slyšeli o dvoupatrovém autobusu, který museli jeho cestující odtlačit několik kilometrů do servisu, nebo jiném, jehož porucha trvala (v době, kdy jsme cestující potkali) už deset hodin. Jak dlouho tam nakonec stáli, nevíme.

Stejně jako v Indii i tady přes cestu neustále přechází různá zvířena jako buvoli, krávy, kozy, prasata, psy a kočky. Na rozdíl od Indie tu ovšem příliš nereagují na troubení. Musíte prostě počkat. Člověk už to vážně přestává nějak vnímat. Ani mi to už teď nepřipadá divné, když to píšu.

Jak už jsem psal, skútry jsou tu skoro nejčastějším dopravním prostředkem. Jezdí na nich všichni - muži, ženy, děti, důchodci. Ženy se tu dobře oblékají i na toto cestování, často jsou tu vidět v šatech, společenském klobouku a s volánkovým deštníkem, jak jednou rukou řídí skútr. Působí to vážně elegantně.

Ulice jsou tu prašné, plné drobných špinavých obchůdků. Ta analogie už je vážně obehraná, ale znovu to musím zopakovat - ty pouliční výjevy se často podobají Nepálu.

Tuktuky jsou tu jiné. Levnější a ekonomičtější. Nejde už o kompaktní vozidlo, ale o jakýsi podomácku vyrobený stroj, kde přední část tvoří polovina motorky, na kterou je přitaven vozík, ve kterém je místo pro cestující. Velikost vozíku se mění. Narazili jsme na vozíky pro čtyři, ale i pro deset cestujících.
Řidič autobusu po cestě pije pivo.

A několik drobností na závěr:

Smlouvá se tu. Smlouvá se tu o dost (až o polovinu ceny), Laosané jsou ovšem příliš líní, než aby se smlouvalo dlouho. Obchodníci jsou nepříjemní a neusměvaví.

Velice brzy se tu vstává. Lidé jsou tu na nohou už po páté hodině, ve městech s chrámy se tu za úsvitu dávají almužny mnichům. Ti chodí ve špalíru a klečící lidé jim sypou do speciální mísy rýži, ovoce, sladkosti i maso. Ve městech, kde chrámy nejsou, přesto stávají stejně brzy.

Laos je svět velkých čísel. Jeden laoský KIP je přibližně 450 korun, takže například při výběru z bankomatu často vybíráte celý milión, za večeři platíte i sto tisíc a na vstupné do chrámu si připravte tak dvacet tisíc. Těžko se na to zvyká.

Na cestě přes čtyři měsíce. Cestovatelský elán trošku opadá. Nechcete vidět vše, klidně bez přestávky cestovat a nemít chvilku oddych. Postupně měníme zběsilé cestování na sérii několikadenních až týdenních pobytů. Radši zůstaneme na jednom místě déle a nasajeme atmosféru, než vše projet bez jediného nádechu. Spíš děláme drobné výlety do okolí, než cestujeme pořád dál.

 Během těch měsíců jsme si přivykli na vyšší teploty. Snášíme je určitě lépe, než když jsme přijeli. Třicet stupňů je příjemná teplota. Dříve pro mne nepředstavitelné spaní v dvaceti stupních se mění na obvyklých 28, na kterou nastavujeme klimatizaci. Jsem vážně zvědav, jak rychle si navykneme zpátky na evropské teploty.

Často narážíme na nesympatické turisty. Ani nevím, čím to je. Připadají nám ufrfňaní, konzumní a přezíraví. Například asi pětadvacetiletá slečna na cestě V.I.P. autobusem (což je označení pro turistické autobusy) si během jízdy Laosem (což je jedna z nejchudších zemí světa) stěžuje, že jí klimatizace v autobuse připadá strašně vysušující. Kolem ní ubíhá krajina, kde lidé sedí na hliněné zemi a tupým nožem krájí zeleninu na oběd na ohni. Doslova paradox. Úsměvný a smutný. Takových turistů je tu hodně. Tak nějak nerespektují kulturu, myslí, že "můžou všechno". Občas se nedivím, že Laosané jsou pořád zapšklí a často nepříjemní, když se dostávají do styku se zhýralou západní kulturou.

Kvalita bydlení je v Laosu ucházející. Za osm, deset euro tu seženete slušný pokoj s klimatizací i vlastní sprchou. Obecně bydlíme v průměrně dobrých ubytovacích zařízeních. Chceme vždy sprchu a záchod, podle teploty pak někdy i klimatizaci, jindy stačí větrák. Cestování je náročné a dobrá základna pomáhá tu únavu krotit.

Právě překračujeme hranice Laosu a dostáváme se do Kambodži. Laos trošku zklamal. Příroda byla překrásná, ale lidé a ceny to trošku kazili. Ceny vysoké a lidé? Většinou uzavření s ne příliš vřelými pohledy. Občas jsme z nich měli dokonce pocit, že jsme nevítaní. Možná to bylo jenom velké očekávání. Tak jako tak je to první země, kterou opouštíme před vypršením víza.

Do laoského jižního souseda právě vstupují dva noví cestovatelé. Uvidíme, jak je přivítá Kambodža...