O Vietnamské válce toho bylo napsáno hodně. Nemá cenu znovu opakovat fakta, která byla už tolikrát vyslovena. Nemá cenu rozebírat kdo co udělal, jak to začalo a kdo za co může. To, o čem já bych chtěl psát, je změna mého pohledu na toto historické období. Ať se na to díváme každý jak chceme, tím dobrým, nebo lépe řečeno tím lepším, jsou u nás v tomto konfliktu asi pro většinu Spojené státy americké. Byl to přece ten zlý Severní Vietnam, kdo začal tento konflikt, že? Chtěl šířit svou ideologii a nebral si přitom servítky... Historické archívy, které jsou postupně odhalovány, ovšem začínají mluvit poněkud jinak.

Čím delší dobu se pohybujeme po bývalé Francouzské Indočíně a koukáme na tento konflikt "z druhé strany", tím více se můj názor mění. Američané tu totiž napáchali mnohem více paseky, než jaké měli v úmyslu předejít. Samozřejmě, šlo o zabránění šíření komunismu, Studená válka byla v plném proudu a jakýkoliv další stát, který se přidá na tu či onu stranu byl trnem v oku tehdejších supervelmocím. Ale kdo byli ti, na jejichž písečku se tyhle šarvátky vlastně odehrávali? Vietnam, Laos, ale i Kambodža tento konflikt tvrdě odnesly. Je to už dávno, téměř čtyřicet let je tu klid, ale následky postihují tyto země dodnes.

Vietnamci jsou na své vítězství ve válce právem pyšní. Oni dokázali nemožné - deset let se vytrvale bránili útočícímu bělohlavému orlu, dokud nestáhnul křídla a nevrátil se přes Pacifik zpátky domů. Malý, téměř bezmocný stát, který se technologicky nemohl se svým soupeřem rovnat, jeho dodávky byly podstatně menší a ekonomicky nepříteli nestačil ani z desetiny. Přesto vyhrál. Musím to obdivovat. Jsem sice pacifista, ale v tomto případě musím jak vojáky, tak i severovietnamské velení "poplácat po zádech".

Měli jsme možnost shlédnout několik muzeí a také pověstné "Ho Chi Minhovy" tunely. Přestože jsou tato muzea často silně ovlivněna propagandou, tak "na každém šprochu pravdy trochu". Je to zcela jiný obraz, než jak je válka vykreslována západní civilizací. Tam jsou severovietnamci vyobrazeni jako krutí partyzáni, kteří "vylézají z děr" a brutálně masakrují nic netušící vojáky. My měli možnost se na věc podívat i z druhé strany. Autentické záběry z války, kde američtí vojáci nemají slitování s dětmi a starci, vypalují vesnice, ničí hektary pralesů dioxinem (což je jeden z nejjedovatějších toxinů, co kdy člověk vymyslel) a kobercově sypou tuny výbušnin a napalmu kamkoliv, kde se něco hýbe. Opravdu šílenost.

Ho Chi Minhovy tunely jsou světová rarita. Jak nám řekl průvodce "žádný architekt na světě by něco takového nevymyslel" a myslím, že má pravdu. Perfektně propracované systémy chodeb, které umožňovali vojákům zaútočit na jednom místě a rychle se přesunout na jiné. Systémy větrání důmyslně kamuflované jako termitiště, příprava jídel taková, která nevzbudí nejmenší podezření nepřítele nebo transport zásob a munice na kolech, kde na jednom bylo často naloženo i tři sta kilo nákladu. A to vše deset let. Představte si, že se narodíte do této doby a všechnu svoji životní sílu vkládáte celou dekádu do jediného cíle - rozdrtit cizího agresora, který se rozhodl v oblasti rozšířit svůj vliv. Dobrovolníci tu deset let převáží zásoby, vojáci v tunelech téměř bez výhrad trpí malárií a lidé, přestože jsou jejich rodiny masakrovány, se snaží ulehčovat svým vojákům útrapy, jak je to jde.

A jaký je výsledek tohoto konfliktu?

V Laosu se lidé dodnes potýkají s neodpálenými náložemi ukrytými hluboko v půdě, v Kambodži měla celá krize za následek vzestup tzv. "Rudých Khmérů", kteří vybíjeli své vlastní lidi po tisících, a ve Vietnamu se i dnes rodí zmutované děti následkem zmíněného toxinu. A proč? Proč to všechno? Aby se zabránilo "šíření" komunismu.

Ať už mám na tuto ideologii názor jakýkoliv, nikdo si kvůli ní nezasloužil zemřít. A už vůbec ne rukou někoho, kdo nemá v daném místě co dělat.

Ta vytrvalost a houževnatost, odvaha a soudržnost, to je skutečně něco, co nelze neobdivovat. Když tak projíždíme Vietnamem a vidíme, jak vypadá dnes, nabízí se otázka, jak by vypadal bez těch dvou dekád útrap, kdyby měli tito lidé možnost ukázat, co umí.

Dnes je to přesně pět měsíců co jsme dorazili do Asie. Pět měsíců… Člověk by si řekl, že už ho nemůže moc překvapit. Spousta věcí určitě zaujme, ale nic nevyvede z míry. Dnes jsem ovšem vyvedený z míry více než dost. Posledních pět dnů jsem zaměstnával duši i mozek jednou otázkou. Projet Vietnam na motorce, nebo ne?

Může se to zdát jako přehnané. Proč by ne, že?

Vietnam je zemí skútrů. Prakticky každý tu má toto dvoustopé vozidlo a země má přes 90 miliónů obyvatel. Pokud ne každý, tak vážně minimálně každý druhý. Skútry jsou tu prostě všude. Já musel tohle dilema v hlavě řešit dokola a dokola. Četl jsem články na Internetu, pročítal příběhy lidí, zjišťoval podrobnosti. Co se mi nejvíc honilo hlavou?

• Vietnam je skutečně relativně riziková země, co se dopravy týká. Nehody jsou tu na každodenním pořádku, většina z nich pak nějakým způsobem souvisí s motoristy.
• Já nejsem žádný motorkář. Mám sice řidičák na auto i všechny typy motorek, ale praxe pokulhává. V autě jsem ujel takových padesát tisíc kilometrů, na motorce pak možná jeden.
• Trasa je dlouhá víc než 2500 kilometrů.
• Vietnam neuznává mezinárodní řidičské průkazy. Ať máte jakoukoliv snahu, není možné legálně ve Vietnamu řídit. Jedinou možností je mít minimálně tříměsíční vízum a následně absolvovat celkem náročnou proceduru k získání vietnamského řidičského průkazu.
• Motorku tu řídí úplně všichni - děti, důchodci, postižení i opilí. A většina z nich bez řidičáku. Nikoho to nezajímá. Vás ale ano - víte, že na silnici nejste ten největší zelenáč a je třeba dávat pozor nejen na sebe, ale i na to co provedou ostatní.
• Vzhledem k tomu, že nemáte platný řidičák, neplatí pro Vás žádné pojištění. Pojišťovny se samozřejmě distancují od jakéhokoliv vyplácení pojistek v případě, že nejednáte v souladu se zákonem, což jízda bez řádného oprávnění samozřejmě je. Takže cokoliv se stane - zaplať!

Ale to není všechno. Další zásadní otázkou je jakou motorku a jakým způsobem sehnat. Je možné jet na městském skútru? Nebo vzít radši klasickou motorku? A půjčit ji nebo koupit a pak zase prodat? Spousta otázek… A proč stojí za to nad tím vůbec přemýšlet?

Tu spousta nevýhod vyvažuje jen jeden fakt - ta cesta je neuvěřitelným zážitkem. Poznat Vietnam na motorce je ten nejlepší způsob, jak tuto zemi projet a objevit její krásy.

A tak jsem přemýšlel, strachoval se, těšil se a "předvídal" budoucnost. Nakonec jsme se rozhodli to udělat. Jak řekl jeden náš společný kamarád: "Don't forget to do something crazy". Tak dobře. "Let's go crazy":). Půjčili jsme si na měsíc starou motorku Honda Win 125 a vyrazili na cestu Vietnamem.

Mám strach. Velký strach. Beru dopravu a nebezpečí na silnici obecně velmi vážně. Celkem si věřím, co se bezpečnosti mého řízení týká, ale přesto. Na blbce (a tím můžu být i já) narazíte všude.

Když tak porovnávám okamžiky, kdy jsem nad něčím během cesty přemýšlel a považoval to za nebezpečné, tak mne napadají tři okamžiky - trek v Nepálu, potápění v Thajsku a jízda na motorce ve Vietnamu. Myslím, že tohle je ale skutečně docela riziko, obě ostatní aktivity totiž zahrnovali profesionála, který nám, v případě problémů, pomůže. Byl jsem těch pět dní doslova a do písmene na hraně vlastní mysli. Je to risk. Je to risk, který stejně silným způsobem vyvažuje ta možnost poznat krásy Vietnamu.

Ale rozhodli jsme se. Vyrážíme na cestu. Naše nová společnice nám přede pod nohama…

Den 1: První oťukání a dvě opravy

První den byl křest ohněm. Žádná příprava, žádná instruktáž. Tady máš motorku, jsi v centru Saigonu. Tak šťastnou cestu. Saigon je doslova městem skútrů. Naším cílem bylo dostat se z města a dorazit do "Ho Či Minových tunelů" - což jsou propracované systémy podzemního komplexu, které zásadním způsobem ovlivnily válku ve Vietnamu. Přespat jsme chtěli ve městě Tay Ninh.

Cesta Saigonem byla opravdu adrenalinová. Motorka měla během prvních kilometrů své mouchy, takže jsme museli zastavovat dvakrát v servisu, bloudili jsme po městě v malých uličkách i velkých výpadovkách a několikrát nám motor chcípl i na křižovatce. Nakonec jsme se ale z města šťastně dostali. Spadl mi kámen ze srdce… Přežili jsme ten prvotní nápor.

Vzhledem k tomu, že jsme se zdrželi při bloudění ve městě i v opravnách, rozhodli jsme se, že město Tay Ninh úplně vynecháme a zůstali jsme nedaleko Saigonu ve městě Cu Chi. Druhý den nás čekal objezd velkoměsta a následně příjezd do přímořského Mui Ne. Je to celodenní cesta. Bude to tak pět až šest hodin v "sedle", tak snad to zvládneme.

Aktualizace: Město Cu Chi se nám postaralo o příjemnou zábavu. Nikdo tu neumí anglicky. Celkem šťastně jsme našli hotel, ale na recepci nám prostě nikdo nerozuměl. Dohoda probíhala po telefonu s majitelem, který se naštěstí anglicky jakžtakž domluvil. Když jsme se konečně ubytovali, tak jsme se vydali na večeři. Restaurace poblíž vypadala pěkně, tak jsme doufali, že se nějak domluvíme. Omyl. Menu bylo jenom ve vietnamštině a anglicky nikdo nerozuměl ani "ok" nebo "no". Přišli na řadu posunky a gesta. Klasickým máváním křídly jsme naznačovali "slepice" a bučeli jsme jako krávy, aby pochopili "hovězí":) Asi bude na čase vytáhnout tu naši obrázkovou knížku, protože jinak se už nenajíme. Na závěr tedy - já si objednal mušle, protože ty nám číšnice přišla ukázat až ke stolu, a Lucka si omylem objednala hovězí steak:)

Den 2: Zatěžkávací zkouška

Máme za sebou asi 250 kilometrů po jejich "dálnici". Ve skutečnosti to dálnice není, jenom obyčejná silnice s širším odstavným pruhem. Celé se to podobalo dálnici, co jsme viděli v Nepálu, s tím rozdílem, že tady je silnice přece jen v lepším stavu. Trasu jsme jeli kolem šesti hodin. Na dálnici smí jet motorky maximálně 60 a my jeli podle pravidel. Zajímavé je, že tohle pravidlo tu dodržuje většina dopravních prostředků. Jedinými výjimkami jsou malé autobusy a menší dodávky. Řidiči těchto vozidel jezdí doslova jako šílení. Přestože třeba nemá protijedoucí motorka kam uhnout, v plné rychlosti se tihle blázni pustí do předjíždění do protisměru. Motorky tak musí uhýbat doslova za krajnici a občas i zastavit. Je to šílené.

Přesto jsme to zvládli. Unavení a špinaví jsme dorazili do městečka Mui Ne na pobřeží Čínského moře.

Většinu cesty, téměř sto kilometrů jsme kolem sebe neměli nic jiného než domy. Byla to vlastně nikdy nekončící obec. Žádné začátky a konce měst nebo lesy mezi vesnicemi… Vše je tu spojené do obrovského komplexu, který nikde nezačíná a nikde nekončí. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Ve chvíli, když jedete deset kilometrů a nikde žádná "pauza" mezi stavbami, všimnete si. Po dalších deseti kilometrech si říkáte "to už přece musí končit", dalších dvacet kilometrů jen kroutíte hlavou a pak už ani to ne. Nechápete a jedete dál. Nevěříte vlastním očím. A najednou, když už mozek všechno tohle přestane vnímat, vidíte mezi domy asi stometrovou mezeru a přírodu! Ano, je tu. Už jsem pochyboval.

Den 3: Mui Ne a okolí

Není moc co psát, měli jsme dnes víceméně odpočinkový den. V deset jsme vyrazili na kratší okruh po okolí a v jednu se vrátili. Pak jenom tak odpočívali u moře.

Okruh ovšem stál za to. Cesta se klikatila kolem liduprázdných písčitých pláží na jedné straně a zvláštními, lehce zarostlými oranžově zbarvenými písečnými dunami na straně druhé. Nádhera. Představte si to - sluníčko svítí, vy koukáte na to krásné okolí, prázdná silnice, Vy na motorce a vítr v přilbě:)… No užíval jsem si to:)

Den 4: Vietnamská vysočina a město Dalat

Vjíždíme do "vietnamské vysočiny". Teplota klesá s každým dalším metrem, který naše motorka s námahou šplhá nahoru. Výhled je krásný, příroda nádherná. Jen počasí nám nepřeje, ale jako vždy máme neuvěřitelné štěstí. Když zastavujeme, začíná průtrž mračen, takže na nás nespočine ani kapka. My si zatím dáváme kafe a po půl hodině už nám sluníčko sděluje, že je čas vyjet. Večer konečně dorážíme do města Dalat. Je tu zima, pro nás velká zima. Od opuštění Thajska už nemáme ani mikiny, vše jsme poslali domů. Bude třeba je zase koupit, jinak to někdo odskáče pěkným nachlazením:) A pánská "rýmečka"… To je to nejhorší:)

Den 5: Zpět k moři

Dnešek se moc nepovedl. Přestože mám v Čechách svátek, den moc sváteční nebyl. Cesta to měla být snadná - jenom 130 kilometrů zpátky k moři do města Nha Trang. Počasí se na nás sice mračilo, ale zázrakem jsme objeli všechny průtrže. Příroda po cestě brala dech. Sjíždíme zpátky do údolí, trvá to snad dvě hodiny, většinu z toho si vrní motorka na volnoběh.

A pak... Motorce v zatáčce na štěrku ujíždí zadní kolo. Oba sjíždíme s motorkou k zemi, Lucka padá na mě a já po levé noze dřu vozovku. Po metru se zastavujeme, zadní kolo motorky se točí dál. Trvá to jen vteřinu, než se obyčejný okamžik mění na závažný. Je to stejně zvláštní chvíle - ta, kdy víte, že už se situace nedá zvrátit. Mozek pracuje rychle, vše si uvědomuje, ale reakce je pomalá. Pak už se jen válíte na silnici a řvete, jestli je ten druhý v pořádku. Je v pořádku. A já prakticky taky. Máme štěstí. Kromě pár odřenin se ani jednomu nic nestalo. Naše věci jsou jenom zaprášené a motorka… No rozbilo se pár plastikových krabiček, chtělo to trošku srovnat řadící páku, ale jinak... Po chvilce byla schopna nastartovat a nakonec, po základním ošetření nás i motorky, byla schopna nás dovézt i do našeho dnešního cíle, stále devadesát kilometrů vzdáleného. Zde máme v plánu několik nocí zůstat. A nově také - najít servis a motorku dát do pucu. Díky bohu, že to dopadlo takhle.

Den 6: Nha Trang

Procházky po městě a po pláži, návštěva akvária. Den odpočinku bych to nenazval, protože jsme byli celý den na nohou, ale na tachometru se nenačetl ani kilometr. Motorka byla celý den v servisu a výsledná oprava i s výměnou oleje nás stála 20 dolarů. Rány se začínají pomalu hojit, a přestože bych si rád zaplaval v moři nebo si zašel na potápění, které je tu až neuvěřitelně levné, tak to prostě nejde. Rány jsou ještě otevřené a po předchozí zkušenosti s tím, jak rychle se tu do rány dostane infekce, jsem zůstal jen u těch procházek.

Den 7: I cesta může být cíl

Celý den v sedle, tak zněl plán. Úkolem bylo se dostat k tzv. Ho Či Minově cestě, což je hlavní silnice vedoucí napříč vnitrozemím (nezaměňovat s Ho Či Minovou stezkou, která byla používána během války ve Vietnamu). Trasa byla celkem dlouhá - dvě stě kilometrů. Několikrát nás málem dostal déšť, ale se štěstím jsme zase unikli. Nakonec jsme se dostali až do městečka Buon Hó, kde jsme měli v plánu přespat. Nikdo tu neumí anglicky a všichni nás zdraví. Myslím, že tu místní vidí někoho cizího opravu hodně výjimečně.

Přestal fungovat tachometr a klepe se blatník. To to začíná brzy po opravě:)

Den 8: Ho Či Minovou cestou

Na tachometru sice nepřibyl ani metr, ale kola projela dalších dvě stě kilometrů. Je to náročné. Dvě stě se nezdá tak moc, ale pokud musíte jet většinu času čtyřicet, maximálně padesát, několikrát zastavovat a čekat, než se přeženou ty přívalové deště, zabere to prakticky celý den.

Ho Či Minova cesta je vlastně "dálnice". Tedy tak je alespoň označena na mapě. Jde vlastně o dvouproudovou silnici horší kategorie, která často zničehonic přechází v doslova polní cestu plnou bahna a kamenů. Jak už jsem říkal, nejedná se o známou Ho Či Minovu stezku - ta byla samozřejmě kamuflovanou a hlavně špatně sjízdnou trasou přes lesy a kopce, která dnes již prakticky neexistuje. Je možné ji vidět pouze na několika úsecích, kde se dodnes používá domorodými obyvateli a my po ní jeli opravdu jenom chvilku.

Zajímaly by mne zdejší pravidla silničního provozu. Platí tu surové pravidlo "uhni tomu, kdo je větší". Stává se nám tady, že musíme zajet s motorkou až za krajnici vozovky do bláta, abychom uhnuli předjíždějícímu autobusu, auta blikají, abyste uhnul, protože chtějí předjíždět a Vy jim stojíte v cestě. Tabule s povolenými rychlostmi tu stojí před i za každým městem, aby si každý mohl přečíst, jak rychle že je mu povoleno jet. Je to asi tím, že tu má málokdo řidičský průkaz, takže by takovou informaci asi jinak ani nevěděli.

V každém městě i malé vesničce tu hrdě vlaje rudá vlajka s velkou žlutou hvězdou. Hrdost, nebo možná "symbol velkého bratra" je tu vidět na každém kroku. Vlajku si člověk celkem rychle oblíbí, působí opravdu majestátně. V každé obci se také přes cestu nachází několik rudých "transparentů" s oslavnými hesly. My vlastně nevíme, co se na těch pruzích píše, ale podobnost s těmi komunistickými v Čechách nemůže být náhodná. Nic bych za to nedal, že jsou to slogany jako "Buduj vlast, posílíš mír", "Budujeme socialistickou společnost" nebo "Pilnou prací k míru a prosperitě".

Na cestě potkáváme mnoho malých motorek (přesněji skútrů) s takovými náklady, které by člověk často nenarval ani do přívěsného vozíku. Paní, co veze doslova celé smíšené zboží narvané metr a půl do výšky, řidič s "bradlem", na kterém je zavěšeno snad sto pytlíků s vodou, ve kterých plavou akvarijní rybičky, nebo "pojízdná kupa" sena, kde řidič není vidět ani z jedné strany. Je to vážně neuvěřitelně srandovní.

Provozní náklady naší Hondy jsou skutečně ekonomické. Po tisíci kilometrech mám spočítáno, že průměrná spotřeba na sto kilometrů je pouhých 2,5 litru, což při ceně zdejšího benzínu, 1l za 25 korun, je opravdu za pusu.

Zjistili jsme, že naše Honda Win ve skutečnosti žádnou Hondou není. Je to jakási kopie z Číny. Nu což, hlavně že to jede, ne?

Den 9: Kousek od Laosu

Unikáme. Unikáme dešti, unikáme policajtům. Ti nás dnes už podruhé zastavili. Když nás zastavili poprvé, měl jsem vážně nahnáno. Chtěli vidět technický průkaz a následně i ten řidičský. Jak se začali ptát po něm, myslel jsem, že je jasno. Můj řidičák tu prostě platný není, takže buď se spokojí s úplatkem, nebo nám motorku rovnou zabaví. Nestalo se. Dlouho na můj deset let starý řidičák koukali a následně řekli, že můžeme jet. Štěstí.

Dnes nás stavěli znovu, možná jsem jel o pár kilometrů rychleji (ale doslova jen pár). Ve chvíli, kdy jsme si sundali helmy, a bylo nám vidět do tváří, příslušník odešel a přišel jiný, který nám pouze pokynul, že můžeme jet. Důvod je podle mne jasný. Před několika lety totiž vznikl ve Vietnamu nový zákon, který zakazuje policistům bezdůvodně "obtěžovat" turisty. Byla to reakce vlády na cílené "vyhledávání" turistů policisty, kteří se následně nechávali uplácet, aby turisty znovu pustili. Asi to funguje:) Policisté jsou přesto stále v právu - pravděpodobně jsem o těch několik kilometrů víc opravdu jel a tak mne zcela po právu zastavili. Následně chtějí zkontrolovat papíry a zjišťují, že nejsou v jejich zemi platné – zabavují motorku a vyžadují pokutu. Přesto mají z nového zákona asi poměrně velký strach, protože k ničemu takovému nedošlo… Policista pokyvuje ať jedu dál, stírám pot z čela a znovu startuji motorku.

Nejistota počasí je tu téměř celodenní. Není možné se jí vyhnout. Sluníčko svítí a během půl hodiny je nad Vámi tmavá obloha a začíná skutečný liják. Přesto se nám daří "kličkovat" mezi těmi sprškami. Buď se rozhodneme dát si někde pauzu a mezitím se doslova protrhnou mračna, nebo zastavíme těsně předtím nebo potom co začne pršet. Promočení jsme zatím nebyli ani jednou. A to je div, ne všude je totiž možnost úkrytu.

Dnešní trasa byla nádherná. Linula se v údolí z obou stran lemovaném kopci, na jedné straně zalesněný Laos, na straně druhé kulturní plodiny Vietnamu. A na silnici téměř nikdo.

Všichni nás tu zdraví, přestože nikdo neumí anglicky. Neustále slyšíme to přátelské "helou", motorky a auta blikají a houkají, lidé zvedají ruce a děti se na nás smějí. Je to super. Cítíte se vítaní a nadšení.

Den 10: U pobřeží Hoi An

Dnešní sto dvaceti kilometrová trasa byla nenáročná. Šlo to rychle a bezpečně. Přesto jsem vážně unavený. Každý den je to horší. Naštěstí byla tahle naše klička do vnitrozemí plánována s ohledem na tento fakt, takže se každý den vlastně jede méně a méně. Přijíždíme do města Hoi An a já už bych dál stejně nic neujel.

Po čtyřech dnech zpátky do civilizace. Ve Vietnamu platí, že města na pobřeží jsou skutečně ta centra, zatímco více do vnitrozemí jsou odlehlejší destinace. Za ty čtyři dny jsme viděli jen několik desítek bílých lidí. Zvláště poslední den to bylo skvělé - nikde nikdo. Nyní se dostáváme do centra města a počet turistů viděných za hodinu už přesahuje celkový počet předchozích dní.

Město je ale krásné a konečně je možné se anglicky domluvit, co chcete k jídlu. Výborně.

Den 11: V středověkém městě

Odpočinkový den bez jediného kilometru. Konečně. Zadní část těla dostává zaslouženou dovolenou:) Procházíme historickým městem Hoi An, což je krásný středověký přístav, který jako jedno z mála měst Vietnamu zůstal zachován téměř v nezměněné podobě až do dnes. Je to vážně jako cesta do středověku.

Přestože bylo město plné turistů, tak na nás udělalo velký dojem. Úzké uličky lemované obchůdky, představení tradiční muziky a tanců, historické domy původních obyvatel. Sice je pravda, že v téměř každém krámku prodávali jenom oblečení, ale nevadilo to. Tak nějak to zapadalo do koloritu města. Nahlédli jsme i do samotných výroben oblečení - krejčoven, kde, jak ve velké továrně, jede jeden šicí stroj za druhým a tvoří se tu oblečení na objednávku. Také jsme přemýšleli, že si necháme něco ušít. Ale co s tím? Už celkem tradiční otázka… Tahat to s sebou ještě další dva měsíce? Nebo to poslat domů a platit drahé poštovné? Ne, nenecháme se zlákat:)

Den 12: Po dálnici podél moře

Měl to být celkem rychlý přesun na motorce z města Hoi An do některého z hotýlků na pobřeží. Počítali jsme tak 30-40 kilometrů. No, protáhlo se to. Nakonec jsme skončili až ve sto dvacet kilometrů vzdáleném městě Hue, které mělo být v plánu až zítra. Nemohli jsme po cestě najít ubytování. Resorty kolem pobřeží byly neuvěřitelně drahé a mimo pobřeží jsme zase nemohli najít vůbec ubytování, tak se jelo dál a dál.

Musím říct, že si tu jízdu vážně užívám. Byl to skvělý nápad. Poznáváme Vietnam mnohem lépe a důkladněji, než kdybychom se po něm pohybovali autobusy. Dostáváme se do míst, kam bychom se prostě jinak nedostali. Dnes jsme se po cestě zastavili na tzv. "Mramorových skalách" a měli možnost shlédnout sochařské dovednosti místních umělců, po cestě si udělali malou exkurzi po vesničce, která se zaměřuje na pěstování bylin a následně do další, kde pěstují palmy a vyrábí z nich "polotovary" používané na střechy, podlahy a ploty. Nic z toho bychom z autobusu neviděli. Je to super.

GPS se nám po cestě skutečně vyplácí. Bez ní bychom byli kolikrát doslova ztraceni. Přestože mapy, které máme v přístroji k dispozici, nejsou úplně nejlepší, už jenom možnost zjistit vlastní polohu je někdy dostačující. A navigace ve městech? No nebýt té malé krabičky, tak je mi jasné, že se ze Saigonu nedostaneme:)

Den 13 a 14: Pauza v Hue

Dva dny jsme zůstali ve městě Hue významném nejen jako ekonomické centrum, ale také jako místo,
kolem kterého se odehrály zajímavé historické události.

První den jsme prošli město a velkolepou citadelu a dali si vietnamskou masáž. Ta byla celkem zklamáním, žádnou velkou změnu jsme na sobě nepocítili a jako relaxační se tato masáž také označit nedá.

Už poněkolikáté se nám ve Vietnamu stalo, že si tu lidé doslova drze říkají o spropitné. Nejen, že Vám "povinnost" spropitného připomenou, ale dokonce si sami navrhnou, kolik by ten jejich dnešní tringelt měl být. Docela nás to vyvádí z míry. Naše vietnamská masáž stála sama o sobě deset dolarů. Po masáži jsme měli vyplnit "dotazník" o naší spokojenosti, což ovšem nebylo nic jiného, než připomínka spropitného. V první kolonce bylo třeba zaškrtnout, jak se Vám masáž líbila (možnosti byly "vynikající", "dobrá", "průměrná" a "špatná") a hned pod ní byla kolonka, kam má zákazník vepsat výši spropitného ve vietnamské měně. Lucka vepsala do kolonky "10000" (což je asi 10 korun). Masér se na ni opovržlivě podíval a drze připsal ještě jednu nulu (což byla polovina celkové ceny masáže!). Lucka se rozesmála a masér nakonec dostal jen těch deset korun. Stejně je to ale docela oprsklé.

Vypravili jsme se na výlet do tzv. "Demilitarizované zóny", což je území, na které nemá armáda daného státu povoleno vkročit. Ve Vietnamu se nacházela taková zóna mezi Severním a Jižním Vietnamem po zániku Francouzské Indočíny. Součástí výletu byla i výprava do podzemních tunelů, které si vesničané vybudovali jako úkryt před bombardováním právě kolem této zóny. Systém tunelů zasahoval až do hloubky třiceti metrů pod povrchem a nacházeli se tu "kóje" pro rodiny, zasedací místnost, jakási nemocnice, školka i porodnice. V tomto systému chodeb žilo několik set lidí více než pět let.
 
Tímto výletem jsme také poprvé dočasně překročili pomyslnou hranici Severního Vietnamu, kterou zítra přejedeme natrvalo a budeme se pohybovat dále na sever.

Den 15: Vedro, vedro, vedro

Sužuje nás strašné vedro. Vcelku dlouhá trasa (kolem dvou set kilometrů) je tak náročná, přestože se pohybujeme po krásných silnicích. Vietnam může směle soupeřit kvalitou silnic se západními zeměmi. Je to ale často paradox. Narazíte tu na dlouhé mnohaproudové dálnice, na kterých se proháníte skoro sami a poté jedete po páteřní dálnici, která je často pouze dvouproudová a předjíždění je tu o život. Ve Vietnamu se neustále staví. Staví se domy, staví se hotely, staví se cesty. Někdy máte kliku a jedete po novém koberci, jindy smůlu a drkotáte zubama.

Na silnicích tu jezdí především motorky a skútry. Sám už tyhle termíny téměř zaměňuji, protože tu v nich není velký rozdíl. Téměř všechna dvoustopá vozidla tu totiž mají objem motoru méně než 150 cm3 (což byl donedávna ze zákona maximální povolený objem motorů) a po silnicích nesmí motorky jezdit rychleji než 60 kilometrů za hodinu. Takže v čem je vlastně rozdíl? Motorky tu tvoří takových 80 - 90 procent dopravy a prakticky bez výjimky jsou to vozidla značky Honda, nebo jejich kopie z Číny. Servisy motorek tu najdete doslova na každém kilometru. To byl také důvod, proč věřit, že v případě problémů nebude tak obtížné najít někoho, kdo dá motorku znovu do kupy.

Když o tom tak přemýšlím, vyjeli jsme před těmi dvěma týdny hodně "nalehko". Prakticky žádná příprava, žádné oblečení, žádné náhradní díly. Jen víra, že bude vše v pohodě a případné komplikace nějak vyřešíme. Nemáme žádné oblečení na motorku, v případě, že se stane něco s ní, jsme plně odkázáni na místní domorodce a o motorkách ani jeden vlastně vůbec nic nevíme:)

Kolem silnic tu často kvetou ibišky - u nás oblíbená pokojová květina tu volně raší a její květy nám tu probarvují okraje cest.

Večer jsme dorazili do města Dong Hoi. Jak už se nám stalo několikrát, nikdo tu neumí anglicky a "bílí" lidé tu vzbuzují značné pozdvižení. Město není žádné turistické centrum, takže počítám, že tu takové turisty neviděli už pěkně dlouho.

Den 16: Pohádková příroda

Myslel jsem, že nám Vietnam už to nejhezčí ukázal. Mýlil jsem se. To, co jsme viděli dnes, bylo rozhodně to nejlepší za poslední dva týdny. Ta příroda byla prostě neskutečná. Projížděli jsme vnitřní oblast po Ho Či Minově cestě, z obou stran krásné kopce porostlé divokou přírodou. A nikdo. Na té krásné, téměř nové cestě prostě nikdo nebyl. Neviděli jsme žádného bílého, výjimečně jsme míjeli osamocené domorodce na motorkách a sem tam domeček. Když už jsme někoho náhodou viděli, tak se usmíval a často mával. Děti na nás křičeli "helou". Perfektní. Občas si říkám, jak je možné, že takový svět ještě existuje. Ta svoboda a krása zároveň, to je třeba zažít.

Nejen, že jsme měli možnost vidět tu nádheru kolem, ale shoda okolností se nám postarala i o další zážitky. Dvakrát jsme museli do servisu. Ráno to byla víceméně povinná návštěva - výměna oleje, drobné úpravy chodu motoru a znovunavrácení ztracených šroubků na různá místa motorky:) Během dne jsme pak několikrát slyšeli jakési rychlé zapraskání v kole, a když jsme zjistili, že se motorka nějak podezřele moc mele, zastavili jsme a udělali menší prohlídku. Přišli jsme asi o třetinu výpletu zadního kola, drátky byly prasklé a kolo kreslilo na vozovku pěkné vlnky. Bylo třeba co nejrychleji najít servis a celé kolo přeplést, aby nám snad nepopraskalo úplně celé, což by mohlo být vážně nebezpečné. Asi to byl už hodně starý výplet. Naštěstí jsme servisu našli asi kilometr zpět (jak říkám, servis je tu na každém KILOMETRU:)). Celkově nás ten dnešní servis vyšel na dvacet dolarů. Těžko říct, jestli nás natáhli nebo ne. Ani jeden nemáme páru o tom, kolik dané náhradní díly stojí, takže hádat se o cenu prakticky nemá smysl. Byli jsme navíc rádi, že se motorka dostala znovu do provozuschopného stavu a my mohli pokračovat. Měli jsme co dělat.

Vzhledem k tomu, že dnešní trasa byla dlouhá (znovu kolem dvou set kilometrů), po cestě jsme strávili skoro tři hodiny ve známé jeskyni Phong Nha a navíc nám oba servisy ukrojily další dvě hodiny času, museli jsme odpoledne uhánět, abychom se do cíle dnešní cesty dostali. Poprvé nás také zastihl déšť, který byl sice celkem silný, ale projeli jsme ho a šťastně se dostali na pomyslnou "druhou stranu" kde už nepršelo a my měli čas se převléct dosucha. Poprvé jsme dorazili do cíle až po západu slunce. Ale o fous.

Znovu a zase zažíváme naprostou neznalost angličtiny v okolí. Dorozumíváme se zvuky, pohyby a obrázky. Ráno, když jsme po majiteli hotelu chtěli, aby nám nakreslil cestu k nejbližšímu servisu motorek, nám namísto toho nakreslil několik postaviček, což se domníváme, měl být on a jeho žena. Nechápu, jak z naší komunikace mohl vydedukovat, že máme zájem právě o tohle, ale stalo se. Další komunikace nebyla úspěšná, ovšem všichni jsme se pořádně nasmáli.

Vietnamci jsou vlezlí. Ne, že by to bylo vyloženě nepříjemné. Je to spíš zvláštní. V servisu, během našeho čekání na výplet kola, si za námi sedla manželka opraváře, chvilku se snažila o konverzaci a následně si prostě vzala Lucčinu kabelku, vytahovala z ní jednotlivé věci a ptala se, na co jsou, zkoušela si brýle, její mikinu, zapínala nám GPSku, čichala ke krabičce s tampóny... No prostě… Jako doma. Zvláštní způsoby. Ale berme to s humorem:)

Den 17: Motorka se dusí

Vstávali jsme relativně pozdě, protože jsme každý den víc a víc unavení a navíc, potom co jsme šli na snídani, jsme zjistili, že nám z motorky celkem rychle kape benzín. Zajeli jsme tedy do nejbližšího servisu. Tam se nás nejdřív mechanik snažil "přemluvit" abychom kompletně vyměnili celý díl motorky, ale nakonec se dal do spravování a po hodině "opravil". Píšu to s uvozovkami, protože pár set metrů za servisem začal motor bafat a nebylo možné jet dál. Odtlačili jsme ji tedy zpět, kde ji mechanik znovu "opravil". Byla skoro jedna hodina odpoledne a měli jsme před sebou ještě asi sto padesát kilometrů.

Po asi třiceti kilometrech se začal motor zase dusit a bafat znovu. Bylo třeba ho vypnout a pak zase nastartovat. Na několik pokusů se to podařilo a my jeli dál. Podobná scéna se bohužel opakovala nesčetněkrát během dne. Nakonec jsme dorazili do cíle - do města Tan Ký, kde jsme našli jediný hotel. Vlastně to bylo štěstí, že tu ten jeden byl. Kdyby ne, nebylo by kde hlavu schovat. Ve městě jsem zavezl motorku na opravu, kde ji během deseti minut spravili a navíc zdarma. Jestli je opravdu spravená ovšem poznáme až zítra. To bafání totiž nastane z ničeho nic.

Příroda byla zase překrásná. Změnila se, nebyla to ta samá jako včera, ale znovu to byly až kýčovitě pěkné výhledy. Já si je moc neužil, měl jsem zkaženou náladu z toho, že jsme dali motorku do servisu a stejně nefunguje, a navíc jsem musel sledovat nejen silnici a provoz, ale teď i motorku, protože kdyby "škytla" v nesprávný okamžik, mohlo nám třeba i podjet zadní kolo.

Kolem cesty jsou lány čajovníků, stejné jako jsme viděli kdysi na severu Indie. Lidé tu suší zrno obilí a kukuřici na silnici. Dokonce jsme viděli i pásy sušeného ovoce :) Je to pravděpodobně nejčistší povrch, na kterém lze sušit a navíc možná také ten nejrychlejší způsob, takže toho lidé hojně využívají. Často se tak stává, že celý jeden pruh je zarovnán zrnem a doprava se tísní v tom druhém.

Už chápu, co je na té přírodě jiné. Je tu jiná zelená. V Evropě je přírodní zelená odlišná, je buď vybledlá, nebo naopak tmavší. Tady je sytě zelená. A všude. Díky tomu Vám celý svět připadá probarvenější a vzhledem k tomu, že zelená je barva klidu, tak i klidnější. Já byl ovšem stejně naštvaný (i přesto:)).

Den 18: Všude žijí lidé

Dobrá zpráva je, že motorka funguje. Nebafá, neškytá. Super! Po včerejšku je to opravdu úleva a možnost se zase plně ponořit do "kochání se" tím vším kolem.

Za zmínku tu stojí vietnamské domy a domky. V Čechách bychom je asi nejjednodušeji popsali slovy "pěkná velká garáž". Je to podlouhlá budova, často pouze s jednou dlouhou místností, která má zepředu velká vrata. Ty jsou během dne otevřené, takže je vlastně celý vnitřek vidět a u "vrat" dochází k prodeji různého druhu zboží. Ať už je to obchod, opravna nebo třeba kavárna, tak je to vlastně přední část jejich obýváku, kde dochází k obchodnímu styku. Na druhém konci místnosti jsou pak vidět postele, místnost je téměř bez nábytku a kromě televize také prakticky bez výbavy. Domy jsou to ovšem celkem pěkné, nejsou špinavé nebo staré.

Konečně chápu, co myslela Štěpánkova máma v sérii českých "Básníků" tím, když řekla "Nic se neboj Štěpánku, všude žijí lidé". Tady pro mě dostává tahle věta zcela nový význam. Lidé totiž opravdu žijí všude. Ne snad, že by byli všude "nalezení", jen prostě všude aspoň jeden domeček najdete. Ať už projíždíme kolem velkých hustých lesů nebo po mnohakilometrovém kopci, vždy tam alespoň jednu stříšku lidského obydlí najdete. Lidé tam žijí zcela izolováni od zbytku společnosti, ale žijí tam. Pro nás neuvěřitelné. Co tam dělají? Jak se baví? Kam si chodí "pokecat"?

Skutečné puzzle byla naše večeře. Už jsme si zvykli, že naše objednávka je vždycky tak trošku sázka do loterie. Něco chcete, nějak vysvětlujete, co chcete a něco dostanete. A to, co dostanete, se může doslova diametrálně lišit od toho, co chcete. Večeře byla jedním z těch příkladů. Chtěli jsme rýži se zeleninou a masem. Bylo téměř jedno jakým, hlavně ať není s kostmi. Je to tu totiž celkem častá varianta přípravy - maso i s kostmi se upeče a pak se ohlodává (vzdáleně podobné našim grilovaným žebrům). Paní vcelku rychle pochopila rýži a nakonec i zeleninu. Na slovo "boneless" (anglicky "bez kostí") ovšem reagovala nechápavě. Nepomohlo ani kreslení obrázků přeškrtnuté kosti, ukazování na tělo a pantomima. Nakonec nám jeden z hostů podal telefon, na jehož druhé straně byl někdo, kdo mluvil anglicky. Jednoduše jsem mu náš problém vysvětlil a on vše paní vysvětlil. Pak se nic nedělo dalších deset minut. A zase telefon. V telefonu se ozývá stejný hlas, který znovu opakuje objednávku. Nerozumí slovu "boneless". Vysvětluji mu, že to je ta tvrdá část, co se nejí, má bílou barvu a že to v masu nechceme. Chápe. Konečně. Za dvacet minut nám paní servíruje rýži se zeleninou a pečeným kuřetem porcovaným na kousky. S kostmi, pařáty i lebkou.

Dorážíme do hotelu a k našemu velkému překvapení již dnes nebude třeba obrázkových knížek a angličtiny. Majitel a jeho manželka totiž obstojně mluví česky! Neuvěřitelné. Uprostřed Vietnamu, tam kde nikdo nemluví ani anglicky a i slova jako "hotel" a "restaurant" tu vyvolávají jen nechápavé obličeje místních, tu my mluvíme česky! Majitel nás pozval na kávu, což nás potěšilo hned z několika důvodů. Především - měli jsme možnost zjistit vietnamské překlady těch několika základních slov, které jsou nezbytné ke každodennímu životu, deset slov stačí. Pak jsme měli možnost se něco dozvědět o životě ve Vietnamu, jak to tu chodí, jak lidé pracují a baví se. A nakonec nám povídali, jak pracovali čtyři roky v Čechách, těsně před revolucí, on v Praze a ona v Uherském Hradišti a jak si Československo pamatují. Nemluvili česky 26 let. A přesto byla jejich slovní zásoba velice dobrá a nejen to, i gramaticky byly jejich věty často správně. Nechtělo se mi tomu věřit. Dvacet šest let tím jazykem nemluvili. A stále jsou toho schopni. Já bych si nic nepamatoval po čtyřech letech. Paní Jaroslava, jak ji pojmenovali v Čechách, měla slzy v očích, když nám vyprávěla o svých kamarádkách, které by ráda viděla. Paní Jaroslava samozřejmě není její skutečné jméno. Tím pravým je Xuan, což v překladu znamená "jaro" a proto jí paní učitelka u nás pojmenovala příznačně "Jaroslava".

Byl to nezvyk. Nezvyk mluvit s okolím jinak než anglicky. V první chvíli, když se mě na něco Milan (což bylo "české" jméno majitele hotelu) zeptal, odpověděl jsem anglicky. Postupně to ale přešlo. Skvělá náhoda a zajímavý večer.

Den 19: Opouštíme "Hočiminku"

Den na motorce, během kterého se nic nového nestalo. Asi osmdesát kilometrů projíždíme kolem rýžových polí a homolových kopců a pak po mnoha dnech opouštíme Ho Či Minovu cestu. Mrzí mě to. Byla to krásná silnice, na které jsme mnohokrát byli úplně sami, u větších měst snesitelná doprava a navíc všude krásná příroda. Už se na ni nevrátíme. Po dalších dvacet kilometrů jedeme po mnou náhodně vybrané "silnici", po které jsem měl v úmyslu poznat méně "připojený" venkov. Byla to chyba. Je to cesta pro traktory. Doslova. Bláto, kamení, díry, na asfalt narazíte jednou za několik kilometrů… Jeli jsme to asi hodinu a byl jsem rád, že jsme z toho venku. Pak jsme se znovu napojili na tepnu Vietnamu - dálnici A1. Byl to šok. Dálnice je tady v dezolátním stavu, často jen dvouproudá a hlavně všude plno prachu a přeplněná doprava. Naštěstí máme tuhle ochutnávku dnes možnost okusit jenom deset kilometrů.

Přespáváme ve městě Ninh Binh a zítra nás čeká jenom výlet do blízkých jeskyní.

Den 20: Ninh Bính

Bylo třeba pauzu. Den volna bez nutnosti řídit a sedět celý den na koženém sedadle. Rozhodli jsme se si ji dát právě zde, protože kousek od města se nachází vcelku unikátní přírodní úkaz - jde o homolovité kopce, které vystupují z ničeho nic z naprosté roviny. Skrz tyto kopce protéká řeka, která do nich během tisíců let vyvrtala několik tunelů. Z přírodní památky se stala turistická atrakce, kde Vás převozník vezme na dvouhodinovou projížďku po této řece, a proplujete několika jeskyněmi. Říká se tomu "Ha Long vnitrozemí", protože podobné, ovšem mnohem větší množství těchto kopců, se nachází v Ha Long Bay na moři, kam směřuje naše další cesta.

Pauza to byla pěkná, ale rozhodně ne dostatečná. Pořád tak nějak závodíme s časem. Je už téměř jasné, že nestihneme vše, co jsme naplánovali, takže nejlepší řešení bude asi prodloužit vízum. To nám má za šest dní vypršet.

Den 21: Odbočka na Ha Long Bay

Původně nebyla tahle oklika v plánu. Měli jsme totiž směřovat přímo na Hanoj a do Ha Long Bay dojet autobusem. Ale cestování na motorce se nám zalíbilo a především - co s motorkou, když zpátky z Hanoje ji ještě poslat nechceme.

Bylo to čistě řízení, nic jiného. Znovu se dostáváme do hustě zalidněných oblastí, takže celou cestu nevidíme téměř nic než domy, lidi a auta. Provoz je naštěstí vcelku snesitelný a odpoledne už projíždíme po Ha Long bulváru. Je to turistické centrum, to je vidět na první pohled.

Den 22 a 23: Průvodce nikdy více

Nejsme zrovna lidé, kteří mají rádi vše naplánované a vodění za ručičku. Máme raději, když si můžeme věci rozhodnout sami, změnit směr cesty, případně některé zajímavosti přidat a jiné odebrat. Také proto jsme během těch šesti měsíců na cestách byli na "průvodcem řízeném výletu" možná tak šestkrát. Tady jsme udělali další výjimku. Chtěli jsme strávit dvě noci na lodi ve slavné Ha Long Bay. Je to jedno z těch, jak se říká, "must see" (nutno vidět) míst, pokud se dostanete do Vietnamu. Lucka se na to dost těšila, já byl trošku skeptičtější, protože vím, jak tyhle dopředu placené výlety vypadají. Navíc jste na lodi - není možné odejít nebo se vrátit, kdy chcete.

Dopředu jsme si o těchto výletech něco přečetli, abychom aspoň trošku znali cenovou mapu a co od takové cesty můžeme čekat. Pak jsme si udělali procházku po městě a hledali nějakou cestovní kancelář, která tyhle výlety pořádá. Nakonec jsme jednu našli a rozhodli se ji vzít. Bohužel jsme na ni nenašli žádné názory na Internetu, což bývá často taková naše pojistka - projít Internet a zjistit, jestli se o dané kanceláři něco nepíše. Nebylo tam nic. Smlouvali jsme se zprostředkovatelem o cenu a nakonec se dostali na 120 dolarů za osobu za lepší variantu výletu. No to znělo celkem slibně, ne? Zítra ve tři čtvrtě na dvanáct nás přijede vyzvednout na hotel.

A pak to začalo. Sice pomalu, ale se stále klesající tendencí kvality. Zprostředkovatel přijel o patnáct minut pozdě, žádný problém. Následně nás převezl do přístavu, kde jsme měli chvíli počkat na loď. Z chvíle byla nakonec hodina a čekalo se doslova na chodníku. Pak náš zprostředkovatel konečně přišel, předal nás do rukou průvodce (budeme mu říkat pan "X") a jeho skupiny, se kterou jsme nastoupili na loď. Uvítací drink se nekonal, loď nebyla nic moc a hlavně se ani trošku nepodobala té slibované na obrázku. Náš nový průvodce nám řekl, že my dnes na lodi nespíme, protože nemají volný pokoj. Ten pro nás bude připraven až zítra a dnes nás ubytují na hotelu. No, to ještě není tak hrozné, protože původní plán byl strávit první noc na lodi a druhou v hotelu. Je téměř jedno, v jakém to bude pořadí, přece. Den proběhl celkem průměrně, součástí výletu byla i návštěva nejznámějších jeskyní Vietnamu. Večer nás loď vysadila na ostrově, kde jsme nastoupili na autobus, který nás dovezl do hotelu na večeři. Zatím to byl vcelku dobrý výlet s předraženou cenou. Ta je ovšem předražená vždycky, když nejedete sami, s tím jsme počítali.

Autobus nás tedy zavezl do jakéhosi hotelu, kde jsme dostali večeři a pak nás měl recepční převést do jiného hotelu, kde budeme spát. V tom byla ta výhoda "lepší varianty" výletu – lepší hotel a lepší kajuta. Zbytek skupiny zůstal buď na lodi, nebo v hotelu, kde jsme měli večeři. A tak jsme po jídle čekali. Utekla hodina, náš průvodce nikde. Pak nám recepční řekl, že za chvíli přijede autobus. Ten také za další půlhodinu přijel. Recepční bohužel zmizel a místo toho na nás mávala jakási Vietnamka z autobusu. Neuměla pořádně anglicky, všichni v autobuse byli Vietnamci. Nakonec jsme nastoupili. Autobus nás dovezl asi tři kilometry dál do jakési vesnice, kde nás vysadil u hotelu. Měli jsme mít na pokoji klimatizaci, za kterou jsme si připlatili. No, jaké bylo naše překvapení, když nám paní lámanou angličtinou řekla, že vůbec nefunguje elektřina, takže nefunguje ani klimatizace ani teplá voda. Až když jsme přišli na pokoj, zjistili jsme, že voda nefunguje vůbec. Oni nás z hotelu, kde aspoň fungovala elektřina, převezli někam, kde nefunguje vůbec nic:)

Po třech hodinách nakonec elektřina začala fungovat, ale už to začínalo být celkem k vzteku. Za tohle platit šedesát dolarů na osobu za den… mělo to cenu tak třetiny. Možná. A to jsme ten "zábavnější" den měli teprve před sebou.

Vstávat se muselo tak, abychom o půl osmé byli připraveni před hotelem. První čekání ten den. Půl hodiny. Následně nás zavezli zpátky na hotel, kde jsme včera měli večeři. Tam nám naservírovali snídani, což byla jedna bageta s marmeládou. A pak další čekání. Dvě hodiny se čeká na autobus, který nás vezme do národního parku. Nakonec jsme se dočkali - autobus nás vysadil u vstupu do parku, průvodce řekl "za hodinu a půl se pro vás vrátím" a jel dál. Tak jsme šli sami. Žádný průvodce, žádný plánek. Cestu parkem jsme nakonec našli a přišli tak akorát, jak jsme měli. A zase čekání. Další dvě hodiny. Pak znovu autobus do hotelu na oběd. "Jaký je další plán?" ptali jsme se pana X. "Teď máte volno a ve čtyři pro vás přijedu". Volno:) Volno na recepci hotelu se všemi batohy. Požádali jsme ho proto o pokoj na ty čtyři hodiny, abychom měli kam dát věci. Vypadal, že to zařídí a pak z ničeho nic zmizel. Čekání… Už jsme ho neviděli. Místo toho přijel až ve čtyři jiný kluk, který nám řekl, že nás odveze na loď. Já chtěl mluvit s panem X, který slíbil, že pokoj zařídí. Volali jsme mu a řekli, že toho máme dost, chceme se dnes vrátit na pevninu a zpátky peníze. Řekl, že nám nic nedá a buď nastoupíme na tu loď, nebo si můžeme jet zpátky, jak chceme. Vzhledem k tomu, že ten den už žádný veřejný trajekt nejel, neměli jsme na výběr. Jeli jsme tedy na loď a už jenom doufali, že zbytek tohoto "výletu" proběhne v klidu a my budeme co nejdřív zpátky. Na loď se zase čekalo. Další tři hodiny. Na lodi nám zaplacená klimatizace prakticky nefungovala.

Další den jsme v jedenáct ráno vystoupili v přístavu zpátky na pevninu. Hluboce jsme si oddechli. A zařekli se, "už nikdy žádné průvodce!".

Pár zajímavostí na závěr...

Skupina, která zůstala první noc na lodi, měla o zábavu postaráno. Pan X se tam do krve porval s členem posádky z jiné lodi. Došlo i na rozbití obličeje lahví a svazování lany "do kozelce". Nikdo z turistů se do rvačky nepřipletl, ale několik z nich muselo tuhle scénu nedobrovolně sledovat.

Část skupiny, která zůstávala první noc v na ostrově, byla ubytována v dost pochybném hotelu s červenými lampami u oken, lechtivými obrazy na zdech a nepříliš čistými pokoji. Před hotelem se pak během večera procházelo až podezřele moc slečen v minisukních.

Část skupiny, která zůstávala první noc v hotelu, byla druhý den okradena během návštěvy parku. U většiny se jednalo o krádež padesáti až sta dolarů. Při naléhání na zavolání policie průvodce řekl, že je již volal. Nikdo se neukázal.

V našem pokoji na lodi, v tzv. "superior" pokoji, jak byl prezentován, se v noci proháněli švábi a teplota přesahovala třicet stupňů s "fungující" klimatizací.

Během dvou dnů jsme byli předáni do rukou pěti různých lidí, kde každý měl pouze kusé informace o tom, co je dále na programu nebo kde se budeme dále nacházet.

Slyšeli jsme něco o zdejší "mafii" v turistickém průmyslu. I když myslím, že ten termín je přehnaný, nemám nejmenších pochyb o tom, že tu něco na ten způsob funguje. Lodě si předávají pasažéry, ti jsou tu často okrádáni a jejich programy "redukovány". Není kam utéct, buď se nacházíte na lodi, nebo na ostrově. Prakticky nezáleží na tom, s kterou kanceláří jedete. My byli ve skupině s lidmi ze dvou dalších kanceláří a všichni dostali ten samý servis.

Je složité říct, komu si můžete stěžovat. Průvodce X nás naprosto nehorázně odbyl, kapitán lodi ani majitel hotelu prakticky nemusí mít s kanceláří nic společného. Kancelář, pro kterou náš zprostředkovatel údajně pracoval, ve skutečnosti nemusí vůbec tohoto člověka znát. Jediným skutečným kontaktem je tedy náš zprostředkovatel. A ten se možná nikomu nezodpovídá, takže co teď? To je právě to geniální - ta "veřejná" vina. Nikdo není přímý původce a nikdo není stoprocentně odpovědný.

Aktualizace: Po návratu na pevninu jsme se stavili také na místo, kde došlo k domluvě a podepsání celého výletu. Pan zprostředkovatel tam samozřejmě nebyl. Požádali jsme tedy paní recepční, ať ho zavolá a pro jistotu jsem jí i nadiktoval jeho číslo, kdyby ho "náhodou" neměla. Po telefonu mi pak bylo sděleno, že se zrovna nachází v Hanoji a že se dnes už nemůže dostat zpátky. Když jsem mu oznámil, že jsme hluboce zklamáni kvalitou služby a rozhodli jsme se vše nahlásit na turistické policii jako podvod, s tím že jim předáme jak stvrzenku s podpisem, tak jeho telefon a plné jméno a navíc i jeho fotku, řekl nám jenom "yes, ok". Pravděpodobně ví stejně dobře jako my, že je to boj s větrnými mlýny a nemá se čeho bát. Blafoval jsem.

Druhá aktualizace: Večer v Hanoji jsme se shodou náhod dostali ke katalogu, kde je přesně námi absolvovaný výlet nabízen. Konečně jsme tak zjistili celou pravdu. Pan zprostředkovatel nám nabízel a následně i prodal jiný typ zájezdu, než na který nás ve skutečnosti poslal. Prodal nám luxusní výlet u jedné společnosti, ale poslal nás na nízkorozpočtovou variantu výletu u jiné. Tím pravým "zlem" je tu tedy on. Otázka, zda bylo jednání samotné nízkorozpočtové společnosti během výletu korektní, je ovšem jiná a odpovědí je jednoznačně "ne". Jak jsme zjistili, námi absolvovaný výlet se katalogově nabízí přibližně za 75 dolarů na osobu. Prakticky polovina. Jednou jsi nahoře, jednou zase…

Den 24: Konečně v Hanoji

Z Ha Longu jsme se chtěli dostat co nejdřív. Byla to opravdu černá kaňka celého dosavadního pobytu ve Vietnamu. Je zajímavé, jak i jedna zkušenost změní celkový pohled na věc. V Hanoji jsme měli mít delší pauzu - bylo nejen třeba prodloužit víza, která by nám jinak už pozítří vypršela, ale také si konečně zařídit víza do Číny. Při nejoptimističtějších odhadech jsme mohli počítat s pěti dny ve městě, ale bylo jasné, že to asi bude déle. Bez pasu se tu totiž nemůžete pohnout z místa. Kdekoliv přespáváte, musíte předložit pas, takže naše jediná možnost je zůstat ve stejném hotelu po celou dobu zařizování a dělat jenom drobné poznávací výlety po Hanoji a okolí.

Docela jsme se na tu pauzu těšili. Původně jsme doufali, že si odpočineme na té dvoudenní plavbě, ale jak jsem říkal - byla to spíš noční můra než příjemná plavba. Oba jsme potom byli akorát zničení a naštvaní. A to nás čekala dlouhá cesta k hlavnímu městu a na konci, jako třešnička na dortu, mne čekala maturita v řízení motorky - projet Hanoj.

K mému překvapení není Hanoj tak přeplněná, jako je Saigon. V Saigonu jsou milióny motorek, na silnicích to vypadá jako roje včel, které se rychle přesunují mezi křižovatkami. Hanoj je jiná. Motorek je tu méně (možná bych si troufl říct i polovina), ovšem na druhou stranu se tu zase jezdí dvakrát tak rychle, takže celkově je nebezpečí srážky možná ještě vyšší než v Saigonu.

Ať už je to jak chce, dorazili jsme, nenarazili jsme. Musím říct, že to byly celkem nervy a já měl celou dobu oči i uši na stopkách a ruku i nohu neustále připravenou na brzdě. Ale huráááá, dorazili jsme, ubytovali se a rovnou našli agenturu, která nám ve zrychleném procesu prodlouží víza. V pátek bychom měli dostat pasy zpátky a začít řešit víza čínská.

Prakticky tím naše cesta Vietnamem na motorce měla končit. Takový byl původní plán - projet Vietnam ze Saigonu do Hanoje a odtud poslat motorku vlakem zpět. Předběžný plán cesty mluvil o dvou a půl tisíci kilometrech, nakonec se však kola točila o sedm set kilometrů dále. Tři tisíce dvě stě kilometrů.

Ale konec to není. Rozhodli jsme se, že pojedeme na motorce i na poslední část naší vietnamské cesty - do nitra hornatého severozápadu, kvůli kterému jsme víza prodlužovali. Bude to taková motorkářská vysoká se zaměřením na těžko sjízdný terén. Doteď jsme se totiž pohybovali většinu času na relativně dobrých silnicích. Odteď bude ovšem povrch pod koly o poznání horší. Na pomyslném kilometrovém odpočtu tak nastavuji dalších 800 a doufám, že tu čtyři tisíce kilometrů dlouhou ságu zakončíme bez dalšího škrábnutí.

Byl to naprosto nezáživný týden v Hanoji. Po návštěvě těch nejzajímavějších míst v tomto městě jsme se oddávali nicnedělání a dlouhému spaní. Bylo třeba vyřídit jak samotné prodloužení víz, tak i zajištění víz čínských. Ty na sebe nechaly čekat celých pět dní, takže se tu náš pobyt docela protáhnul. Hanoj na nás nijak zvlášť nezapůsobila. Je to velké město, které toho nemá moc co nabídnout. Měli jsme tak čas na sledování filmů, dělání restů a lenošení.

 O nějaké to zpestření se nám tu postarala jenom naše motorka. Původně jsem ji chtěl před naší cestou dát jenom na výměnu oleje a pevnější připevnění stojanu. Malá oprava. Pak se nám ovšem motorka rozestonala.

Bylo asi osm ráno, když jsme z okna slyšeli zvuk startování nějaké motorky. Zdravý zvuk to nebyl, bylo slyšet škytání a dušení motoru. Chvilku si zvuku nevšímáte, ale pak už přestáváte chápat, který "debil" může takhle motorku v kuse startovat. Někdo se ji snaží celých dlouhých patnáct minut nahodit startérem… Žádné samostatné pokusy o ruční nakopnutí, ale trvalý zvuk nenaskakujícího motoru. Postupně zvuk utichal, až nakonec úplně přestal. A byl klid. Pak telefon. Volá paní z recepce, že mám jít dolů, že je něco s motorkou. Po příchodu mi začíná vysvětlovat něco o "zvucích motorky" a já jen odpovídám, že to není možné, že klíčky mám já. Nakonec si ale začínáme rozumět a já se v duchu omlouvám za toho "debila". Ten nervy drásající, čtvrt hodiny trvající zvuk šel z naší Hondy. Chtěla se prostě sama nastartovat. Už bohužel nezjistíme důvod jejího jednání, ale má se za to, že ji už nebavilo jen tak stát a chtěla si vyjet, vidět kus světa. Bohužel se tím nekonečným startováním nejen totálně vybila baterka a do motoru se dostal vzduch, ale hlavně bylo třeba zjistit, co to jako mělo znamenat:)

Takže se šlo na opravu. Už dopředu avizovaná výměna oleje a lepší držení stojánku byli hotové v řádu několika minut. Další oprava ovšem nakonec trvala téměř dvě hodiny, během kterých jsme vychytali nejednu mouchu. Motorka na zpáteční cestě k hotelu předla jako kotě. Byl jsem vážně rád, že se vše podařilo dostat do takového stavu.

A pak druhý den, kdy jsme se vraceli z oběda do hotelu, jsem si všiml, že motorce chybí levé zrcátko. Ptám se recepční, co se děje. Ta mi říká, že do motorky narazil taxík a motorku převrhl. Takže ohledáme zraněného… Kromě zrcátka byla nadranc i přední brzda, blinkr a šrámy se našli i na našem tachometru, který byl jen dva týdny starý. Následovala další oprava. Tu nám sice zaplatila taxi společnost, ale motorka už kdovíproč nemá ten krásný zvuk co včera. No doufejme, že to není špatné znamení…

V pátek večer dostáváme čínská víza a v sobotu ráno konečně vyrážíme na cestu nespoutaným severozápadem.

Den 1: Servisní den

Vyjíždíme z Hanoje. Konečně. Už jsme se na to těšili, protože ve městě nebylo co dělat. Byl to náš zatím nejdelší pobyt na jednom místě za šest měsíců, a přestože jsme byli rádi, že si můžeme odpočinout, začínalo to být ke konci přece jen už trošku nudné. Na cestu jsem se den předtím alespoň minimálně vybavili - koupil jsem si rifle, protože už dopředu bylo jasné, že minimálně ty budou potřeba.

 Ještě v Hanoji nás bohužel stíhá první problém - motorka zase škytá, nedá se s tím jet. Jakto?? Muselo se s ní něco stát při tom předchozím pádu po nárazu taxíku. Zastavujeme v nejbližším servisu. Je to vždy sázka do loterie, protože nevíte, na koho narazíte. Můžete mít štěstí a dostat se k poctivému mechanikovi, který se Vás nesnaží jenom natáhnout a navíc zná svoje řemeslo, nebo k člověku, kterého nezajímá ani tak Vaše motorka jako to, že jste bílý turista, což pro něj znamená peníze. Pro někoho, kdo se v motorkách nevyzná je to dvojnásobný problém - nejen, že nevíte co motorce je a jak ji spravit, ale také nevíte, kolik může takový náhradní díl stát. Jste naprosto vydáni na milost a nemilost do rukou mechanika.

A tentokrát to zase nebyly ty pravé ruce. Mechanik mi ukazuje, že je porouchaná jakási krabička a je potřeba ji vyměnit, nebo motorka nebude startovat. Dokazuje mi to názornou ukázkou. Jistě, vidím, že jiskra vyskakuje jenom s tím novým dílem, ale co já vím, jestli je to tím, že tam dal ten nový, nebo tím, že prostě drží nějaký drátek, který brání startování… Kupujeme krabičku za dvanáct dolarů a měníme olej. Celkem patnáct dolarů. A vyjíždíme. Už během pár kilometrů zjišťujeme, že k žádné změně nedošlo. Motorka škytá a nakonec i zhasíná. Takže znova. Tentokrát zastavujeme u pána, který má jenom jakousi pojízdnou dílničku. Pantomimou, zvuky i pohyby mu ukazuji, co máme za problém. Pán lehce otáčí šroubkem v motoru a nakopává motorku. "OK" ukazuje jak zdviženými palci, tak gesty obličeje. Motorka podle něj zní tak, jak má. Jasně, motorka zní tak jak má, když nejede. Určitě bude chvilku znít tak, jak má, i když pojede, ale pak to začne znovu. Začne škytat, dusit se a trhat s sebou. Ale vysvětlete mu to, když nezná jediné slovo anglicky a nejspíš ani nerozumí, co se mu snažíte máváním rukama, poškytáváním a názornou ukázkou samoudušení rukama, říct. Dáváme mu deset korun a jedeme dál. Žádná změna. Po deseti kilometrech znovu stojíme. Tentokrát u mechanika, kterého jsem prakticky donutil nastoupit na motorku a jet ji se mnou projet. Jel a pochopil, že máme nějaký problém. Bohužel motorka, jak kdyby to věděla, neškytla během toho kilometru jízdy ani jednou. Vracíme se zpátky a on nám sděluje, že nevidí žádný problém. Zuřím. Mám toho dost. Na tu motorku prostě není spoleh a nebaví mě dávat pozor na cestu, dopravu a ještě na ni, aby někde náhodou zase nechcípla.
 
Jak to těm mechanikům jenom ukázat? Jedinou společnou řečí, která by problém vyřešila, by bylo na vlastní oči vidět, co ta motorka dělá. Ale jak jim to ukázat, když to někdy třeba i pár kilometrů trvá… Já přece nemůžu nutit mechaniky, aby se mnou jezdili po okrese…

A pak mě to napadlo. Nahrajeme to foťákem. A hned jsme tak taky udělali. Ve foťáku se tak objevují tři nové soubory s videem a my zastavujeme u nejbližšího servisu. Je jich kolem všude plno. Na jednom kilometru jich najdete v blízkosti Hanoje klidně i pět. V dílně nikdo není, ale obědvající pán vzadu si nás po chvilce všímá. Pouštím mu video. Sám z toho prakticky nic neslyším, protože nejen existující hluk kolem, ale hlavně vítr ve videu, pohřbívá jakékoliv zvuky linoucí se z motorky. Znovu tak zkouším pantomimu a vysvětlování. Nakonec se zkouší do motorky pouštět. A ano, zaměřil se na karburátor, který je podle mne zdrojem všeho zla. Konečně dneska někdo, kdo vypadá, že ví, co dělá! Šteluje ho asi půl hodiny a já mám poprvé pocit, že to zase bude dobré. Pak nám motorku předává. Jsem nervózní a poslouchám každý zvuk motorky. Po dvaceti minutách si oddechuji. Škytání se už neobjevuje, hurááááá.

Jako by konec dnešních problémů s motorkou proměnil krajinu kolem. Projíždíme krásnou přírodou, hustota dopravy se snižuje a my si zase začínáme užívat tu cestu. Na turisty jsme od Hanoje vůbec nenarazili, jen jednou jsme minuli skútr se dvěma bílými v protisměru.

Konečně také dorážíme do městečka Mai Chau, kde máme dnes v plánu přespat. Je to malé městečko uprostřed údolí mezi prudkými kopci. Údolí je poseto stupňovitými terasami s rašící rýží a dřevěnými domy na vysokých kůlech.

Dnes to byla jen taková zatěžkávací zkouška. Skutečný začátek trasy po vysočině nás čeká až od zítra. Jen doufám, že jsme si tu servisní část dostatečně odbyli už dnes. Ono totiž není tak hrozné, když není dobrá cesta. Mnohem horší je, když není spolehnutí na motorku. A té bych dnes pochvalu rozhodně nedal.

Den 2: Vzhůru do deště

Celou noc prší a bohužel nepřestává ani ráno. Vzhledem k tomu, že déšť nejen dělá cestu mnohem obtížnější, ale hlavně není možné si ji pak pořádně užít, tak přemýšlíme, že zůstaneme, kde jsme. Bohužel, předpověď mluví jasně - bude podobně minimálně další čtyři dny. Nemá cenu čekat. Kupujeme si jednoduché pláštěnky, posnídáme rýži a polévku a vyrážíme.

 Jede se těžko, ale pláštěnky přece jenom pomáhají. Déšť občas utichá nebo mží. Během přestávky na kafe si obaluji ponožky do igelitových sáčků - nejjednodušší a hlavně v tuto chvíli jediná možnost, jak udržet nohy v suchu.

Příroda kolem je neuvěřitelná. Je to prakticky jeden krásný pohled za druhým a každý stojí za fotku. Stejně tak je tu spousta jiných okamžiků, které by to chtělo zachytit na objektiv. Lidé, obydlí, zvířata… Bohužel jsme za celý den udělali jen několik snímků. Pršelo a nemělo cenu nechat navlhnout foťák a hlavně, spěchali jsme. Cesta byla dlouhá, přes den jsme mnohokrát stoupali do kopců a zase klesali a nebylo tak možné jet rychle.

Přesto to byl zážitek sledovat vše kolem. Tato část Vietnamu je známá udržováním tradic a největším množstvím minorit v celé zemi. Narážíme tak na ženy v tradičních čepcích, děti jezdící na buvolech a domy na vysokých kůlech zapadlé v hustých lesích.

Přemýšlím, proč tyhle cesty vlastně děláme. Proč my jezdíme do těch nezapadlejších částí světa a hledáme místa, která jsou moderní civilizací nepolíbená? Proč vyhledáváme vesničky tradičních lidí a rozplýváme se nad tím tichem a mírem bez davů? My bychom přece na takových místech žít nechtěli. Máme rádi možnosti, města a luxus, který sebou technokratická společnost přináší. A přesto tohle vyhledáváme… Je to tak trošku paradox. Asi je to tím, že chceme tyhle místa vidět, chceme vědět, že něco takového stále existuje a chceme zjistit, jak si tu lidé žijí. Proč? Protože jestli tu lidé žijí šťastně, pak my musíme být přece naprosto šťastní. A přesto je to možná jinak. Co když jsou tu lidé šťastnější než ti u nás? Lidé tu žijí soudržněji, vesnice tu tvoří společnost. Proč tohle nenajdete v Evropě? Evropa a západní civilizace je světem individualistů. Každý dělá, co je pro něj nejlepší. Nejde o společnost. Jde o jedince. Ne, že bych tenhle styl neměl rád, naopak, myslím, že je to systém, který se dostane nejdále a dává každému možnost žít podle svého. Dejte člověku svobodu a možnost se realizovat… Tady to nejde a tak lidé drží spolu. A my to vyhledáváme. Je to asi právě proto, že chceme tuhle soudržnost vidět, jinde ji už neuvidíme. A vypadá kouzelně. A kouzelná, exotická a pro nás vzdálená by také měla zůstat.

Celý den tu míjíme koně. Jsou na polích i okrajích silnic. Za celý měsíc ve Vietnamu jsme nikde koně neviděli, tady jsou všude.

Motorka dnes jede na jedničku s hvězdičkou. Takže konečně neřeším prostředek, ale okolí, které mne na sto procent ohromuje.

Den 3: Déšť sílí a omezuje možnosti

Ráno zase prší a vypadá to, že bude celý den. Není možné tomu utéct. Dřív nebo později musíme do té vody skočit, protože předpověď zůstává neměnná - následujících pět dní bude pršet. Balíme a nakonec také vyjíždíme. Cíl je nejasný. Buď se dostaneme do města Dien Bien Phu nebo, pokud nám nebude počasí přát, zastavíme na půli cesty v malém městečku Tuan Giao.
 
Během cesty téměř nepřestává pršet, kanály kolem silnic se často vylévají z koryt a přetékají na silnici, což při klesání zpátky do údolí dělá jízdu relativně nebezpečnou. Všude je mlha, což sice kazí výhled na krásnou krajinu, na druhou stranu vytváří mystický obraz zapomenuté země. Před sebou máme několik vysokých průsmyků mezi kopci, které postup rozhodně zpomalí. Po čtyřiceti kilometrech nás chytá prudká průtrž mračen. Sáčky v botách se mi plní vodou. Prakticky se tak loučíme s naším vzdálenějším cílem a s nadějí vyhlížíme malé městečko. Příroda je tady znovu unikátní. Téměř fosforová zelená tu na nás "svítí" z úpatí kopců, na kterých vynikají osamocené dřevěné stavení místních farmářů. Po překročení výstupu 1500 metrů a sestupu zpátky do údolí se dostáváme do cíle. Je to tu jako nedotčený kraj. Ženy tu chodí v místních krojích, děti si hrají v rozvodněných řekách a nechávají se unášet proudy mezi rýžovými poli. Jen tak pro zábavu. A městečko samo se nachází v údolí obklopeném ze všech stran stěnovými kopci. Navíc nacházíme krásný rodinný hotýlek, jehož cenu za noc, po troše té hry na smlouvání, srážíme o pět dolarů a dostáváme oddělený pokoj s krásnou terasou jen za dvanáct dolarů. Jsem rád, že jsme tu. V těch sáčcích na nohách se opravdu nedalo jet:) Čeká nás zásadní rozhodnutí pro zítřek - pokračovat po stávající silnici dál do města Dien Bien nebo zkusit zkratku až do Lai Cau? O původní cestě víme, že je to nejhorší úsek celé trasy, až šedesát kilometrů dlouhá napůl polní silnička. O zkratce toho víme ještě míň, ale není možné čekat, že bude lepší než původní trasa. Na druhou stranu, pravděpodobně to bude mnohem silnější zážitek než hlavní trasa do Laosu, kterou je Dien Bien.

Ve Vietnamu je ze zákona povinností nosit při jízdě na motorce helmu. Lidé to tu většinou dodržují a výjimkou nejsou ani domorodé ženy. Ty tu mají obvykle vlasy svázány "do cibule", což dodržují i při jízdě na motorce, takže ve chvíli, kdy si taková žena dá na hlavu helmu, nemá ji ve skutečnosti na hlavně ale na této vlasové cibuli. To helmu vyvyšuje asi o patnáct centimetrů výše, její bezpečností funkce se tak naprosto míjí účinkem a úsměvně působí jako "hlava na hlavě":)

Den 4: Nic než extrém

Přes noc prší, ale ráno nám svítí sluníčko. Rozhodujeme se tak jet do Lai Cau a okusit pravý vietnamský venkov. Chceme přece silnější zážitek. Hned za městem se relativně pěkná asfaltka mění na skákavou silničku plnou kamení a hlubokých děr. Postupujeme pomalu. Za hodinu a půl jenom patnáct kilometrů, rychleji to prostě nejde. Neustále doufám, že nakonec narazíme na relativně pěknou cestu, díky které se dostaneme do cíle během několika hodin. Silnice je sice rozbouraná, ale uprostřed té vysočiny určitě není taková doprava, která by cestu tak opotřebovala. Zní to logicky, ne?

Je to náročné. Jak psychicky, tak fyzicky. Je třeba neustále dávat pozor na stav cesty, občas prudce brzdit, jindy zase zrychlit, abychom nezapadli. Projíždíme bahýnkem, občas vodou a hlavně - pořád skáčeme jak na kolotoči.

Už jsem to říkal, ale nejde, než to zopakovat. Příroda je neskutečná. To, co tady vidíme, jsme ve Vietnamu dosud neviděli. Je to skutečně to, co lidé touží vidět na vlastní oči, působí to doslova jako namalované obrazy a ne jako realita. Lidé tu žijí mimo civilizaci a kromě používání mobilů a motorek se toho tady pravděpodobně za sto let moc nezměnilo. Tradiční šaty žen, muži kouřící dýmky a nahé děti hrající si v kalužinách. A všichni nás zdraví. Většinou nás na cestě zdraví pouze děti a dospělí se jen usmívají. Tady nás zdraví všichni. A důvod "proč" jsme měli zjistit ještě téhož dne. Je to tu totiž naprostá vzácnost vidět cizince.

O půl třetí se dostáváme do půlky cesty, máme za sebou 45 kilometrů. Zastavujeme v malé vesničce a dáváme si kafe. Místní lidé se s námi snaží navazovat kontakt, ale je to opravdu těžké. Neznají ani slovo anglicky a my zase vietnamsky. Nakonec podle posunků pochopíme, že se ptají, kam chceme jet. Ukazujeme tedy směr a odpovídáme "Lai Chau". Místní si začnou něco drmolit a jejich reakce je odmítavá. Nerozumíme jim. Nechápeme, co nám chtějí říct, a není možnost, jak to změnit. Nakonec nám paní domu začíná něco kreslit. Na obrázku vzniká něco jako kopec, na jehož úpatí je pruh a přes něj nakreslené ovály. Co to může být… Pruh je silnice. Výborně, aspoň něco. Kopec je nejspíš to, co vidíme před sebou. A ty ovály? Budou to asi kameny přes cestu. Paní zvedá telefon a něco do něj vysvětluje. Pak nám ho předává. Lámanou angličtinou nám kdosi sděluje, že sedm kilometrů po cestě je zavalená silnice a nedá se tudy projet. Jediná cesta je zpátky a pak oklikou přes Dien Bien. Původní trasa.

Rozhodujeme se jet dál. Nevíme, jak dobře místní znají situaci, ale už několikrát se nám stalo, že oni sami pořádně neví, co se v jejich okolí děje. Je to risk. Čas utíká a cestu zpátky bychom neujeli dřív než do šesti večer. Ten risk je značný. Po cestě není žádná možnost ubytování a dokonce ani žádné město nebo městečko, maximálně pár vesniček. Celou trasu trnu, abychom neměli defekt. V tuto chvíli nedostatkový čas, ale hlavně minimální osídlení oblasti, by z relativně malého problému totiž udělalo velkou překážku.

Po třech kilometrech vidíme napůl zavalenou cestu hlínou. Motorka projede, auto určitě ne. Objíždíme tak zával a jedeme dál. Je to úleva. Měli jsme strach, že to bude horší. Po dalších čtyřech kilometrech ale konečně rozumíme tomu, co se nám paní marně snažila vysvětlit. Cesta je zavalená. Totálně. Asi sto metrů stěny z hlíny a kamení se sesunulo na silnici a potok, který přes silnici protéká, ze závalu navíc vytvořilo bahno. V něm je pak jedna stopa pneumatik. Lidé tu neměli jinou možnost, než projet tenhle sesuv a vytvořit stopu. Stopu vzdálenou často jen dvacet centimetrů od hlubokého sesuvu do údolí. Nevěřil jsem, že se to dá projet. A pak přijel řidič na skútru a pustil se přímo do stopy vyryté do toho bahna. Bylo to náročné, odrážel se oběma nohama, aby neztratil rovnováhu, často musel hodně přidávat plyn a jindy brzdit… Ale projel.

Zpátky se nám nechtělo. Ta cesta byla strašná a my doufali, že když překonáme tuhle překážku, tak zbytek cesty už bude procházka zahradou. Lucka šla tím bahnem pěšky a já se pustil po stopách předchozího řidiče. Byl to hnus. Bahno se propadalo a my oba vypadali jak prasata. Ale projeli jsme. Lucka znovu nastupuje a my odpočítáváme kilometry.

Cesta je horší a horší, často projíždíme hlubokým bahnem, jindy zase potoky přes cestu. Už nám nezáleží na tom, jak budeme vypadat, až se vrátíme, důležité je se dostat do cíle. Začínám pochybovat, že to časově zvládneme…

Ani ne deset kilometrů dál bezděky prohlašuji "do pr...". Z kopce koukáme na to, co se děje před námi. Silnice je zavalená. Ne jako předtím, kde okraj sesunuté hlíny tvoří také okraj dřívější silnice, tady je hlína mnohem výše a naprosto tu zasypanou silnici překrývá. Bagr a dvě nákladní auta se snaží sesunutou hlínu odklízet. Přibližujeme se, abychom zjistili, jak zlá je situace. Ale ještě než se tam dostáváme, tak je tu další překážka. Nebere to konce! Přes silnici teče řeka. Ne potok, ale řeka. Silný proud se valí silnicí a sám člověk má velký problém, aby ho voda nevzala a nesmetla do strmého údolí. Nechceme zpátky! A zvlášť ne potom, co už jsme absolvovali tu předchozí překážku. Znovu se rozhodujeme jet dál. Lucka se horkotěžko dostává na druhou stranu a já nakopávám motor a vrhám se do vln. Kola silně podklouzávají, ale přesto se na druhou stranu nakonec dostávám. Měl jsem vážně strach. Ne, že bych nakonec do toho údolí spadl, ale že voda podemele kola a hodí motorku na stranu i se všemi našimi věcmi.

Posunujeme se tak o pár set metrů dál a dostáváme se k té těžké technice. Nedá se to projet. Několik motorek tu čeká, než se sesunutá půda odstraní a stejný počet jednostopých vozidel čeká i na druhé straně. Jsme mezi nimi, nic jiného nám nezbývá. Čekáme asi půl hodiny a nakonec bagr prohrabuje jakousi "možnost" tímhle projet. Jeden člověk při sjezdu toho vyhloubeného koridoru z motorky padá, ale naštěstí je v pořádku. My znovu se štěstím vše projíždíme. Teď už se nejde vrátit. Je půl páté a absolvování těch překážet znovu by nám zabralo půl dne. Není jiná možnost než pokračovat dál. Zbývá nám "titěrných" 33 kilometrů.

Dalších deset kilometrů plných bahna, kamení a potoků. Ty tu už nejen přetékají přes cestu, ale často využívají cestu přímo jako koryto, po kterém se dostávají do údolí. Nevadí, zvládneme to. Nemám strach ze špatné silnice a ani z toho že nás chytne špatné počasí. Mám strach ze tmy. Na tomhle terénu se pohybovat potmě, jen s tou naší "svítilničkou", to je sebevražda. A mám také strach z toho, že se dostaneme do bodu, kde nebude jiná možnost, než se vrátit.

A pak další problém. Voda strhla most. Naštěstí tu místní lidé mají profit z toho, že Vám motorku ručně vytlačí na druhou stranu. Stálo nás to 50 korun, ale jedeme dál. Stejná situace se opakuje o pět kilometrů později, tentokrát je cena 100 korun.

Během cesty nám nesčetněkrát padá řetěz a nedostatek času nás nutí si vytvořit rutinu s cílem "nasazení v co nejrychlejším čase". Řetěz nás tak brzdí, ale naštěstí jde tahle oprava vždy relativně rychle.

Zbývá asi patnáct kilometrů. Motorka po mnoha prudkých skocích dostává silnou osmičku v zadním kole a kolo dře o blatník. Nedá se nic dělat, není čas na nějakou opravu. V místních asi vzbuzuje rytmický hekavý zvuk údiv, když "bílí turisté" jedou s takovou herkou. Ale hlavně že jedou:) Jsme od bahna, já i od oleje, motorka je od bahna, zadní kolo vrže, přední se třepe jak o závod. Myslím, že to musel být celkem srandovní pohled.

A pak se začíná stmívat. Jedeme jak nejrychleji nám to motorka i náš pud sebezáchovy dovoluje. Naše světlo bohužel svítí strašně slabě. Nevím proč, ale je to tak. Více se rozsvěcuje, jenom když přidávám plyn. Ale my sestupujeme do hlubokého údolí a přidávat plyn by se rovnalo koledování o hodně ošklivou havárku. Jedu naprosto v rozporu s pravidly jízdy - držím spojku, ať motor šlape na prázdno, u toho přidávám plyn, aby světlo co nejvíce svítilo, a do toho mačkám brzdu, protože motor se zmáčknutou spojkou samozřejmě nebrzdí. Když špatně vidím, přidávám plyn a motor kvílí naprázdno. Ale světlo svítí a já vidím, co mám před sebou. Po nekonečném klesání se dostáváme do údolí a v dálce svítí neonový nápis "hotel". Je to jako fata morgana.

Po nějakých dalších deseti minutách se do něj dostáváme. Majitel nás "natahuje", protože vidí, že nemáme jinou možnost. Jsme v jakémsi resortu, pořádně ani nevím kde, jeli jsme prostě za tím blikajícím světlem. Ale dorazili jsme. Sám tomu nemohu věřit. Byl to extrém, opravdu extrém a nechtěl bych to zažít znovu, protože to riziko bylo vážně velké.

Nevěřil bych, jak je možné napěchovat tak krásné zážitky, adrenalin a horor do jednoho dne. Na těch devadesát kilometrů těžko někdy zapomenu.

Den 5: Ztraceni na venkově

Chtěli jsme silnější zážitek, tak jsme ho taky dostali…

Ráno na nás svítí sluníčko a světlý den dává po včerejšku všemu druhou šanci. To nejhorší máme přece za sebou… Dáváme si snídani na terase hotelu, ze kterého je vidět dlouhé údolí vyhloubené rozvodněnou řekou. Pravděpodobně to tu není obvyklé, ty zasypané cesty a potoky na silnicích… Zdá se, že jsme prostě měli smůlu na deštivé počasí. Voda v řece je bahnitě hnědá, odnášející drobné částečky načervenalé země.

Vyrážíme dál. Zvuk motorky není dobrý, zadní kolo se "houpe" čím dál víc a motor netáhne. Řetěz padá každých několik set metrů. Je jasné, že musíme do servisu, ale je třeba nejdřív nějaký najít. Měli bychom být na dosah včerejšího cíle - města Lai Cau, takže to snad dovrávoráme až tam. Včerejší noc jsme přespali v jakémsi resortu na kopci, není to ještě součást městečka.

Během jedné z "řetězových" zastávek si popaluji nohu o výfuk. Je horký jako plotna. Lucka měla tohle "štěstí" už před dvěma týdny a až teď se jí stopa velikosti mexického dolaru ztrácí. Motorka tak vrávorá, že není možné jet. Zastavujeme a tlačím motorku do nejbližšího obydlí.

Ukazuji muži, který se objevuje ve dveřích tohoto domu, co máme za problém. Je jasné, co se děje - do bubnu zadního kola se něco dostalo, kolo netěsní a tak se válí ze strany na stranu. Muž ukazuje, že je servis po cestě, asi tři kilometry. Nemáme šanci tam dojet ani tam motorku dotlačit. Zadní brzda totiž vrávoráním citelně brzdí a tím znemožňuje jakýkoliv souvislejší pohyb. Muž tak ukazuje na jeho motorku, ať si ji půjčím a pro někoho dojedu. Je to šlechetná nabídka, ale jak pak někomu vysvětlím, co máme za problém? Jakýmsi způsobem ho přesvědčuji, ať jede se mnou a on nakonec souhlasí. Dojedeme do špinavé dřevěné chaloupky a můj "parťák" vysvětluje muži vevnitř, co se stalo. Ten souhlasí, že po obědě přijede. Vracíme se tak na základnu a čekáme.

Po půl hodině se muž objevuje. Sundává kolo a všichni žasneme. Zadní kolo je zevnitř doslova roztrhané na kousky a drželo jen díky tomu, že nemohlo ani na jednu stranu z motorky vypadnout, protože ho držel šroub. Jinak je vnitřek totálně rozbitý, kousky kovu jsou zaraženy v brzdě, která je naprosto sedřená. Je třeba vyměnit kompletně disk a pak znovu vyplést drátky. Muž odjíždí pro náhradní díly.

My tak máme spoustu času, moře času… Všichni si sedáme kolem stolečku a pokoušíme se o konverzaci. Chvilku nám pomáhá překladač na počítači, jindy posunky. Je nám nabídnut čaj, který je tu zvykem dát každému hostu a následně i vietnamská dýmka. Není to poprvé. Nabídku k pokouření z jejich dýmky jsem dostal už několikrát. Neměl jsem ale odvahu. Kdo ví, jak je to silné… Nechtěl jsem pak být hodinu mimo. Tentokrát si ji dávám. Vím totiž, že to nebude méně než hodina, než se dá vše do pořádku, takže proč ne? Nasazuji tubu na ústa, zapaluji chuchvalec tabáku na druhé straně a zhluboka vdechuji. Je to dobré. A hodně silné. Čistý tabák, žádná chemie z cigaret. Muži se smějí mému výrazu při mém zakašlání. Je to opravdu rychlá silná dávka nikotinu.

Objevuje se opravář a hlásí, že díl nesehnal. Bere celé kolo a znovu odjíždí.

U stolu padá otázka, kam jedeme. Ukazujeme tedy na mapě naši trasu. Znovu ten negativní pohled co včera. A stejným způsobem jako včera nám vysvětlují, že cesta je zavalená. Tvrdí, že není možné jet a ukazují cestu, kterou se do cíle dostat můžeme. Je to lokální cesta. Cesta, kterou bych si rozhodně nevybral, protože na mapě je značena jako horší než ta, kterou jsme se vydali včera. Zatím neřešíme co dál, protože je půl třetí a dnes už by bylo celkem riskantní jet do neznáma.

Během čekání si naši parťáci dávají šlofíka a my čekáme. Nakonec se ve tři objevuje opravář s novým kolem. Celkem rychle kolo nasazuje a dává dohromady. Cena je 45 dolarů. Je to nejdražší oprava, kterou jsme museli ve Vietnamu absolvovat, ale cena se zdá být relativně rozumná. Loučíme se a vyjíždíme. Hledáme hotel.

Žádný hotel nemůžeme najít. Popravdě nemůžeme najít ani město Lai Cau. Stále jedeme podle ukazatelů a pak z nich najednou tenhle nápis mizí. Pořád doufáme, že je město před námi. Dostáváme se tak až na pomyslnou křižovatku, kde se dělí silnice. Vlevo je tak kterou jsme původně chtěli jet a vpravo ta, kterou nám muži radili zával objet. Je to velká objížďka a není to otázka chvilky. V sázce jsou vlastně dva dny. Je půl čtvrté a rozhodujeme se to risknout. Vjíždíme tedy do objížďky a dnešním cílem se tak stává město Sin Hó.

Stoupáme do kopce, kilometry a kilometry. Z pár set metrů nad mořem se dostáváme až do výšky 1600 metrů. Je to překrásný výhled, jako v jiném světě. Nikdy bych nevěřil, že tohle ve Vietnamu uvidím. Cesta je relativně dobrá, minimálně proti včerejšku. Projíždíme sice občas bahnem, párkrát lehce zapadáme, ale ze včerejška jsme na tohle "zvyklí".

Jsme naprosto mimo naši navigaci, ta nehlásí nic než prázdno. Jedeme jednoduše, kam nás silnice vede, navigováni pouze dopravou, která snad směřuje na stejné místo. GPS zůstane "mimo" pravděpodobně ještě nějakých pár kilometrů.

V šest hodin se dostáváme do dnešního cíle. Městečko na vrchovině, v důlku obehnaném nejvyššími kopci okolí. Je tu jen jeden hotel a podle toho také vypadá cena. Přesto to není špatné, na takovém místě bych čekal mnohem horší standard. Jsme téměř doslova uprostřed ničeho, na tohle místo snad zapomněl i čas. Turisty tu pravděpodobně nikdy neviděli, a jestli tudy někdy nějaký projel, pak to muselo být náhodou nebo omylem.

Konečně zjišťujeme "pravdu o Lai Cau". Město bylo přejmenováno. Jmenuje se nyní jinak a název Lai Cau tak připadl jinému městu. Připadl městu, které máme teprve před sebou. My bohužel máme starou mapu, kde je také původní název a tak jsme ukazatel na Lai Cau nejspíše minuli. Byl na něm již uveden nový název.

Majitel hotelu nám s pomocí své dcery, která mluví základní angličtinou, vysvětluje jak dál. Plán na zítra vypadá jasně. Nejbližší město je vzdáleno šedesát kilometrů, další dvě pak po třiceti. Musíme to dát aspoň do toho prvního, v ideálním případě až do třetího. Cesta je na mapě značena jako o stupeň horší než ta, kterou jsme dnes jeli. Znamená to tedy, že zítra pojedeme po o dva stupně horší vozovce, než po které jsme jeli včera a na které jsme zažili ten horor. Doufám, že to tak strašné nebude. Už jsme relativně blízko a zítra aspoň těch šedesát dát prostě musíme.

Den 6: Zpátky do civilizace

Několik kilometrů po dnešním startu začínají zase "řetězové" pauzy. Jedeme sice většinu času z kopce, ale téměř pokaždé, když má motor zabrat, řetěz spadne. Zastavujeme tak v nejbližším servisu. Zvuky a pohyby naznačuji mechanikovy, v čem je problém. Ten se na nic neptá a rovnou se pouští do práce. Po několika minutách je jasno. Ozubená kola, po kterých se řetěz pohybuje, jsou dočista strhaná. Jedna strana předního kolečka už má jenom takové náznaky dřívějších ostrých zubů. Je třeba je vyměnit. Mechanikovi to jde opravdu od ruky, během deseti minut je práce hotová a jeho cena přiměřená. Narazili jsme na toho pravého. Motorka získává znovu ten krásný zvuk, který jsem už dlouho neslyšel, a my pokračujeme dál.

Štěstí se na nás zase začalo usmívat. Nejen, že nám přálo počasí a celý den nezapršelo, ale i cesta, kterou jsme se měli dostat do toho skutečného Lai Cau, nebyla špatná. Nešlo o žádnou hladkou vozovku, často asfalt z ničeho nic mizel a nahrazoval ho štěrk, znovu jsme projížděli bahnem a dírami. Ale byla to rozhodně úleva. Úleva, že cesta nevypadala hůř. Vlastně se po ní občas dalo jet i těch padesát v hodině. Vyjeli jsme brzy, takže našeho prvního možného cíle jsme dosáhli kolem poledne. Po třech dnech se vracíme na silnici původní trasy a na té bychom také už měli zůstat. Konečně. Variabilita kvality, s jakou se tahle silnice potýká, je pozoruhodná. Většinu času jedete po pěkné silničce, dokonce s oddělujícím pruhem. Z ničeho nic pak asfalt na kilometr končí a nahrazuje ho štěrk. Pak znovu pěkná silnice. Asi deset kilometrů cesty jsme také jeli po desetiproudé dálnici! Byla to ta nejširší silnice, jakou jsem kdy viděl, a byla kdesi ve vietnamské vysočině.

V každém městě a snad i v každém městečku existuje nejméně jedna vládní budova. Poznáte ji podle dvou vlajek u hlavní brány a tato budova bývá téměř vždy tím nejvyšším a zároveň nejudržovanějším stavením. Udivují mne proporce těchto budov. I v malých městech s deseti tisíci obyvateli mohou mít tyhle stavby i dvacet místnosti. K čemu jsou, bydlí v nich někdo?

Nemá cenu se zmiňovat o přírodě. Je zase a znovu unikátní.

Během dne několikrát dlouze klesáme i stoupáme. Nejvýše se dostáváme do 1950 metrů, což je také nejvyšší bod, na jakém jsme ve Vietnamu stáli. Dokázali jsme to. Všechna stoupání tohoto výletu je za námi. V pět večer se dostáváme do cíle. Je jím až město Sa Pa, které jsem včera nazval tím ideálním případem, kam se dnes můžeme dostat. Je to turistické město. Najednou tu není ojedinělé, že narazíte na turisty, zvyšují se ceny a na ulici se Vám snaží místní prodávat nejrůznější "potřebnosti". Jsme zpět. Ve městě zůstaneme dvě noci - musíme vyprat oblečení a dát se trošku do pořádku. Pak už nás čeká jenom závěrečné třiceti kilometrové defilé do města Lao Cai, kde snad naložíme motorku na vlak do Saigonu a sami se vydáme do dalších dobrodružství do Číny.

Nevíme jistě, zda je možné motorku vlakem poslat. Víme jen, že je to možné z Hanoje, takže doufáme, že podobný servis nabízí i tady.

Den 7: Nicnedělání

Celý den byl odpočinkový. Pořádně jsme se prospali, dali se do kupy, umyli boty a vyprali věci. Je tady vážně krásně. Vzhledem k poloze města je tu ideální teplota kolem pětadvaceti stupňů a počet turistů není tak vysoký, jak jsme čekali. Ve městě je mnoho domorodých žen z okolních vesnic, které si přivydělávají prodejem suvenýrů.

Zůstaneme tu ještě jeden den.

Den 8: Dáváme motorce sbohem

Hned ráno jsme zjistili, že si tu pohodu prodloužit nemůžeme. Přes víkend do městečka jezdí velké množství turistů a hotely jsou dopředu zamluvené. Pro nás prostě není pokoj. Rozhodujeme se tedy vyrazit do našeho posledního cíle - města Lao Cai, kde bychom rádi motorku naložili na vlak a poslali zpátky do Saigonu.

Posledních třicet kilometrů je opravdu jenom taková projížďka pro radost. Sestupujeme o stovky metrů níže a okolní teplota se zvyšuje až na nepříjemné vedro. Něco po poledni se dostáváme do cíle a nacházíme hotel, ve kterém strávíme naši poslední noc v zemi. Hned potom jedeme na nádraží. Doufám, že se vše obejde bez komplikací…

Bohužel, věc se zdá být složitější. Motorku nelze poslat samotnou, je třeba, aby s ní někdo jel a osobně přeložil do druhého vlaku do Saigonu. Dráhy tuhle službu prostě neposkytují. Naštěstí se setkáváme s člověkem, který je ochoten nám pomoct a o převoz se postarat. Cena je ovšem jiná, celkově nás poslání stojí skoro dva a půl tisíce korun. Nedá se nic dělat.

S motorkou se tak loučíme. Ta by měla během tří dnů již být u svého původního majitele v Ho Či Minově městě. Na jednu stranu je mi to líto, zvykli jsme si na ni a díky ní jsme zažili Vietnam tak, jak bychom ho jinak neměli šanci vidět. Skoro zamačkávám slzu. Na druhou stranu jsem rád, že je to vše za námi - přežili jsme a téměř bez komplikací. Zapaluji tak pomyslnou vítěznou cigaretu a dávám si na tu naši Hondičku jedno pivo. Sbohem holka a šťastnou cestu!

Vietnam jsme poznali možná lépe, než kteroukoliv jinou zemi. Měli jsme možnost nakouknout jak do turistických oblastí, tak vesnic, ve kterých bílé viděli možná jen na obrázku.

Cestování na motorce nám dalo nevídanou svobodu. Neřešili jsme dopravu, ani obtížnost přístupu do míst, kam jsme chtěli jet. A co nás na cestě zaujalo? Určité postřehy jsem se snažil zachytit už v kapitolách o samotné cestě, takže zde uvádím spíš ty skutečně zaběhnuté rutiny, zajímavosti, které uvidíte kdekoliv v této zemi a možná nikde jinde.

První věc, která Vás zaujme při překročení hranic z Kambodži nebo Laosu, bude rozhodně ruch kolem. Není tu ticho, lidé tu neposedávají. Pracuje se tu. A pracuje se všude. Jen pár kilometrů za hranicemi jsem celkem nevěřícně zíral na dění na ulicích. Opravny, továrny, obchody… lidé stojí, jdou nebo i pospíchají. Je to změna po několika měsících všudypřítomného vysedávání. Ne, že by Vietnamci snad ztratili tu všudypřítomnou "rozvahu" jihovýchodní Asie, jen si ji nechávají na tu správnou chvíli.

Tou chvílí je jednoznačně siesta, která tu probíhá zcela jednotvárně. Na ulicích utichá hluk, vozovky se vyprazdňují. Na krajích ulic se množí zaparkované motorky a plní se nízké stoličky položené na chodnících. Je čas oběda. Stoličky a drobné židličky jsou tu doslova všude a na ničem jiném se prakticky nesedí - plastové, dvacet až čtyřicet centimetrů vysoké, obvykle modré a červené, na první pohled dětské židličky. Těmi se kolem poledne doslova zaplní chodníky a všichni společně jedí jídlo na ulici, většinou také na ulici vařené. Pro nás to byl trošku nezvyk si zvyknout na tyhle stoličky. Při usednutí si připadáte jako dítě, kolem kterého chodí dospělí.

Z tradičních jídel jsou to obvykle kombinace rýže a nějakého masa, možnost je také maso kombinovat s nudlemi, kterých je tu několik druhů. Co je tu, ovšem, jednoznačně nejobvyklejším jídlem jsou známé polévky. Základ je vždy stejný - vývar s pažitkou, následovaný vybraným typem nudlí a masa. Chvíli nám trvalo, než jsme metodou "pokus-omyl" zjistili, jak si objednat to, co přesně chceme.

Nejznámější bude jistě polévka Phó. Ale co je to vlastně za pokrm? Jednou nám dali tuto placatými nudlemi zalitou polévku s hovězím, jindy s vepřovým, kuřecím nebo i bez masa. A tak jsme postupně zjišťovali přesnější názvy. Nejlepší je rozhodně Phó Bó, což je hovězí varianta, pro mě nejoblíbenější vietnamské jídlo. Ale říci "Phó Bó" stále nestačí. Maso bylo občas servírováno v polévce syrové, jen ohřáté a "vyvařené" právě zalitou polévkou. A nakonec jsme na to přišli - Phó Bó Chí - to je ten pomyslný vítěz, kde Chí znamená dobře uvařené.

Druhou nejznámější polévkou je pak Bún. Vlastně se jedná o naprosto stejný základ a také pro ni platí naprosto stejná pravidla výběru masa, jen je polévka s kulatými úzkými nudlemi, které je možné koupit i v Čechách. Nakonec jsme zjistili, že Phó ani Bún ve skutečnosti nemusí být polévky. Jsou to názvy nudlí, které se do polévky přidávají.

Po jídle následuje čas odpočinku, takže Vietnamci ulehají, kde se dá. Spí se tu v hamocích nebo jen tak na ulici na podložce, hrají se stolní hry, nebo jen tak popíjí nápoje.

Co neodmyslitelně patří k siestě je káva. Vietnamská káva má nejen znamenitou chuť, ale také jedinečný postup přípravy. Tím je jakési sítko, přes které káva protéká až do skleničky. Proces trvá přibližně pět až deset minut, z čehož je také vidět, že při siestě Vietnamci nikam nespěchají. Káva je to silná, často podávaná s kondenzovaným mlékem, které jí dodává hustotu i sladkost.

Někteří tu dávají po obědě přednost spíše pivu, které je ve Vietnamu hojně konzumováno, a my vyzkoušeli většinu druhů. Není nezajímavé, že severní i jižní Vietnam má své favority. V severním Vietnamu je to pivo Ha Noi a v jižním pak Saigon (což je původní historické jméno Ho Či Minova města). Já preferoval jednoznačně Saigon - trošku mi připomínal poctivá česká piva a měl jsem možnost ho popíjet ještě několik set kilometrů za původní hranicí obou Vietnamů. Pak pomyslný "kohoutek" vyschnul. Saigon není, máme Ha Noi.

Tato dvě města soupeří o místo na výsluní už mnoho dekád, počínaje vytvořením Saigonu původními francouzskými kolonizátory na konci devatenáctého století. Hanoi vládne severu, Saigon jihu. Saigon je v tuto chvíli lehce větší než Hanoi - má přibližně osm miliónů obyvatel, zatímco Hanoi o jeden méně. Působil na nás také majestátněji a civilizovaněji.

I když je to čistě náš pocit, jednoznačně preferujeme jih. A není to jen dostupností piva Saigon:) Je prostě hezčí, města čistší a lidé příjemnější.

Po práci Vietnamci často nezůstávají doma, ale druží se, popíjí a chodí se bavit. Co jsme vypozorovali nejen ve Vietnamu, ale napříč celou jihovýchodní Asií, je neuvěřitelná oblíbenost karaoke. Tyto bary tu najdete prostě na každém rohu. Pokud někdo nerad zpívá, hraje se tu kulečník a také varianta nohejbalu se speciálním košíčkem, kterou si oblíbili napříč generacemi. Na první pohled se tato hra velice podobá hře s hakysákem.

Vietnam je prvním státem, který jsme projeli, kde je oficiálním písmem latinka. Konečně žádné pro nás nečitelné klikyháky, ale poctivá abeceda se vším všudy. Přestože pamatování názvů pro nás tedy bylo jednodušší, se správnou výslovností jsme měli často problémy. Ať jsme to zkoušeli, jak chtěli, nejefektivnějším nakonec bylo slova napsat a pak většinou druhá strana, s radostí v očích, pochopila, o co vlastně žádáme.

Stejně jako u adopce latinky, došlo v tomto státě k adopci křesťanství. Zatímco počet věřících v Laosu, Kambodži i Thajsku dosahoval pouze několika desítek promile, Vietnamci toto náboženství často přijímali za své a není tu nic neobvyklého narazit na kostely a chrámy.

I přesto, že už jsme si na řadu odlišných věcí na cestě zvykli, stále se najde něco, co nás překvapí. Ve Vietnamu je to třeba kouření, které je tu povoleno prakticky kdekoliv. Nejde jenom o restaurace, kavárny, hotely nebo obchody. Kouří se tu třeba, pro nás, na tak neobvyklém místě jako je autobus. Za jízdy tu prostě jeden cestující za druhým zapaluje cigaretu a Vám nezbývá nic jiného, než tiše sedět. Nemá cenu odporovat, připomínky o pasivním kouření nebo obtěžování ostatních by asi nikdo nepochopil.